Minulý týden nám statistici řekli, že jsme prošvihli, co se dalo. Nejenže už nejsme postkomunističtí premianti, ale hospodářství se propadá právě v době, kdy bychom se chtěli prodrat mezi státy Evropské unie. Přitom za propad nemůže ozdravná kúra, ale jen neschopnost. Jan Stankovsky z Rakouského ústavu pro hospodářský výzkum tvrdí, že se až do příštích voleb nic nezlepší. „Nikoliv další menšinová vláda, ale zřetelný výsledek voleb je základním předpokladem pro to, aby se Česko dostalo z hospodářských potíží,“ prohlásil. Má pravdu?
Nejistota politiků je naše šance
Před námi jsou dvě varianty. Buď trpělivě čekat, přijímat ránu za ranou a zkusit změnit poměr politických sil za tři roky v řádných volbách, nebo si vynutit volby předčasné. Není pravděpodobné, že se strany bez voleb nějak dohodnou a vznikne vláda většinová. Jaká? Jak by třeba Unie svobody svým voličům zdůvodnila, že se teď spojí s ODS? Vznikla přece proto, že největší pravicová strana u nás nebyla schopna dokončit reformy a nakonec ani říct pravdu o svých zdrojích peněz a přiznat si, že je ve vleku svých dárců. „Sarajevský atentát“ odstartoval vládní krizi, z níž jsme se dodnes nevyhrabali. Spojit se teď znovu s ODS by znamenalo přiznat, že snaha o změnu neměla smysl, že je opravdu jedno, jestli šéfové stran lžou a odkud berou peníze na volební kampaně. A na čem záleží? Jestli mají politici své jisté. Což mají. Opoziční smlouva velkým stranám zaručuje dobré posty a iniciovat změnu by pro ně mohlo být sebevražedné. Další volby by jim vzaly pracně domluvenou jistotu. Ale jejich nejistota je naše šance.Unie svobody (strana stále nepevná a nehotová) a lidovci jen těžko vstoupí do vlády s ODS. Ale stejně těžko se při svém apelu na morálku a politickou korektnost mohou dát dohromady s Milošem Zemanem po jeho bamberských pokusech o prodej státních funkcí a poté, co Ivo Svoboda shání peníze pro stranu u firem, které si vyřizují účty střelbou do hlavy. Kromě toho není jasné, zda je ČSSD stranou Grégra, nebo Mertlíka, minulosti, nebo budoucnosti. Financování ČSSD začíná být stejně neprůhledné jako účetní knihy ODS: smrtící signál pro reformy.Nejen pro nás, i pro US a KDU-ČSL jsou nové volby větší šancí než tříletý odklad. Problém je, že ani unionisté, ani lidovci žádný lék nenabídli. Zklamali.Výzkumné agentury zjišťují, že voliči setrvávají u svých preferencí, tvrdohlavě, malér nemalér, podporují svoji stranu. Zdá se, že lidem podvody a maléry nevadí. Jenže co jim zbývá? Léčitelé selhali a oni asi volí ze zoufalství. Už při volbách do Senátu, které vyhrála čtyřkoalice, ale ukázali zuby: mezí jejich „zoufalé příchylnosti“ je alespoň trochu přijatelná alternativa.Sociální demokraté s ODS pracují na změně volebního systému. Poměrný chtějí sice zachovat, ale zároveň hodlají zvětšit počet volebních obvodů z osmi až na čtyřicet, což by znamenalo, že strana menší než desetiprocentní nevstoupí do parlamentu. Vzhledem k dosavadní úrovni debaty, která tuto, obecně vzato, pozitivní změnu doprovází, je jasné, že střih nakreslila opoziční smlouva. Povede-li se to, čeká menší strany osud koloniálů, stojících tváří v tvář Delvitě s Billou.
Duhoví lidé
V Čechách je obecně rozšířený pocit, že recepty na cestu z krize jsou známé. Stačí prý odejmout státu podniky a banky, rozhýbat líné soudy, přestat zastrašovat zahraniční investory, kapitálový trh učinit čirým jako křišťál, zavést nový penzijní systém a několik dalších věcí. Tyhle poučky už dnes zná kdekterý školáček. Jenomže je čím dál jasnější, že našprtat se správný postup z učebnic není tak jednoduché, a navíc - čistě ekonomické nástroje nás dnes z bryndy nevytáhnou. Naše krize totiž není v prvé řadě hospodářská, nýbrž společenská, občanská. I tady jsou recepty dávno známé, nicméně je to jako s desaterem: tisíce let lidé vědí, co mají dělat, ale pokud je nikdo nenutí, nedrží se toho. Musíme politiky vší silou nutit, aby se chovali slušně a nenadávali nám do idiotů a korupčníků, aby si necpali manželky do správních rad, aby říkali pravdu, zkrátka aby nás vzali na vědomí.Ve stranách se musí objevit silné frakce, silní politici, kteří budou ony známé návody, tedy naše zájmy, tvrdě prosazovat. Zatím strany nikdo nenutí, aby podobné skupiny vznikaly. Objevují se jen lidé mimo ně, kteří nejsou profesní politici, ale dokážou velmi účinně bojovat za svou věc. Příkladem může být Jan Patočka a jeho „duhoví lidé“. V roce 1993 jich bylo pár, hrstka, a stáli proti všem, když chtěli zastavit stavbu Temelína. Dnes mají na své straně část Zemanových ministrů a to, co bylo před pár lety považováno za extremismus, je náhle jedním ze zásadních témat uznávaných veřejností.Změnu máme hodně ve svých rukou. Nemůžeme se spokojit s konstatováním, že se krize povleče až do dalších řádných voleb. V našem zájmu jsou volby předčasné. Politici v nich budou muset znovu představit své postoje a vysvětlit, proč nedodrželi sliby. Proč se nám EU čím dál víc vzdaluje. Hlavně ale politici ztratí svoji čtyřletou jistotu. Ať volby klidně následují po půlrocích, dokud lidé nedonutí „své představitele“ sestavit většinovou vládu, které půjde o rozvoj země, a ne jen o sebe.
