Útok na svobodu tisku

Omluvte se ODS!

Získat věcný obraz o konfliktu novinářů s politiky není pro občana snadné. Vždy o něm informují jen ti, kteří stojí na jedné straně sporu. Proto platí pro čtenáře pravidlo: vycházet z faktů a nevěřit výkladům ani jedné ze zúčastněných stran.Jak tedy válka mezi mocí a médii v polistopadové době začala? Revoluční jednotu poprvé narušila v červenci 1990 prostořeká poznámka tehdejšího prezidentova mluvčího Michaela Žantovského. „Takže je necháme zavřít,“ utrousil na tiskové konferenci o novinářích, kteří by případně zveřejnili státní tajemství. Výrok zaujal zpravodaje listu Washington Post Benjamina Bradleeho, který ho komentoval coby příklad toho, jak si nová mocenská elita představuje svobodu slova. Žantovský si chybu vzápětí uvědomil, nabídl demisi a dnes platí za hlavního zastánce svobodných médií. Ne tak někteří jeho následovníci.Vztah Václava Klause k novinářům byl dlouho pokládán za jakýsi neškodný místní folklor. Jeho kroucení hlavou nad každou druhou „opravdu špatně položenou otázkou“ bylo dlouho jen vděčným terčem dobromyslných vtipů. V prvních letech své vlády mohl totiž Klaus spoléhat na téměř bezbřehou podporu novinářů, kteří v rámci tehdy ještě neporušené národní jednoty loajálně podporovali pilného „zakladatele státu“ a vzdělaného autora „světově obdivované“ kuponové privatizace. Chráněn touto podporou si Klaus mohl dovolit všechno: ještě tři měsíce před rozpadem federace neváhal vyměnit šéfa Československé tiskové kanceláře Petra Uhla za poslance své strany Tomáše Kopřivu, aniž to v médiích vzbudilo větší ohlas.Klausovu antipatii k tisku nechali poprvé ve vší síle zazářit znovu američtí novináři. V létě 1994 se český premiér redaktorům slavného časopisu Forbes svěřil s ideou, že „největší nepřátelé lidstva jsou novináři“. I když později doma vysvětloval, že se tak stalo „v rámci stání u dveří a usmívání a uchechtávání se“, lidé z Forbesu to od východoevropského bosse za dvakrát vydařený šprým nepovažovali a větu otiskli jako normální, vážně míněný výrok. Už v roce 1996 bylo ovšem i doma po idyle: během nevydařené volební kampaně se Klaus svou nechutí k novinářům netajil. Prý zkreslují informace, zamlčují úspěchy jeho vlády apod. A proč? Protože většina z nich chová v srdci lásku k předlistopadovému režimu. A když pak v roce 1997 po devalvaci koruny média podrobila Klausovu vládu nemilosrdné kritice, nechal premiér své emoce tryskat naplno. Památným se stal jeho rok a půl starý výstup na stranické tiskovce, kde nutil reportérku TV NOVA Anetu Procházkovou, aby se za svou nešikovnou otázku okamžitě omluvila jím předepsanou formulí „omlouvám se Občanské demokratické straně za to, že jsem lhala“. Trvalo to několik dusných minut, během nichž se nikdo z kolegů nedokázal ponižované novinářky zastat. Procházková se nakonec omluvila.Později Klaus ještě často vzdychal nad „nenávistnou kampaní“, kterou prý proti němu vedla média před loňskými senátními volbami, nebo při vzpomínkách na „mediální sarajevský atentát“. „Sdílím jeho nedůvěru vůči médiím,“ říká Klausův šéfporadce a bývalý komentátor Lidových novin Ladislav Jakl. „Média přitahují určité typy lidí s touhou formovat svět podle vlastních představ, zkrátka levičáky.“

Póvl, lejno, žumpa

Klausův nástupce na místě premiéra Miloš Zeman svého předchůdce v útocích na novináře předčil o třídu. Opakovat všechny Zemanovy sprostoty za dobu jeho vlády by bylo zdlouhavé a nudné. Jejich razance závisí na počtu vypitých becherovek, takže to bývá horší při odpoledních tiskovkách. Tam se to občas tituly jako „novinářský póvl“, „nehloupější deník“ či „žumpa“ jen hemží. Na dubnovém sjezdu ČSSD Zeman stranické kolegy vyzval, aby se nenechali zastrašit „podplacenými novinářskými psíky“. Média jsou totiž podle premiéra nesmírně zavázána bývalým pravicovým vládám: jen ministr Zieleniec si prý platil šedesát novinářů. A když delegáti sjezdu předsedu vyzvali, zda by přece jen nebylo možné nastolit s tiskem normální vztahy, Zeman jim vysvětlil, že lepší to už nebude: „Ano, jsme pro spolupráci, ale s profesionály. A těmi, bohužel, čeští novináři nejsou. Jedno přísloví říká: z jisté materie bič neupleteš."Klaus a Zeman nejsou výjimkou především v postkomunistickém prostředí. Podobný postup zvolili někteří představitelé Polska i Maďarska, ještě radikálnější byla řada vládců Bulharska, Rumunska či Ukrajiny, úplnou cenzuru nastolili diktátoři Běloruska a Srbska (podrobněji viz rámeček). U nás je nejznámější postup Vladimíra Mečiara. "Nechceme kontrolovat média, my je pouze upozorňujeme, že slušnost je první podmínkou vztahu politika a novináře,“ prohlásil už v roce 1992. Podobnost se Zemanem tím nekončí. Mečiarovi ležel před sedmi lety mimořádně v žaludku liberální deník Smena, jehož první strana vyšla den po Mečiarově triumfu ve volbách v červnu 1992 vyvedena coby parte v černém rámečku. „Zrušíme to, protože je nám jasné, že tento kolektiv působí nepřátelsky vůči vládě,“ řekl slovenský premiér a svůj slib také splnil. A Zeman se o šest let později snažil zastrašit kritický tisk podobně: „Někteří čeští novináři mohou být podezřelí i z korupce. Například privatizace Mladé fronty byla zařazena na seznam akce čisté ruce."Ve výčtu chybějí demokratické země Západu. Ani tam není podobné chování politiků úplně neznámé, i když obvykle patří vzdálenější minulosti. Když před více než pětadvaceti lety začínala ve Spojených státech aféra Watergate, reagoval Bílý dům na první zprávy o nezákonném špehování politických oponentů prezidentem Richardem Nixonem se zemanovskou vervou. "Informační zdroje listu Washington Post jsou vodotryskem lží,“ prohlásil tehdy mluvčí Bílého domu a dodal, že ani není divu „vzhledem k politickým sympatiím Postu“. A tehdejší federální ministr spravedlnosti John Mitchell dokonce vydavatelce listu Katie Grahamové vzkázal, že „by taky mohla dostat slušně přes kozy“. Hrubiánská strategie nakonec nevyšla a Nixon musel po dvou letech rezignovat.

Počkejte na Ducha svatého

Ve sporech mezi politiky a novináři nejde v první řadě o to, kdo má v tom či onom jednotlivém případě pravdu. Popsané útoky novodobých lídrů mají také společného víc než jen podobný druh argumentace (novináři jsou hloupí, podplacení, straničtí). Ta patří k běžným reakcím vládců na příliš svobodně hlásané názory od nepaměti. Demokratické země ale obvykle novináře před podobným zastrašováním chrání. Nejslavnější případ pochází již z roku 1763. Tehdy uzavřel anglický král Jiří III. mír s Francií a neinformoval předem svého pruského spojence. Poslanec John Wilkes to odsoudil ve svých novinách North Briton. Vláda se rozzlobila, protože prý poškodil „zájmy státu“, nechala Wilkese zavřít do vězení v Toweru a noviny zabavit. Jenže soudce dal za pravdu Wilkesovi se slavným zdůvodněním, že „politika nemůže sloužit jako argument před soudem“.Když se podobná zásada prosadí, musí politici své chování k médiím radikálně změnit. Jedním z posledních příkladů je příběh z počátku šedesátých let, kdy se na druhém vatikánském koncilu rozhodla svobodu médií ctít i římskokatolická církev. Generální sekretář koncilu Pericle Felici zastával na začátku koncilu názor, který se příliš nelišil od chování tuzemské elity. Do toho, co se děje na koncilu, nikomu nic není, pokud se odpovědní úředníci nerozhodnou něco zveřejnit. (Pro srovnání Zemanova odpověď Mladé frontě Dnes na otázku, o čem jednal s Klausem: „Jednali jsme o krásách zimní přírody.“) Felici novinářům pouze slíbil, že „informační středisko bude čas od času sdělovat užitečné a pravdivé informace“, zároveň však připomněl: „Nedomáhejte se věcí, které vám jsou uzavřeny a odepřeny. Jen za tohoto předpokladu budeme dobrými přáteli. Nesmí se zapomínat, že koncil je aktem nejvyšší učitelské a pastýřské moci nástupců apoštolů pod autoritou papeže. K nim musí všichni vzhlížet s uctivým mlčením a prosit Ducha svatého, aby je osvítil."Novináři ovšem rady neuposlechli a sháněli informace i mimo Feliciho tiskové středisko. Jeden z účastníků to přirovnal k práci tajných služeb: museli umět číst mezi řádky oficiálních zpráv a získat kontakty s biskupy, kteří jim podle vlastní potřeby občas "pouštěli“ některé zprávy. Kombinací všech zdrojů se tak občas dověděli leccos důležitého. Vůdcové koncilu si brzy uvědomili, že podobná situace je pro ně nevýhodná: novináři byli uraženi a ve svých spekulacích koncil nijak nešetřili. Proto politiku Feliciho změnil vlivný vídeňský kardinál König, který novinářům otevřel přístup k materiálům koncilu slovy: "Koncil je jenom zdánlivě věcí papeže a biskupů, ve skutečnosti je věcí všech věřících. Právě na vás, žurnalistech, záleží, zda jí skutečně bude. Je úkolem novinářů být veřejným svědomím katolíků. Varujte tam, kde si myslíte, že je nutné varovat. Mluvte také o všem, co očekává od koncilu veřejné mínění."Česká politická elita se dnes ocitla v pozici, do které by se koncil dostal, kdyby nechal mediální záležitosti na Felicim. Jistě by novinářům vyčítal, že nejsou k otcům církve dost uctiví, když se pídí po zakázaných informacích, a navíc že nejsou ani dost vzdělaní, aby je vůbec pochopili. Jenže nejen politici, ale také čeští novináři se poměrům přizpůsobili. Z nadávek politiků si mnoho nedělají a s chutí vyrábějí senzace z úniků informací ze stranických sekretariátů.

Všechno je tajné



Pro ilustraci stavu mediální scény poslouží několik vybraných případů z posledních měsíců. Kdo si ještě pamatuje na období před dubnovým sjezdem ČSSD, jistě si vzpomene, jak byly první stránky deníků plné zpráv typu „ministr financí tuneloval Libertu“, „premiérův poradce Šlouf podniká s podvodníky“ nebo „poslankyně Wolfová jezdí autem mrtvého podnikatele“. Byl to skvělý důkaz toho, že řízené úniky informací jsou na českém mediálním trhu vskutku tvrdou valutou.Doslova agenturou na tyto úniky se stala komise (pochopitelně tajná), kterou zřídil ministr Jaroslav Bašta pro akci čisté ruce. Tak třeba v lednu vicepremiér Rychetský prohlásil, že protikorupční akce brzy postihne první „velice známá jména“, což vzápětí doplnil únik zprávy, že ruka zákona dopadne na bývalého šéfa Fondu národního majetku Tomáše Ježka. Později vyšlo najevo, že Ježek obviněn nebyl ani nebude. Na písemný dotaz Baštovi, kde tedy jsou zástupy obviněných, přišlo z ministrova sekretariátu stručné sdělení: „Na tyto otázky nebudeme odpovídat.“ A koneckonců tazatelé mohli být za takovou odpověď ještě vděční: loni na podzim byl Bašta v horším rozmaru a reportérům pídícím se po důvodech jeho konspirativní schůzky s vyšetřovateli tajného konta ODS vyhrožoval fyzickou inzultací.Skutečným mistrem v taktice mlčení se stal ministr zdravotnictví Ivan David. Faxy žádající ho o vysvětlení nepochopitelných zásahů (např. odvolání ředitelky jedné z nejúspěšnějších pražských nemocnic Zuzany Roithové) se na ministerstvu házely bez odpovědi do koše a jeho (dnes už bývalý) tiskový mluvčí Pavel Verner odpovídal na stížnosti slavnou větou: „Vy potřebujete mě, ne já vás.“

Zeman a Leschtina

Většina tuzemských znalců médií bere dosud válku novin a politiků jako přirozenou věc, která k demokratické společnosti patří. „Obě strany mají jiné zájmy, co říct a co ne, je to přece taková hra,“ míní například Klausův poradce Jakl. Zástupce šéfredaktora deníku Právo Robert Dengler také soudí, že na věci není nutné příliš měnit: „Vztahy mezi tiskem a politiky musí být napjaté a myslím, že u nás jsou obecně normální. Měly by být slušné, a u nás se, pravda, občas objeví i neslušné, a to z obou stran. Ty se ale nakonec vždycky stejně potřebují.“ Podobně to vidí i mluvčí vlády Libor Rouček: silná slova Zemanova kalibru prý nejsou ve světě ničím neobvyklým, vyjadřoval se tak například bývalý australský premiér Paul Keeting. „Já bych takový slovník nevolil,“ připouští Rouček, ale hned dodává: „Musíte si uvědomit, že premiér něco řekne jednou za měsíc, ale v novinách je nějaký podpásový útok obden, třeba od Jiřího Leschtiny z Mladé fronty."Neudržitelné poměry, které škodí úrovni médií i politiky, naopak připouští šéfredaktor Lidových novin Pavel Šafr: "V zemi všeobecně panuje zvýšená hladina nenávisti, která je zapříčiněná tím, že své mindráky mají politici i novináři. Už ani není příliš jasné, kdo si začal, a proto je těžké to prolomit.“ Náprava je podle Šafra teoreticky prostá: být věcnější a na hysterii neodpovídat hysterií. „Premiér Zeman je samozřejmě abnormální případ. Novinář by měl ale vědět, že všechny ty výroky nejsou adresovány jemu osobně. Je to prostě způsob, jak Zeman komunikuje s veřejností.“

My jsme veřejnost

Na rozdíl od novinářů mají dnes politici daleko větší šanci svou pozici posílit. Jejich návrhy ovšem nejdou demokratickou cestou londýnského soudu nebo kardinála Königa.Zástupci vlády i parlamentu vycházejí z přesvědčení, že jsou jedinými pravými představiteli občanů. „Novinář není nástroj veřejnosti, ale nástroj vlastníka,“ vysvětluje postoj ODS poradce Jakl. „Jediným způsobem, jak získat mandát od veřejnosti, jsou volby.“ Téměř doslova stejně se před dvěma týdny v České televizi nechal slyšet i místopředseda Klausovy strany Ivan Langer. Politici proto mají za úkol hájit veřejnost před zlomyslnými novináři a jejich ničím nekontrolovanou svobodou. Vláda sociálních demokratů už v této věci podnikla první kroky. Chystá balík čtyř mediálních zákonů. Podobně jako na mečiarovském Slovensku mají být nejtvrdším zásahem zákony o České televizi a Českém rozhlasu. Sněmovnou jmenovaná rada veřejnoprávní České televize (totéž platí o Českém rozhlasu) by napříště mohla nejen volit generálního ředitele (což je dnes její nejvýznamnější pravomoc), ale i další šéfy a dávat „doporučení“ ohledně programu. Do jakých detailů by politici chtěli zasahovat, naznačil minulý měsíc poslanec a člen mediální komise Petr Pleva (ODS), když požadoval, aby přesunula film „Výchova dívek v Čechách“ jako příliš erotický na pozdější hodinu. Připočtěme k tomu možnost sněmovny vyžádat si od rady zprávu na jakékoliv téma. Pokud by s ní dvakrát nesouhlasila, může radu s pomocí Senátu odvolat.Pokud zákony projdou vládou a parlamentem, stanou se veřejnoprávní televize či rozhlas plně závislými na politických stranách. Přitom právě před tím jako před klasickým znakem postkomunismu varoval před dvěma měsíci v Praze bývalý šéf legislativní rady unie evropských veřejnoprávních médií Walter Rumphorst.

Na ochranu demokracie

Vzniká rovněž zákon o televizním a rozhlasovém vysílání, který by měl dát politikům lepší možnost kontrolovat přidělování licencí soukromým stanicím. Významnou zbraní má být i návrh úplně nového tiskového zákona, který by měl již v červnu přijít na pořad jednání vlády. Vzrušené debaty, které dnes nad tímto návrhem vedou politici, právníci, vydavatelé novin a žurnalisté, se týkají různých nápadů, kterými chtějí přední sociální demokraté podle svých slov posílit pozici občanů proti nezodpovědným novinářům.Dlouho se například mluvilo o tom, jak ministr kultury Pavel Dostál hájí právo čtenářů odpovědět na jakýkoli článek v novinách stejně dlouhým článkem v některém z příštích čísel (nepromyšlené zavedení takové instituce by mohlo noviny změnit ve sbírku odpovědí). Dnes ale zuří nejtvrdší bitva o paragraf číslo pět, který navrhl místopředseda vlády Pavel Rychetský. Podle něho může vydavatel dostat až třímilionovou pokud, pokud by jeho noviny „šířily rasistické, xenofobní, fašistické a obdobné ideologie“, případně pokud by „opakovaně porušovaly zákon“. Novináři oponují, že podobné sankce jsou zbytečné, protože rasismus už postihuje trestní zákon. Ani zde nemá smysl probírat všechny nuance, důležitější je fakt, že Rychetského záměr prozrazuje skutečnou motivaci politiků. V důvodové zprávě stojí, že paragraf musí chránit před tiskem zájmy „demokratického státu“. To lze sotva interpretovat jinak než jako paragraf na ochranu republiky. Kdyby podle něho musel před dvěma sty lety soudit britský tribunál Johna Wilkese, nechal by prostořekého novináře v Toweru, dokud by krále Jiřího nepřešla zlost. A Anglie by rozhodně nebyla tím slavným symbolem demokratické svobody, jak ji zná svět už dlouhou řadu let.

I my jsme špatní Když jeden z hrdinů aféry Watergate, reportér deníku Washington Post Carl Bernstein, rekapituloval vývoj americké žurnalistiky od sedmdesátých let, netajil se skepsí. „Nixonově vládě snaha o podlomení důvěryhodností tisku vyšla,“ napsal před sedmi lety do Respektu v textu nazvaném Kultura idiotů. „Podařilo se to z velké části díky našim vlastním chybám. Krutým a prostým faktem je, že naše zpravodajství prostě nebylo dost dobré. Jsme arogantní. Odmítli jsme se podrobit stejně zkoumavému pohledu, jakým jsme si sami prohlíželi ostatní vlivné společenské instituce. Nejsme o nic otevřenější ani ochotnější, když máme uznat chybu nebo mylný úsudek, než ti bídáci z Kongresu a byrokratičtí zločinci, jejichž kritizováním trávíme tolik času.“

S šéfredaktorem Rádia Svobodná Evropa Pavlem Pecháčkem o českých a světových médiíchV čem chybují čeští novináři?

Vadí mi jejich nevyhraněnost. Bulvár se někdy tváří jako seriózní tisk a naopak do seriózního tisku někdy padá bulvární senzacechtivost. Na Západě vím přesně, co si kupuju. Ale to vůbec nejhorší se ukázalo při kosovské krizi. Média si myslím nezadají s některými politiky. Informace se nedávají do historických souvislostí, obě strany mají velmi slabý rozhled na mezinárodním poli. Televizní zprávy začínají informacemi z Bělehradu přebranými z jugoslávské televize. Je to snadné: nejdřív ukázat útoky NATO a teprve někde na druhém místě se dotknout podstaty celého problému, to znamená genocidy v Kosovu.

Jaký je největší rozdíl mezi vztahem novinářů a politiků u nás a na Západě?

Na Západě je vztah novinářů a politiků naprosto rovný a korektní. Média dokážou s politiky souhlasit, přitom nejde o pochlebování. Novinářům nejde o diskreditaci vlády za každou cenu, přístup je kritický, ale nikoli nepřátelský. A hlavně: fakta, se kterými seriózní západní novináři operují, jsou skutečně prokázaná a ověřená. Západní politici se na druhou stranu nevyjadřují jako ti čeští dvojace, nejasně a zamlženě. Třeba loňské vládní komunikační desatero, které ministrům radilo, jak se novinářům vyhnout, by pro západní novináře bylo něčím šokujícím.

Kde podle vás vznikla dnešní averze politiků a novinářů?

Zažili jsme tady tři fáze vztahu novinářů k politikům. Po roce 1989 to byla především chvála vlády. Ve druhé fázi, po roce 1996, naopak kritika vlády, někdy i nespravedlivá. Třetí fáze, kterou zažíváme nyní, je trochu zmatená: chválí se i haní. Často se tak ale děje na základě ne zcela přesných informací.

Carl Bernstein nedávno napsal, že se zvlášť po aféře Watergate u politiků objevuje chorobná obava z úniku tajných informací.

Já bych spíše řekl, že se dnes na Západě objevuje u politiků v dobrém slova smyslu posedlost vyjít novinářům vstříc. Právě Watergate byla pro politiky velice dobrou školou toho, že je vždy lépe hovořit otevřeně a snažit se sdělit i věci „mimo záznam“, prostě proto, aby o nich novinář předem věděl.

Mohlo by se stát, aby premiér civilizované západní země na svém partajním sjezdu o novinářích prohlásil, že z „jisté materie bič neupletete“?

Naprosto to vylučuji, to by se stát nemohlo.

Postkomunisté jsou všichni stejní Po pádu komunismu ve státech střední a východní Evropy patřili bývalí komunisté k těm, kdo se nejhlasitěji domáhali svobody slova a nezávislosti sdělovacích prostředků. Jakmile se však dostali k moci, velmi rychle měnili názor. Tak tomu bylo v Bulharsku či na Ukrajině, kde po převzetí vlády bývalými komunisty schválil parlament předpisy umožňující například okamžité propuštění ředitele veřejnoprávní televize za „podrývání autority“ vládních institucí, v Rumunsku, kde novinářům za „hanobení“ politika hrozí trest mnohaletého vězení, či v Bělorusku, kde opoziční tisk nesmí být tištěn ani kolportován.V Maďarsku byl první nekomunistický kabinet Józsefa Antalla obviňován postkomunisty a levicovými vzdělanci ze záměru učinit z televize a rozhlasu hlásnou troubu vlády. Ovšem po změně vlád vyšlo najevo, že slib „odpolitizování“ elektronických sdělovacích prostředků znamená zkrátka nahrazení osob sympatizujících s předchozí vládou vlastními politiky a že obavy o „objektivitu informací“ mají za cíl pouze zablokovat vysílací licence pro soukromé investory.Prohraná bitva proti politizaci veřejných sdělovacích prostředků je typická i pro Polsko, kde předpis o nadřazenosti parlamentu nad radami veřejnoprávních sdělovacích prostředků pochopili politici tak, že čím více mandátů má daná strana v parlamentu, tím více svých členů má právo dosadit do vedení médií. Nominace jsou dlouholeté, a tak jsou dnešní polský rozhlas a televize „levicové“. „Pravicovými“ se stanou až v roce 2001, kdy nové členy rad najmenuje současný parlament.Jak vychází dva roky novela tiskového zákona vstříc polským politikům, ukazuje právě probíhající spor Aleksandera Kwasniewského proti deníku „Zycie“. Pokud deník neprokáže, že prezident skutečně před pěti lety trávil dovolenou ve společnosti plukovníka ruské rozvědky Alganova, bude musel zaplatit milion německých marek odškodnění. Výpovědi několika osob, které potvrzovaly verzi deníku, jsou zde slabým argumentem.