Český zájem

Nikdo nikoho neslyší

Tón udal premiér Miloš Zeman, který těsně po začátku bombardování mluvil o zastáncích útoků jako o „primitivních troglodytech s krvavýma očima“, kteří „jásají nad dopady bomb a raket“. Ne snad, že by někdo nad výbuchy jásal, ale všichni měli jasno: pro premiéra jsou stoupenci zásahu NATO krvežízniví „troglodyti“. Následovalo stanovisko ODS: bomby samy o sobě nic nevyřeší. Straničtí stratégové zřejmě došli k závěru, že stupidové v bruselské centrále z neznalosti obecných pravd vsadili na špatného koně. Ihned po zahájení leteckých útoků na Miloševičův režim vznikly v Česku dva tábory. Jeden útoky podporuje a obává se být neloajální vůči Severoatlantické alianci, do níž jsme teprve nedávno vstoupili. Přijímá argumentaci mezinárodního společenství, které tvrdí, že jednání k ničemu nevedla a srbské síly pod jejich pláštíkem dál etnicky „čistily“ provincii Kosovo. Násilnému vyhánění stovek tisíc lidí z domovů bylo nutné zabránit také násilím a nutnost tohoto krajního východiska odsouhlasilo všech devatenáct členských států NATO. Do skupiny vyznavačů tohoto pohledu patří prezident Václav Havel, Unie svobody, lidovci, katolická církev, část členů ODS a (zřejmě menší) část sociálních demokratů. Struktura druhého tábora je barvitější. V první řadě jsou v něm komunisté, pro něž se svět nezměnil. Zůstal rozdělený postaru, a oni tudíž odsuzují „americké agresory“, chápou Jugoslávii jako „sovětskou“ zónu a myslí si, že by její vnitřní problémy mělo řešit Rusko. Proti jsou též republikáni, fašistická část skinheadů, Klub českého pohraničí, Slovanský výbor a podobně. Kromě těchto, řekněme obecně, sil nesvobody se do tábora odpůrců hlásí i lidé, kteří se obávají být loajální, či dokonce servilní vůči NATO. V jejich čele stojí Václav Klaus a část vedení ODS. Patří sem ale také velká část sociálních demokratů, dokonce i část české vlády. Z toho mála, co o své motivaci zatím řekli, se dá jejich postoj pochopit asi takhle: léta jsme byli násilně vtlačeni do Varšavského paktu, nesměli jsme mít svůj názor. Teď je zaplaťpánbůh svoboda, a už tedy nemusíme „držet basu“, je normální a demokratické kritizovat třeba i NATO. Problém s těmito dvěma tábory je, že zatím mezi nimi neprobíhá debata, že se nediskutuje, ale spíš útočí na protivníky. Nikdo neposlouchá nikoho, každý si mele své. Ukázkou za všechny je příspěvek jednoho z kritiků postupu NATO, filozofa a intelektuála s mezinárodním renomé Václava Bělohradského. Místo snahy o debatu nám v předminulém sobotním vydání Lidových novin nabídl šokující, salonní teorii, z níž se mimochodem zcela vytratili vyhánění a zabíjení kosovští Albánci: válku proti Jugoslávii vedou „západní levičáci, aby si tak kompenzovali neuskutečněnou revoluci“. Kvůli svému sobeckému cíli se postavili na stranu „nových Henleinů“ a s pomocí systematicky dezinformujících médií obelhali většinu západního světa. K válečným štváčům se přidali i čeští novináři a pořádají mediální hon na všechny jinak smýšlející občany.

Západní břemeno

Místopředseda ODS Miroslav Macek ve svém příspěvku pro Mladou frontu napsal, že válka v Jugoslávii obnažila problém, kdo je dnes ochoten nekriticky, za každých okolností sloužit cizím pánům v NATO a Evropské unii a kdo je naopak vždy připraven „rvát se o české zájmy“. Má pravdu v tom, že v diskusi o loajalitě či emancipovaném postoji vůči NATO jde mimo jiné i o otázku českých zájmů. Jaké jsou tedy naše národní zájmy? Macek je nevysvětluje. Václav Klaus také ne. Ten mluví o více loajalitách, jež má v sobě každý člověk. Co tím chce říct? V době, kdy řídil českou vládu, byl by klidně přijal tzv. ruskou cestu v otázkách ropy a klidně by souhlasil s toutéž variantou pro plyn. Jiná (západní) řešení vybojovali někteří ministři ODS, lidovci a ODA proti jeho vůli. Podobně se nedokázal odhodlat prodat české banky do „cizích“ rukou. Jeho postoj k Evropské unii byl vždycky podezíravě odmítavý. Proč? Vtírá se myšlenka, kdo by byl Klaus v silné evropské konkurenci. Zda se neřídí pravidlem, že je lepší být první v provincii než druhý v Římě. Tedy první v Česku než devatenáctý v Bruselu. Ani první z provincie ale nemůže vážně tvrdit, že za lidskou katastrofu stovek tisíc běženců mohou až údery NATO. Taková nepravdivá věta, kterou vyvracejí oficiální zprávy Vysokého komisariátu pro uprchlíky OSN, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) i dalších pozorovatelů, skoro vylučuje další debatu. Otázkou je, jak národní zájem Klaus s Mackem ve věci Kosova chápou. Je v našem zájmu se v Alianci postavit proti bombardování? Co nabízejí jako alternativu? Bohužel nic. „Kdybych měl kredibilitu Šimona Perese, pak by mě zajímalo pokoušet se přicházet s návrhy,“ vysvětluje předseda ODS absenci nápadů. Ovšem tím, že nic nevymyslí, těžko podobnou kredibilitu získá. Jeho bezvýchodné zpochybňování alianční akce má jediný výsledek: šéfy NATO znechucuje asi stejně, jako svého času Václava Klause pobuřovaly protesty proti „jeho“ reformě ze strany zdejších věčně nespokojených hospodských mudrlantů. Deník Washington Post přinesl zprávu, že Javier Solana pokáral našeho velvyslance v Bruselu za neochotu české reprezentace vzít na svá bedra břímě spojenecké odpovědnosti. Je naším národním zájmem „nést břímě odpovědnosti“ za jiné země? Naší bytostnou touhou celá léta bylo vrátit se do Evropy, být na Západě. Tam prý přirozeně patříme. Lidé jako Václav Klaus se ale svými postoji ocitají spíš na Východě, tam, kde vedle Primakova stojí Sládek s Grebeníčkem. Ruská cesta ovšem naším většinovým zájmem není. Chceme tedy opravdu patřit k Západu? Pak se musíme učit normálně debatovat. Mlčet, když nemáme co říct, mluvit, když nabízíme nějaké řešení. Čeští politici si navykli beztrestně plácat s vědomím, že doma se jde přinejhorším z každého průšvihu arogantně vylhat do ztracena a venku jejich řeči nikoho nezajímají. To se změnilo: vstoupili jsme do světa a svět objevuje, co jsme zač. Co si myslíme, jaké jsou naše postoje. Zatracovat bombardování bez alternativních návrhů, jak ukončit genocidu Albánců v Kosovu, je jenom výmluva, která mne má zbavit případné viny za neúspěch. Kromě debaty musíme být schopni brát vážně svá vlastní rozhodnutí a nést jejich následky. Musíme být schopni k Západu patřit. Žít tam, neutíkat, když se válčí a já vím, že každá válka je zlá. Nejde totiž jen o naše národní zájmy, ale také o zájem kosovských lidí. Ten je prostý: žít.