ANEŽKA SCHATTAUEROVÁ (rozená Sladovníková) se narodila roku 1906 v Nových Dvorech u Domažlic jako jedno z pěti dětí malorolníka. Chodila na měšťanku v Domažlicích a na obchodní školu v Plzni. V roce 1930 se vdala za uměleckého kamnáře a založili si firmu „Leopold Schlattauer - Kamnářství a kladečství“. V roce 1931 se jim narodila dvojčata. Za války působili v odboji: ve svém pražském bytě ukrývali pronásledované Židy, komunisty a další antinacisty, ke konci války měl u nich ilegální sídlo zdravotní odbor Národmí rady. V roce 1949 byli zatčeni a o rok později spolu s dalšími členy tzv. skupiny majora Josefa Pohla souzeni za vlastizradu a vyzvědačství: L. Schlattauer dostal čtyři roky, jeho žena 22 let. V komunistických kriminálech strávila jedenáct roků. Po návratu (v r. 1960 na amnestii) pracovala nejdřív jako uklízečka, potom až do svých 83 let jako prodavačka v drogerii. V říjnu 1998 jí prezident Havel udělil vyznamenání za statečnost v boji („Medaile za hrdinství“).
Myslíte si, že jste statečná?
No, bázlivá určitě nejsem. Ale občas jsem zašla moc daleko. Strašně se riskovalo. Oběť byla příliš veliká. Člověk si dává vinu, že někdy zanedbá rodinu kvůli pomoci druhým. Ale to vím až dneska.
Strach
Komu jste za války pomáhali?
Nedělali jsme rozdíl. Kdo potřeboval, tak u nás bydlel. Když to bylo nutné, vyráběli jsme celý noce legitimace, aby se mohli propašovat lidi ven. Legitimace jsme schovávali pod kobercema. Lidi k nám chodili na schůze, na jídlo a občas přespali, když hrozilo nebezpečí.
To vypadá příliš jednoduše. Jak jste to dělali prakticky? Byla válka.
Bydleli jsme v Myslíkově ulici, kde jsme měli taky firemní sklad se dvěma místnostmi. Byt i firma byly šikovně v přízemí, měly průchod i do Pštrossovy ulice. Dalo se vyskočit oknem a utéct druhou stranou. Navíc jsme byli spojeni s českými policisty na čtyřce, kteří nás varovali, když měla přijít nějaká razie gestapa. V Dejvicích byla druhá skupina, měla vilku. Když to u nás nebylo bezpečné, šli lidi tam.
Museli jste přece vědět, co vám hrozí.
Ani jsme si snad neuvědomovali, co děláme. Nějak jsme to zajeli a bylo. Potřebuješ, tak se vyspíš.
A co sousedi? Ničeho si nevšímali?
Náš domovník dělal Heydrichovi druhého šoféra, zjistili jsme to ale až v den atentátu. Bydleli jsme blízko kostela, kde se ukrývali parašutisté. Gestapo pak chodilo na prohlídky pořád, ale nikdy se nic nestalo. Přitom se u nás scházelo hodně Židů, měli jsme mezi nimi jako živnostníci dost známých. K nám se muselo přes dvůr a naproti bydlela rodina, která to táhla s Němci. Ta ženská mi jednou telefonovala: Paní Schlattauerová, co k vám chodí takovejch Židů? Každej má ruku na hvězdě a k vám? A pak nám napsali na firmu „Bílý Žid“.
Máte představu, kolik lidí, kteří prošli vaším bytem, se zachránilo?
Vůbec ne, já jsem ty lidi třeba ani neznala. Ale 5. května 1945 se jich u nás sešlo plno. Taky hodně Židů, až jsem si v duchu říkala, kde se jich tolik u nás vzalo.
Vy jste neměli strach?
Skutečnej, hroznej strach jsem měla až tenkrát, když nás v červenci 1949 v noci sebrali estébáci a naše dvě děti zůstaly samy. Estébák u výslechu mi řekl, že se o ně nemusím bát. Z holky že udělají kurvu a z kluka pasáka.
Kriminál 1949–60
Proč vás StB zatkla?
Důvod nám tenkrát neřekli. Když mě odváděli, otočila jsem se ještě a takovej mladej estébák mi povídá: Jen se podívejte, vrátíte se sem tak za dvacet let, jestli vůbec. Sebrali nás v devětačtyřicátém, 22. července a 28. ledna 1950 začal soud. Bylo nás třináct, devět mělo návrh na provaz a nikdo nedostal milost. Major Pohl a major Plešivý byli popraveni 25. května. Já dostala 22 let těžkého žaláře s měsíčním tvrdým lůžkem, byla jsem zbavena občanských práv a veškerého majetku. Důvod: velezrada a vyzvědačství. Muž dostal čtyři roky.
Co bylo za tím procesem?
Major Pohl přijel z Ruska se Svobodovou armádou a hodně toho věděl, třeba na Bedřicha Reicina. Chtěl o tom napsat knihu. StB věděla, že Pohl byl náš rodinný přítel a že k nám chodil. Proto nás taky odsoudili.
Co se dělo s dětmi, když vás sebrali?
Holku zrovna předtím přijali na konzervatoř, moc hezky zpívala, kluk se hlásil na keramickou školu. Už nic nesměli. Vystěhovali je z bytu, taky v noci, pospávali u kamarádů, kde se dalo, živořili. Neměli domov, brzy si udělali známost a založili rodiny. A my jsme byli tam.
Kam vás odvezli?
Nejdřív jsem byla ve vazbě na Pankráci, pak ve vězeních v Litoměřicích, Pardubicích, Ružomberoku a Bratislavě. V Litoměřicích jsme byli první politické vězenkyně, dívali se na nás jako na zvířata. Stráž stála s revolverama, bála se nás. Byl tam strašnej hlad. Vybíraly jsme chleba z bláta při vycházce na dvorku a pak ho v záchodový míse umyly a sušily na okně. Brzy jsem se taky octla v díře…
Za co?
Řekla jsem jedný retribučce, která na mě řvala, že jí chybí jen vysoký boty a bičík a byla by dokonalý gestapák. Retribučáci byli Češi odsouzení po válce retribučním soudem za kolaboraci s Němci. Byli hrozně sprostý a vždycky měli rozebraný lepší místa. Ta díra byla ve sklepě rozděleném do kójí jako na uhlí, stál tam kavalec bez matrace, dali nám džbán vody a druhej den trochu kafe a krajíc chleba. Byla tam tma a zima. Taky na Pankráci jsem byla v díře, hned druhej den, co nás sebrali estébáci. V jedenáct hodin večer přišel do cely náčelník Pešek, že máme jít ven, bylo nás pět. Zavedl nás do sklepa, kde jsme se musely svlíct do naha. To jsem tedy jakživ nedělala. Hodili nás do takový velký místnosti, kde byla jedna palanda bez slamníku a záchod na šlapku a vedle vycházela horká pára. Bylo pátého srpna, venku hrozný vedro. Takhle nahý jsme tam zůstaly deset dní. Velitelé se v noci bavili tím, že zaklepali na dveře, my jsme se musely postavit do řady před kukátko a oni dělali vtipy. Tak si krátili noc. Když jsem odtamtud vyšla, byla jsem obsypaná jako při spále.
Jak se to dalo vydržet?
Říkala jsem si, vydrželi to jiní, vydržím to taky. Někdy to bylo trochu lepší. Po dvou letech v Litoměřicích jsme dostali nového náčelníka, byl takovej lidskej. Chtěl politický do kuchyně. Chodil jídlo ochutnávat a divil se, že se v jiných kriminálech taky nevaří jako doma. Jednou za námi přišel, jestli máme nějaký přání, a my jsme chtěly, aby nás zbavil štěnic. Řekl, že když dokážeme na jednom sporáku uživit celý kriminál, přestěhuje nás na čas do Malé pevnosti v Terezíně a mezitím barák vyplynují. Tři neděle jsme pak v Terezíně vstávaly ve dvě hodiny ráno, abychom nakrmily na etapy devět set lidí. Po Němcích to tam vypadalo, spaly jsme na prohnilý slámě… Když jsme to zvládly, požádaly jsme o odměnu. Chtěly jsme, aby nám ukázali pevnost. Prošly jsme všechno, byly jsme i u popraviště, což se mi potom nikdy v civilu nepovedlo. To byl silný zážitek. Znala jsem lidi, kteří byli na Malé pevnosti za války zavření. Jednomu známému studentovi konzervatoře jsem tam propašovala maminku.
Pašovala jste maminku do Terezína?
Byl z Domažlic a předtím, než ho zavřeli do Malé pevnosti, bydlel u nás. Jeho mamince bylo osmdesát a on ji chtěl ještě vidět. Šla jsem si nejprve pro potvrzení k veliteli Pečkárny. Byl to takovej pacholek a začal na mě německy řvát: Ty česká svině, koukej, ať už jsi venku. Tak mně nezbylo nic jinýho než maminku propašovat. Napakovala jsem kufr kotlet a dvě kila kávy a jely jsme. Říkala jsem si, co se může stát? Přinejhorším nás seberou. Na návštěvu chodily proudy lidí, a když se u hlídky ukazovaly povolenky, protáhly jsme se v davu. Do německého kriminálu jste mohli přece jenom něco pronést. Mně do komunistickýho kriminálu nikdo nepropašoval ani krajíc chleba.
Návrat
V roce 1960 jste se z vězení vrátila. Co bylo s vaší rodinou?
Kluk měl dvě děti, žába taky. Táta byl nemocný s tuberkulózou. Řekli mu, že až se vrátím, dostaneme byt. Trvalo to ale tři roky. Nabídli nám dvě díry, které jsme nechtěli, ale na byťáku byli sprostý, tak jsme nakonec vzali byt, v kterém jsem dodnes. Tedy byt: je to jeden pokoj, rozdělený na kuchyň a předsíň. Záchod je na pavlači, vana nemá přívod vody, není tu sklep. Než nás sebrali, bydleli jsme moc hezky. Do bytu jsme dali tenkrát 150 tisíc, udělali jsme nové podlahy, kamna, sklepy, aby děti něco měly…
To se nenašel nikdo, kdo by vám pomohl?
Ne. Moc lidí se k nám ze strachu nehlásilo. Když jsem u soudu říkala advokátovi, jestli tohle máme za to, že jsme schovávali komunisty a pomáhali lidem, poradil mi, abych to neříkala, že by nám to jenom přitížilo.
Nežádala jste po roce 1990 o byt jako politický vězeň?
Říkala jsem si, že bych měla nárok. To už jsem byla sama (táta zemřel v roce 1985), šla jsem na byťák. Stačila by mi garsonka, jen kdyby měla koupelnu a záchod. Poslali mě do Žitný ulice: tunelem se procházelo dozadu do domu, pak do pátýho patra. Byla tam sice koupelna se záchodem, ale byt byl malý, tmavý, strašidelný, okýnko jako v kriminále a do dvora. Napsala jsem jim, že to nemůžu vzít, a oni se mi už ani neozvali.
Pohybujete se jen za pomoci chodítka. Nemáte tu vodu, není tu výtah. Už půl roku jste nebyla venku. Kdo vám pomáhá?
Syn sem chodí na chviličku dopoledne, nanosí mi vodu, sestra mi vaří. Přinese oběd a zůstane odpoledne. Žiju v rodině. Nohy mě začaly bolet, když mně bylo tak sedmdesát. Vynechávalo mi koleno a doktorka řekla, že je na artrózu ještě brzo, a předepsala mi hůl. Nedala mi žádné léky, tak jsem se nakonec k té artróze dopracovala.
Kolik máte vnoučat?
Bylo jich pět, ale jedna holčička nám umřela. To bylo taky hezký! V sedmašedesátým měla dcerka havárku. Narazil do nich vožralej řidič tiráku, byla to jeho vina. Zeť a devítiletá dcerka byli na místě mrtví. Proces trval dva roky, u soudu se zjistilo, že řidič byl estébák, a nakonec ho osvobodili. Naši nedostali ani vindru.
Vrátil se vám nějaký majetek?
Víte, já si vzala chudýho řemeslníka. Měli jsme dvakrát nic. Ale udělali jsme si moc hezkej závod, jeden z největších v Praze. Vstávali jsme každý den v pět hodin ráno a tvrdě pracovali. On byl potom v tom oboru soudní znalec, tak jsme šli nahoru. Pak nám všechno vzali a já jsem si po jedenácti letech v kriminálu přinesla 614 korun. Majetek, který měl nakonec hodnotu jednoho milionu, nám nevrátili, ale za byt a za dílny nám po roce 1990 dali po 60 000 v cenných papírech.
S pomocí boží
Jaký byl nejhorší okamžik vašeho života?
Soud. Trval pět dní. Předsedou soudu byl člověk, který prý soudil i Horákovou, jmenoval se Novák, prokurátorem Slovák Viesko, o kterém mi vojáci, když mě vedli na záchod, říkali, že je vůbec nejhorší. Když se vynášely rozsudky, stáli jsme všichni v pozoru a on cucal bonbon. Na to nikdy nezapomenu. Při vynášení dvou rozsudků smrti.
V kterém období svého života jste byla spokojená?
No, snad v těch dobách, kdy jsme hodně pracovali. Koukali jsme, abychom se zvedli a měli něco pro děti. To bylo ve 30. letech, ale potom to bylo jedno neštěstí za druhým. Teď jsme byli vyznamenaní, ale oni vyznamenali i estébáky, můžete z toho mít radost?
Z čeho máte radost?
Z politiky tedy ne, to je hrůza. Když si člověk uvědomí, co všechno jsme zkusili, a teď se perou pravičáci mezi sebou, to je neuvěřitelný. Radost mám z pravnuka, je mu dvanáct let. V pátek a v sobotu tady nocuje. Natáčíme spolu, co jsem prožila. Je to hodný, pracovitý kluk a taky zbožný. Výborně se učí. Každý den telefonuje, jak mi je. Táta s mámou se rozešli a v těch těžkostech, jaký prodělal, z něho vyrůstá hodný člověk. Tak bych si přála, aby vydržel.
Anežko, jak jste to všechno dokázala přežít?
S pomocí boží.
Nenaložil toho pánbůh na vás trochu moc?
Kdyby nevěděl, že může, tak by nenaložil.
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
