Pár desítek hodin předtím, než se místopředseda ODS Miroslav Macek svěřil spoluobčanům se svou vizí velké koalice jeho strany s ČSSD, se ve Strakově akademii děly zajímavé věci. Předminulé pondělí totiž premiéra v jeho pracovně tajně navštívil Václav Klaus s Libuší Benešovou. Předseda ODS ovšem o schůzce nikomu nic neřekl. O dva dny později dokonce Mackův nápad charakterizoval do televizních kamer jako další z naprosto nečekaných úletů svého neřiditelného místopředsedy. Později se však ukázalo, že to nemyslel úplně vážně. „Ano. Doporučil jsem Zemanovi, že by měl vyměnit pár ministrů,“ vysvětlil šéf ODS Respektu jeden bod programu své schůzky se Zemanem poté, co se provalila na veřejnost. Tato slova potvrdila dosud jen tušenou skutečnost: že se totiž předsedové dvou nejsilnějších partají spolu tajně scházejí a debatují o výhledech a krocích současné vlády. Oba sice v tuto chvíli možnost velké koalice nahlas vylučují, ale na jejich slovo nelze příliš spoléhat. Před opoziční smlouvou říkali totéž. Praktičtější než důvěra v jejich veřejné zaklínání je teď pokus zjistit, jaké šance může sblížení obou vůdců mít v jejich mateřských partajích. Je dnes velká koalice na pořadu dne? Odkdy s ní můžeme počítat?
Být u toho
Vůbec prvním „nesmluvním“ outsiderem, který dostal šanci o variantách vývoje uvažovat, byl už před čtrnácti dny šéf Unie svobody Jan Ruml. Zatímco uvnitř seděla Benešová s Klausem, Ruml čekal na přijetí v předpokoji premiérovy pracovny. Přišel sice sondovat podporu ČSSD pro návrhy změn svých daňových zákonů, ale pohled na konspirativní tandem ODS ho ponoukl k politickému gestu. Po pěti dnech úvah a konzultací zveřejnil svou chuť diskutovat s Klausem o koalici ODS, Unie svobody a lidovců. Předseda sněmovny ho však ihned zpražil: nezávazný oběd by si prý dal, ale vážně debatovat o spolupráci pravice je v tuto chvíli nemožné.Co vlastně říkají Klausovi spolustraníci na to, že na pravici ne, ale se Zemanem jejich šéf o spolupráci debatuje bez potíží? A jak to vidí sociální demokraté? Mluvil někdo o velké koalici i s nimi? Zemanův první místopředseda Vladimír Špidla sice spolek s ODS odmítá, nicméně s opatrným dovětkem: „Společná vláda je tak šílená idea, že se může stát realitou.“ Klausův stínový ministr zahraničí Jan Zahradil je ještě vstřícnější: „Může se stát, že po současné recesi přijde za dva roky růst. Bude rok do voleb, a pokud u toho nebudeme, sociálním demokratům spadne vítězství do klína,“ vysvětluje svůj zápal pro společnou vládu s ČSSD. Mnohem aktuálnější než sny o budoucím ekonomickém růstu jsou však obavy z dalších negativních důsledků nedotažených, polovičatých reforem. Proto například ministr kultury Pavel Dostál vidí stejně jako Macek ve velké koalici nástroj, jak řešit současné ekonomické potíže. „Ale pozor,“ varuje Dostál jedním dechem, „obě strany by musely nejdřív zformulovat, v čem tkví příčiny dnešní krize, a navrhnout řešení. To se nestalo, a proto zatím nepatřím ani k zastáncům, ani k odpůrcům velké koalice.“ Poslanec Jiří Payne sice s velkou koalicí nesouhlasí, ale obává se, že nám dříve či později vládnout bude. „Hypoteticky by to mohlo být už během prázdnin,“ říká Payne. Zemanova vláda je totiž podle něj nucena sestavit rozpočet na příští rok ve spolupráci s Klausem, protože po letošním fiasku by jí ho sněmovna bez podpory ODS nemusela schválit. „A to se musí začít dělat už v létě,“ soudí Payne. Jiní členové ODS ovšem velkou koalici jednoznačně vylučují. „Je to nesmysl,“ říká stručně místopředseda Miroslav Beneš. Stejně kategorický je někdejší kandidát na ministra vnitra Petr Nečas a úvahy o velké koalici jsou proti srsti i Vlastimilu Tlustému nebo Marku Bendovi. Za „naprosto nereálné“ označuje spojení s ODS také šéf Zemanova poslaneckého klubu Stanislav Gross.
Kategoricky vylučuji
Spekulacím o blížícím se objetí Klause se Zemanem nahrávají i silné tlaky, kterým je dnes ČSSD obecně - a menšinová vláda zvláště - vystavena. Propad průmyslu, nespokojenost odborářských bossů, neustále rostoucí nezaměstnanost a negativní signály ze zahraničí přitom nejsou všechno. Jde i o nepřehlédnutelnou podobnost obou smluvních partnerů. I když odpůrci velké koalice často mluví o „naprosté neslučitelnosti“ programů svých stran, praxe svědčí spíše o úplném opaku. Nejde jen o společnou náklonnost k silnému státu, posilování moci byrokracie na úkor občanů, vášeň obsazovat „svými lidmi“ klíčové funkce ve státem vlastněných podnicích, o postoj k Evropě nebo k našim spojeneckým závazkům v NATO. Obě strany se blíží i v jiných věcech. ČSSD nechce penzijní reformu, zpomaluje liberalizaci nájmů a cen energie, navíc zvyšuje daně. Je nutné opět připomenout, že spoustu zmíněných reformních restů mohla ODS minimálně v letech své jasné převahy pohodlně prosadit.A je tu ještě jedna věc: váha slova v české smluvní demokracii. Klausův místopředseda Ivan Langer sice loni těsně před volbami tvrdil, že při vytváření jakékoliv velké koalice odstoupí ze všech funkcí, ale měsíc nato bez mrknutí oka přijal opoziční smlouvu. Ani dnes to nevypadá, že by ho aktuální vývoj zvlášť děsil. Stanislav Gross pro změnu ještě dva dny před uzavřením spolku s ODS tvrdil, že tato varianta je naprosto vyloučená.
D. Balšínek je spolupracovníkem Respektu.
