Evropa se ocitla tváří v tvář lidské katastrofě, která nemá v poválečných dějinách obdoby. Kosovo přestalo existovat: režim Slobodana Miloševiče z něj vyhnal přes milion obyvatel. Ti, co nestačili utéct, skončili často s kulkou v hlavě nebo umláceni. Jejich počet si dnes nikdo nedovolí odhadnout.
Nepředstavitelná tragédie dala paradoxně České republice šanci k reparátu: poté, co rozhodující část mocenské elity jen špatně maskovala svou nechuť stát v bitvě po boku čerstvých spojenců z NATO, má vláda jedinečnou příležitost ukázat opravdovost svého proklamovaného přátelství k občanům Jugoslávie. Otázka dne totiž zní: Jak můžeme a jak chceme pomoci uprchlíkům z Kosova?
Manévry a xenofobie
Podle údajů Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo ze svých domovů v Kosovu vyhnáno ještě před počátkem ofenzivy NATO víc než čtyři sta tisíc lidí, do dnešního dne se jejich počet zvýšil bezmála na milion. Například jen v uprchlickém táboře nedaleko makedonské Blaky je okolo šedesáti tisíc lidí, v celé zemi jich je pak něco přes dvě stě tisíc. Co takové číslo pro chudý stát vlastně znamená? České úřady nedávno oznámily, že nás náklady na jednoho uprchlíka přijdou na sto tisíc korun ročně. I kdybychom se pro Makedonii spokojili s poloviční částkou, musela by její vláda jen na svůj jeden jediný tábor vynaložit ročně tři miliardy korun. Už delší dobu je proto jasné, že se kosovští běženci i jejich hostitelé neobejdou bez koordinované pomoci zvenku. Německo i Španělsko ohlásily, že jsou ochotny přijmout 10 tisíc běženců. Spojené státy a Turecko nabídly dokonce dvacet tisíc míst a Američané vůbec poprvé v historii už začali uprchlíky letecky přepravovat na svou vojenskou základnu v kubánském Guantánamu. Ochotu přijímat tisícové kvóty běženců vyjádřily i další země včetně Bulharska a Rumunska. Koncem minulého týdne NATO poslalo do Albánie 14 000 vojáků, jejichž úkolem je co nejvíce mírnit katastrofu a chaos. Česká politická elita zpočátku přistoupila k věci jinak. Na přímou otázku, jak hodláme pomoci my, premiér Zeman těsně po zahájení náletů odpověděl, že vláda už urychleně pracuje na tom, jak zamezit možnému zneužití azylového zákona. Hrozí prý, že naše dobrá vůle může posloužit těm, „kteří si jen chtějí zajistit vyšší životní úroveň, než mají ve své zemi“. Premiéra vzápětí z nemocničního lůžka podpořil i ministr vnitra Václav Grulich. Podle něj by správnou odpovědí na vlnu zbídačených Kosovců měly být armádní manévry na česko-slovenské hranici.
Dar albánské vládě
Přesto minulý týden ministr zahraničí Jan Kavan prohlásil, že je Česko schopno přijmout až pět tisíc běženců. Ačkoliv to nikdo z oficiálních míst nechce komentovat, hlavním impulzem pro takový obrat byly zřejmě tlaky mezinárodního společenství. To nám podle diplomatických zdrojů prostě vzkázalo: očekáváme, že jste schopni pomoci pěti tisícům lidí. „Pokud vláda rozhodne, jsme schopni technicky pět tisíc běženců zvládnout,“ tvrdí Grulichův náměstek Jaroslav Kopřiva. Zatím se ale čeká: UNHCR dává v této chvíli přednost pomoci přímo na místě. Minulou středu odletěl místopředseda vlády Egon Lánský do Tirany. Chtěl tam osobně předat „dar české vlády albánské vládě“ - zdravotnický materiál pro vojenskou nemocnici. „Dá se z toho sestavit operační sál se dvěma stoly, jsou tam nástroje a další věci potřebné pro jeho provoz,“ říká o obsahu dvou kontejnerů zástupce náčelníka Ústřední zdravotnické základny v Bystřici pod Hostýnem Lubomír Vylíčil. Jeho muži připojili k výčtu darovaných věcí poznámku: Jedná se o materiál dlouhodobě uložený a používaný. Ocelové lahve jsou bez kyslíku. Zdravotnické soupravy jsou dodány bez léčiv. Ministr obrany Vladimír Vetchý se však ohrazuje: „Technický stav materiálu je přesto velmi dobrý, před vlastním používáním nevyžaduje opravu.“ Vládní úředníci několikrát do médií zopakovali, že cena nemocničního daru je bezmála jeden a půl milionu korun. Skutečnost je ale jiná. Vzhledem k velkému počtu galoší, rukavic, zástěr a držáků na umyvadla se už do letadla nevešly nejdražší a nejpotřebnější věci zásilky: polní rentgen a pozemní dezinfekční přístroj.Politici se v poslední době ohánějí vysláním nemocnice tak často, že člověk ztrácí přehled, o kolika nemocnicích je řeč. Pro pořádek: kromě výše zmíněného zdravotnického materiálu pro albánskou vládu je ve hře ještě skutečná polní nemocnice. Relativně moderní polní špitál má dva operační sály, dvě převazovny, laboratorní kontejner a dohromady sedmdesát lůžek. Armáda je podle pplk. Vylíčila schopná nemocnici přesunout na místo do čtrnácti dnů. Situaci ale komplikuje kabinet. Zemanovi ministři se v půlce března usnesli, že špitál pošleme, jen pokud obě strany podepíšou mírovou dohodu. Tak to odhlasoval i parlament. Minulou středu však vláda změnila názor a poskytnutí nemocnice už mírovou dohodou nepodmiňuje. Novou představu ovšem musí znovu odhlasovat parlament na mimořádné schůzi.Co jsme tedy pro strádající lidi z Kosova na oficiální úrovni udělali? Kromě zmíněného zdravotnického materiálu pro tiranskou nemocnici poslalo ministerstvo zahraničí do celosvětové sbírky na pomoc uprchlíkům necelé dva miliony korun. Odletělo jedno armádní letadlo naplněné konzervami, rýží, cukrem a přikrývkami.
Ostraha nemá čas
V utečeneckém táboře Vyšní Lhoty čekají na odchod do pobytového tábora s volnějším režimem asi tři stovky lidí. Kosovských Albánců je necelá stovka, poslední skupina dorazila před třemi týdny. „To jsou zrovna tamhleti,“ ukazuje sociální pracovnice Štěpánka Školová na mladíky před vchodem do jedné ubytovny. „Budete mluvit s novináři?“ ptá se a bez čekání na odpověď dodává: „Tak pojďte vy, vy a třeba ještě vy.“ Všichni jdeme do strohé, neútulné místnosti. Ve třech poloprázdných sektorových poličkách jsou slovníky, několik hrnků a květináče s neduživými květinami. Trojice kosovských mladíků a jedna mladá žena si sedají ke stolku osvětlenému zářivkou. Sociální pracovnice jim přistrkuje papír, na kterém stvrzují souhlas s tím, že se o nich může psát.Čtyřiadvacetiletý student strojní fakulty Idrizi odešel z malého kosovského města Ferizaj začátkem března. „Už jsem to nemohl dál vydržet,“ říká. „V posledních letech nebylo možné najít práci. Lidé často žijí jen z pomoci příbuzných, kteří jsou v zahraničí.“ Většina mladých lidí se podle Idriziho buď snažila odejít za hranice, nebo bojovala proti srbským vojákům. „Na ulici nevycházel nikdo, kdo nemusel. Do města občas vtrhli ozbrojení muži v civilu a lidé se báli, že by je někdo zabil. Už před prvním úderem NATO byla skoro polovina domů ve Ferizaji vypálena.“ V Kosovu zůstali studentovi rodiče, sestra a bratr s rodinou. Ti nikam odejít nechtěli: „Lidé se často navzájem přesvědčovali, že není dobře opouštět své domovy.“ Uměli si v době kdy odcházel, představit, že může dojít k takovým nelidskostem? „Věděli jsme, že srbští ozborjenci jsou krutí lidé“, říká Idrizi. „Ale že to dosáhne takových rozměrů, mě ani nenapadlo.“
Mladá žena v černých šatech mluví hlubokým, zastřeným hlasem s dlouhými pomlkami: „Mám tři děti, nejmladšímu je rok a půl, tomu nejstaršímu pět. Manžela mi tam zabili 7.listopadu.“ V tu chvíli ji přerušuje uniformovaný strážce tábora. „Novináři mají být v půl šesté na bráně, vzkazuje to ředitel,“ říká hlasitě v pootevřených dveřích. Žena v černém však hledí před sebe a pokračuje ve vyprávění: „Utekli jsme 7.března. Dopoledne mi volal švagr, že mu právě vypálili dům. Ani jsme nestihla dětem nic zabalit. K rodičům do deset kilometrů vzdáleného Ferizaje se mi nepodařilo dostat, nevím, co s nimi je.“ Strážník ji znovu přerušuje a významně si poklepává na hodinky. „Ano, ano,“ přidává se sociální pracovnice, „musíme končit.“ Ostraha nemá čas čekat.
