Byli jsme devět dní v Severoatlantické alianci, když začaly letecké útoky proti „bělehradskému Leninovi“. Z nejvyšších činitelů jen Václav Havel akci NATO jednoznačně podpořil. Premiér Zeman prohlásil, že ozbrojený útok posiluje Miloševičovu pozici, a předseda sněmovny Václav Klaus dal jasně najevo, že je proti. Tyto a další odmítavé postoje donutily prezidenta Havla, aby z Lán varoval představitele mocenské elity před vytvářením „izolacionalistických a z dlouhodobého hlediska nesmírně nebezpečných nálad“. Krize v Kosovu nás před světem svlékla donaha.
Stydíme se za vás
Vláda dala od spojenecké akce v Jugoslávii ruce pryč s vysvětlením, že o ní „bylo rozhodnuto ještě před naším vstupem do NATO“. Pravda pak několik dní trapně vylézala na povrch: ministr zahraničí Jan Kavan byl generálním tajemníkem NATO Javierem Solanou dotázán, zda ČR souhlasí se zásahem, poradil se s premiérem a souhlasil. Celá vláda se totiž k tomuto důležitému rozhodnutí sejít nedokázala, neboť byla sobota. (Válka v Kosovu zřejmě ohrožuje bezpečnost země mnohem méně než nepohodlný šéf BIS, kvůli jehož odvolání se ministři sešli bleskově uprostřed noci.) Hned po potupném přiznání dvojí tváře Kavan dodal, že jsme byli v NATO teprve sedm dní a vetovat akci prostě nešlo. Chtěl tím snad šéf diplomacie říci, že být v Alianci déle, byli bychom proti?Nejednoznačnost postojů Zemanova kabinetu je ostudná, ale srozumitelná: ministři hrají populistickou hru o voliče.Ale co předseda ODS? Opravdu si myslí, že tvrdé jádro jeho voličů přijme protesty proti pokusu zachránit prchající a vražděné Albánce v Kosovu? Reakce na válku v Jugoslávii tak znovu připomněla opoziční smlouvu. Jak si povšimly i zahraniční deníky, vzniká nové, nečekané spojenectví: nejen ODS a ČSSD, ale také komunisté a republikáni. Ti všichni jsou více či méně proti zásahu NATO. Na jedné lodi se ocitl kritik konzumu z deníku Právo Jan Keller („garanti evropské humanity se postavili na stranu ďábla“) a místopředseda ODS Miroslav Macek („Američané si jen v praxi potřebovali vyzkoušet nový bombardér B-2“). Dohoda o politické stabilitě tudíž není jen věcí mocenského kalkulu šéfů Zemana a Klause, ale má překvapivě velké styčné plochy a širší podporu.Pro Čechy není povzbudivé, že ve sporu o Kosovo stojí proti paktu Klause, Zemana, Grebeníčka a Sládka poněkud slabší seskupení: se spojenci a pobíjenými Albánci jsou Havel, Ruml, Kasal a také katolíci.Náš vstup do NATO byl historický zlom, jehož význam nám začíná docházet teprve dnes. Reakce našich špiček jsou ale takové, že kdybychom už nebyli členy Aliance, nikdo ve Washingtonu a Bruselu by o našem vstupu nadále ani neuvažoval. Spolu s Rusy bychom byli asi jediní v Evropě na straně Slobodana Miloševiče (dokonce i v dramatických diskusích v Řecku převažuje odpor proti etnickým čistkám v Kosovu nad tradiční politickou blízkostí Srbů). Občanu České republiky nezbývá než se hluboce stydět.
NATO nám věří
Václav Klaus v Lidových novinách vysvětlil, že vystoupit proti úderům Aliance vyžaduje odvahu. Jen hrdina si prý dovolí postavit se „některým našim válečnickým politikům a žurnalistům“. Podle této logiky byl hrdinou Chamberlain, který uplatňoval na Hitlera politiku appeasementu - jednat, jednat, ustupovat. Nacistické Německo pak bez problémů obsadilo sousední země. Podle této logiky byl Churchill válečným štváčem, jehož vinou upadla Evropa do zničující, šílené války.Klaus má odvahu říci, že „každý člověk má v sobě skryto více loajalit a ty mohou být leckdy v rozporu“. Zapomněl ale, že je třetí nejdůležitější muž ve státě a spleť jeho loajalit občana nezajímá. Člověk by měl být loajální předně vůči životu, bránit silným, aby vyhlazovali slabé.Také Václav Klaus byl verbálně zastáncem vstupu do NATO. Měl by proto chápat, že nejsme členy z donucení jako ve Varšavském paktu, ale z vlastní vůle. Pokud to vidí jinak, má na to samozřejmě právo, nemůže však zůstat předsedou sněmovny a odtud zrazovat naši čerstvou sounáležitost.Nejvyšší čeští politici se bouří proti povinnostem, jež náhle z členství v Alianci plynou. NATO mělo být deštníkem, jenže se zároveň stává úkolem, se kterým naše elity nepočítaly. Doufejme, že s nevraživou reakcí českých špiček počítal Javier Solana a jeho lidé. Snad věděli od expertů už dopředu, jak vypadá česká společnost, a nejsou teď překvapeni a rozzuřeni, jak by se jinak dalo čekat. Jediná naděje po domácí ostudě se otevírá v úvaze, že státy Severoatlantické aliance naším přijetím učinily civilizační rozhodnutí: vsadily na to, že se česká společnost dokáže vzpamatovat, že se postupně naučí nebýt pátou kolonou, ale nést odpovědnost.
