Plzeňská policie letos v únoru rozjela akci, která by mohla vnést světlo do zločinů spáchaných těsně po válce na sudetských Němcích. Centrem pozornosti se stala dnes už neexistující německá vesnička Tocov poblíž Karlových Varů, v níž Češi na začátku června 1945 postříleli dvacet neozbrojených německých sedláků.
Stejně tam nic nenajdeme
Novinové zprávy sice ohlašovaly „vyšetřování vraždy“ a oznamovaly úmysl českých policistů vykopat údajný masový německý hrob. Policie je však velmi rezervovaná. „Žádný hrob kopat nebudeme,“ říká náměstek ředitele plzeňské vyšetřovačky František Sedlák. „K čemu by nám to bylo? Z těch kostí stejně nepoznáme, jestli tam leží Franta Vomáčka, nebo Pepa Vopička.“ Další podrobnosti odmítají policisté prozradit s poukazem na riziko ohrožení zdárného průběhu vyšetřování. „Přece nebudeme naznačovat, kterým směrem pátráme,“ vysvětluje mlčení Sedlák.Intenzita policejního zájmu o tocovský případ se nijak neodlišuje od tuzemského průměru. Podnět k vyšetření tocovského masakru také nevyšel ze žádné zdejší instituce - poslala ho sem loni v prosinci prokuratura z německého Hofu.
Dejte nám všechno
Čtyřsethlavá zemědělská víska Tocov padla sedm let po válce za oběť vznikajícímu vojenskému prostoru Hradiště. Před odsunem byla výhradně německá. Popisy hrůz poválečného roku se u jednotlivých událostí dost liší, ale v případě Tocova je německými i českými historiky považován za nejkorektnější pramen notýsek s deníkovými záznamy neznámého tocovského děvčete, který někdo z vyhnanců našel během divokého odsunu v jednom domě a odnesl za hranice. Dívenčiny záznamy popisují soustavný teror, kterému byli její němečtí sousedé po skončení války vystavováni ze strany nových českých správců kadaňského okresu. V prvním poválečném létě to vypadalo tak, že zatímco sedláci byli na poli, v jejich domech prakticky obden řádila česká návštěva z Kadaně, která odsud odvážela všechno, co se jí hodilo: od hotových peněz přes příbory, oblečení, brambory, obilí, prasata a krávy až třeba po školní klavír.
Dívejte se pozorně
Proč se sedláci soustavnému vykrádání alespoň symbolicky nebránili? Odpověď je jednoduchá: rabovacím nájezdům předcházela na přelomu května a června 1945 hrůzná událost, která tocovské sedláky spolehlivě zpacifikovala. Pětadvacátého května přišli do obce dva němečtí antifašisté z kadaňského národního výboru a hledali ukrývající se nacisty. Dvojice šla najisto: v usedlosti sedláka Johanna Bartla se opravdu ukrýval jeden funkcionář NSDAP, jeden člen SS a tři dodnes neznámí uprchlíci. Při pokusu o jejich zatčení zazněly výstřely. Jeden z kadaňských návštěvníků padl, druhému se podařilo i přes zranění utéci. Zmizet se povedlo i ukrývaným fašistům z Bartlova statku. Druhého června okolo desáté večer přijela do vesnice asi stopadesátičlenná vojenská posádka z Kadaně, které velel český kapitán jménem Náměstek. Tocovští byli donuceni nastoupit do trojstupu a vojáci je zavedli „podívat se, co čeká každého, kdo ukryje nacistu“. V domě Bartlových si pak každý musel prohlédnout hospodáře, jeho dva syny a dceru, kteří leželi zastřeleni na zemi. Mrtvé museli lidé z obce zakopat nazítří ráno na poli za domem. (Bartlova žena byla popravena v Kadani o čtyři dny později.)Čtvrtého června přišli vojáci do Tocova znovu. Tentokrát kvůli tomu, že česká hlídka přistihla sedláka z nedaleké osady Kottershof s puškou, ukrytou v kabátě. Na všech přístupových cestách byly postaveny hlídky a vesnice byla uzavřena. Shromážděným vesničanům přečetli vojáci jména šesti údajných tocovských členů NSDAP. K nim přibylo podle dodnes neznámého klíče dalších patnáct mužů. Ti všichni museli pod namířenými zbraněmi odejít ke stodole Josefa Donnera uprostřed vsi. Kdo se cestou zhroutil, toho vojáci polili studenou vodou. Potom své vyděšené oběti vytáhli za vlasy, postavili ke zdi a před zraky manželek, dětí a sousedů je postříleli. Ihned po exekuci museli vesničané popravené zahrabat do hromadného hrobu na místním hřbitově. Jáma nesměla být nijak označena a povrch musel být pečlivě srovnán s okolní krajinou.
Je to pryč
Česká policie už sice tocovský případ jednou vyšetřovala, ale v roce 1947 došla k závěru, že „není možné prokázat, že by tocovské události měly kriminální povahu“. Její dnešní kolegové to mají o mnoho těžší: Tocov už fyzicky neexistuje. Němci z něj byli vyhnáni a prostor zabrali vojáci. Na místě vesnice dnes rostou stromy.Mnoho se nenajde ani v archivech. Z listin však lze vyčíst jména tří lidí, kteří by mohli být eventuálně za tocovský masakr zodpovědní. Kromě zmíněného kapitána Náměstka jde ještě o jeho podřízeného poručíka Krejčího a šéfa tehdejšího kadaňského okresu Antonína Bayera. Kadaňští starousedlíci se ale shodují na tom, že všichni tři zmizeli z města ještě během divokého roku 1945. Jestli policie po těchto mužích pátrala, případně hledala i jiné členy trestního komanda, zůstává utajeno. „To vám samozřejmě nebudu vykládat,“ říká stručně o dosavadním průběhu vyšetřování František Sedlák.A co si o možnosti vnést jasno do tocovských vražd myslí dnešní obyvatelé Sudet? „Ani jsem nezaregistroval, že se okolo toho něco děje. Myslím ale, že to k ničemu není. Lidi to nezajímá a mne koneckonců taky ne,“ říká ve dveřích svého omláceného úřadu starosta nejbližší dochované vesnice Vojkovice Luboš Garaj. „Dneska už to není živé,“ doplňuje ho první muž Kadaně Miroslav Müller. „Myslím si, že našim lidem v Kadani je to úplně jedno.“
