Minulou středu vláda rozhodla, že naše republika poskytne dočasné útočiště 750 lidem z Kosova. V nejbližších dvou týdnech pošle do Skopje nebo Soluně letadla, která sem přepraví 350 z nich. Proč nepřivezeme rovnou všechny? „Musíme si nechat rezervu, kdyby se náhodou zbylých 400 lidí dopravilo k našim hranicím samo,“ vysvětluje ředitel odboru pro uprchlíky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. A nemůžeme pomoci více než zmíněným 750 Albáncům? Například naši němečtí sousedé se dosud postarali o 10 000 lidí a debatují, zda jich nepřijmout ještě víc. My přitom nešťastné běžence, kteří strádají na hranicích své země, máme dokonce kde ubytovat. Ministerstvo vnitra už dnes eviduje nabídky desítek podnikatelů, kteří jsou ochotni přijmout ve svých objektech na 9500 lidí. Proč tedy jenom sedm set padesát potřebných? „Částka, kterou vláda pro tento účel vyčlenila, stačí právě jen pro takový počet,“ vysvětluje Haišman.Nejde však jen o postoje a názory vládní byrokracie. I přes nevelký počet uprchlíků, kterým chceme pomoci, dnes před mnoha občany stojí otázka - chceme, nebo nechceme v naší obci cizince? Zatím se pátrá, jak je česká veřejnost na takový test tolerance připravena.
Proč bychom nepomohli?
Pár set metrů za posledním domem Kašavy, vesničky s devíti sty obyvateli, která se táhne údolím podél potoka Dřevnice, stojí donedávna opuštěná rekreační chata. Na louce vedle uzoučké asfaltky se domlouvají dvě albánské děti s brašnami na zádech s místním hochem na kole, kde se odpoledne sejdou. Do zdejší školy chodí zatím čtyři děti uprchlíků, za zbylými jedenácti dochází místní učitelka a pomáhá jim zvládnout češtinu.Na řadě dřevěných balkonů se třepetá prádlo, malé děti odtud sledují každého, kdo k chatě přichází, a baví se jeho reakcí nad donekonečna opakovaným „dobrý den“. Dva špunti ve vínových teplácích si hrají na zpustlém, trávou zarostlém minigolfovém hřišti.Čtyři mladíci, kteří přišli na nápad nabídnout prázdnou rekreační budovu uprchlíkům, mají hlavní stan v malé chatce stojící opodál ve svahu. Pronajali si objekt od MGM Holešov, nabídli jej ministerstvu vnitra a o pár týdnů později sem už dva autobusy přivezly stovku Albánců ze Zastávky u Brna a ze Stráže pod Ralskem. „Mají tu kulečník, bar, nejsou za žádným plotem - mohou se tu cítit aspoň trochu jako doma,“ říká Milan Macek, třicátník v bílé košili a kožené vestě. Ani pro čtveřici mladých podnikatelů není provozování tábora nevýhodné; dostali v podstatě státní zakázku. Jejich stavební firma opravila zpustlou chatu. V hospodě, která patří otci jednoho z nich, se pro stovku uprchlíků vaří obědy a večeře. Kromě toho se starají i o opravy, topení či praní prádla. „V jedné místnosti se scházejí hlavně muži. Otevřeli jsme tam pro ně bar, jsou hrozní kafaři,“ říká Milan Macek. „Na běžných rekreantech bychom vydělali víc, ale proč by se tu měl někdo jen tak povalovat, když tihle lidé to potřebují."Ani obec proti přítomnosti uprchlíků nic nenamítala. "Několik let tu žili lidé z Bosny, nebyli s nimi žádné problémy,“ říká starosta Kašavy Stanislav Marcoň. Třináctičlenné zastupitelstvo s uprchlickým střediskem bez váhání souhlasilo. „Žádné negativní ohlasy od občanů nemáme. Naopak, více než desítka z nich najde v táboře práci.“
Smrt uprchlíkům!
Úplně jiná situace nastala v sedmitisícové Světlé nad Sázavou. Ministerstvo vnitra zde chtělo běžencům zřídit dočasné útočiště v budově školy v přírodě. Zastupitelé města ale sepsali „zamítavé stanovisko“, se kterým pak chodili dům od domu. Občany v něm varovali, že s příchodem uprchlíků zavalí Světlou nejen vlna kriminality, ale i nakažlivých chorob včetně tuberkulózy. Hrůza vykonala své - petici zastupitelstva podepsalo 3169 domorodců ze Světlé, tedy naprostá většina dospělých obyvatel města.Proti se v okresních novinách Cesta Vysočiny postavilo jen sedm disidentů. Student, geolog, ekonom, dva učitelé, právník a dělnice sepsali otevřený dopis zastupitelstvu. „Protestujeme proti vámi podporované rostoucí xenofobii našich spoluobčanů,“ píše se v něm. „Jsme zděšeni tím, co se dnes ve Světlé děje. Nemáme bohužel prostředky k organizování donášky petičních archů do bytů jako váš úřad. Chceme jen, abyste si uvědomili, že nehájíte zájmy všech občanů města."I mezi jedenadvaceti zastupiteli Světlé nad Sázavou se našli alespoň tři, kteří nepodlehli většině a vyjádřili se pro pomoc lidem v nouzi. Jedním z nich je František Aubrecht (KDU-ČSL), třicetiletý konstruktér firmy Bohemia Machine. "I od nás odešla po roce 1968 spousta lidí a dočkali se pomoci,“ říká. „Teď máme příležitost udělat takové gesto pro změnu my,“ říká.Postoj zastupitelstva se nelíbil ani osmatřicetileté radní Janě Kupčíkové (ODS), ředitelce městské knihovny. „Kolegové se oháněli podpisy občanů, tím, že jednají v jejich zájmu. Ale je snad v zájmu občanů pořádat nenávistné štvanice na chudáky, kteří přišli o vše?“ Postoj zastupitelů považuje paní Kupčíková za krátkozraký. „Morální úhona, kterou jsme tím způsobili, je hrozivá. Vidím to nejlépe na vlastních dětech: bojí se, že sem přijde nějaká horda lidí, kteří je budou ohrožovat."Třetím rebelem je ředitel jedné ze dvou základních škol ve Světlé Josef Böhm (nezávislý). "Ten dopis přestupuje základní normy lidského chování,“ vysvětluje, proč se postavil proti strašení tuberkulózním a zločinným uprchlíkem. „Nemohu být přece proti dobré věci. Zlo nejsou uprchlíci, zlo je to, co je z domova vyhání.“ Zkušeného kantora nejvíce trápí, že atmosféra ve městě se přenáší i na děti. „Snažím se jim vysvětlovat, že uprchlíkům máme pomoci. Naslouchají mi však většinou s nepochopením a uvádějí argumenty proti, které zaslechly doma nebo si přečetly v dopise zastupitelstva,“ říká ředitel. „Malé děti v družině si už dokonce hrají na zabíjení uprchlíků.“
