Od března letošního roku jsme členy Severoatlantické aliance. Vybrali jsme si, kam budeme v příštích letech patřit. Teď po zahájení bombardování Jugoslávie se zdá, že se teprve rozhodujeme, co je v našem zájmu, že se vracíme před dvanáctý březen. Přesněji řečeno, takové signály vysílají především naše politické elity.
Zatáhli nás do války
Cesta zpátky začala hned po prvním náletu Aliance dnes už slavnou lží české vlády: my za to nemůžeme, neboť „o akci bylo rozhodnuto před přijetím České republiky do NATO“. Neloajálně se chovala i smluvní opozice: je třeba jednat, bomby nic nevyřeší, upozorňovali její vůdcové spojence. Nesouhlas s Aliancí byl zřetelný. Přesto jsme již byli členy. Václav Klaus i Miloš Zeman rozpor vysvětlovali tak, že NATO přece není Varšavská smlouva. Rozdíl mezi oběma pakty přitom premiér i šéf parlamentu popsali shodně: v Alianci není povinné jásání. Jednotliví členové si mohou podržet svůj názor: být uvnitř, ale proti. Pro vyznavače tohoto pohledu není hodnota „být spojenec“, ale naopak mít svobodu jím nebýt. Desetiletí jsme byli z donucení členy Varšavského paktu. Po pádu komunismu si mnozí nejvíce cení právě možnosti nikam nepatřit. Potom není divu, že je NATO u nás částí veřejnosti vnímáno komunistickou optikou jako ohrada, do níž bohužel musíme. Výhoda je, že v ní platí volnější režim než v té předchozí. NATO není spojenec, ten, kdo má stejné zájmy jako já, je to spíš nutnost či povinnost. A tu my neradi.
Učit se spojenectví
Co bychom tedy rádi? Možností není mnoho. Mohli bychom být po vzoru Švýcarska neutrálním státem. Takové řešení však žádný český politik nenavrhuje, není zřejmě v naší povaze „být sami za sebe“. Výhodou by bylo, že bychom teď asi stáli mimo jugoslávský konflikt, nemuseli bychom nikam posílat polní nemocnice a nechávat přes naše území pochodovat cizí vojáky. Sami bychom se ovšem jen těžko ubránili, kdyby se objevil nový Hitler, Stalin nebo Brežněv. Další variantou je nějaká „malá dohoda“, spojenectví malých států uprostřed Evropy, které by nebyly napojeny ani na Rusko, ani na NATO či Evropskou unii. Jednou z předností takového spolku by byl malý počet členů a jednodušší domluva. Vojenské útoky by přitom jistě nepadaly v úvahu. Ale zas je tu problém: není s kým takovou „dohodu“ založit. Poláci a Maďaři jsou hrdými členy Severoatlantické aliance a Rumuni, Slováci i Bulhaři by do ní rádi vstoupili. S kým do toho tedy jít? S Ukrajinou? Další variantou je spojenectví s Ruskem. Stát se součástí Společenství nezávislých států, vrátit se tam, odkud jsme odešli. Možnost na první pohled absurdní - Rusko je ekonomicky na dně a k demokracii má hodně daleko. Jenomže právě k této variantě vykazuje dnešní vláda velký sklon. Miloš Zeman přijel 15. dubna do Moskvy jako první vysoký představitel země NATO po zahájení operace proti Bělehradu. Obdobná maďarská návštěva byla Moskvou zrušena. Rusové si jistě dobře všimli, že ČR je slabým článkem Aliance, „nepevným členem“, a umějí toho využít. Zeman se setkal s ruským premiérem Jevgenijem Primakovem, který dokonce přemohl své současné zdravotní problémy a ke schůzce se nechal donést. Oproti setkání Primakov - Schröder na německé půdě, jež skončilo chladně a nedohodou, si Zeman s Primakovem zřejmě rozuměli lépe. Nasvědčuje tomu nepochopitelná reakce českého premiéra, který ve shodě s ruským kolegou odmítl říci, o čem spolu za „zavřenými dveřmi“ jednali. Není nic špatného na tom, že Zeman připomněl důležitou úlohu, kterou by mohlo Rusko sehrát v jugoslávském konfliktu. Co má ale znamenat, když šéf jednoho z členských států NATO vystupuje jako komplic Primakova, který na světové scéně dosud nejvíce hájil zájmy Miloševičovy diktatury? Můžeme si myslet třeba i to, že si oba premiéři v Moskvě připomínali společné hodnoty slovanství, které nějaký Západ nemůže pochopit.Poslední variantou je dnešní realita. Jsme v NATO, které vzniklo po válce jako hradba proti komunistické expanzi. Když se rozpadl Sovětský svaz a Varšavská smlouva, logicky jsme chtěli být jeho členy. Je jediným světovým seskupením garantujícím bezpečnost. Navíc se skládá ze zemí, kde se moc zásadně mění volbami. Oproti Varšavské smlouvě Aliance nikdy za padesát let své existence neobsadila území svého člena a nevnutila mu na bodácích policejní stát. NATO pro nás znamenalo jistotu a zároveň svobodu. Po vstupu do Severoatlantické aliance nás ale nepříjemně překvapilo, že začíná chránit dokonce i své evropské nečleny a je ochotno postavit se na stranu Albánců ničených Srby. S tím jsme nepočítali. Najednou je také jasné, proč v tomhle společenství nebýt. Není jen úkrytem, ale i rizikem. Připomíná manželství. Aby fungovalo, oba manželé musí dávat, nestačí jen brát. NATO je společenstvím rovnocenných partnerů, kde každý jednotlivý hlas může odvrátit bombardování Bělehradu, ale musí také umět nabídnout jiné, lepší, uskutečnitelné řešení.S první zkouškou v Alianci jsme se vyrovnali velmi nešťastně. Letecké útoky na Srbsko premiér Zeman a ministři schválili, za celý měsíc však nikdo z nich veřejně nevystoupil a nevysvětlil občanům, proč se tak rozhodli a proč to bylo nutné. Také proto mají operace NATO ze všech členských zemí nejmenší podporu právě v Česku, proto zůstává i pochybnost, kam vlastně chtějí sociální demokraté zemi zavést a jestli by o spojenectví nejednali místo v Bruselu raději v Moskvě.Vrátit se před dvanáctý březen jistě lze, ale co potom? Pro „české zájmy“ bude rozhodně lepší, když členství v Alianci přestaneme vnímat jako možnost „být proti“ a začneme se učit spojenectví. Být pro a nebát se to říct.
