Po víkendovém jednání vlády s finančními experty na zámku v Kolodějích minulé pondělí Miloš Zeman prohlásil, že vláda maximálně urychlí privatizaci Komerční banky a České spořitelny. Rozhodující kroky by měly proběhnout ještě letos. Premiér se tedy zřetelně vyjádřil brzy po svých velmi nejasných mediálních výkonech: před čtrnácti dny totiž nejprve oznámil a posléze odvolal, že se procedura při prodeji obou ústavů hodně zdrží. Podobné veletoče předvádějí členové Zemanova kabinetu už tradičně - stačí vzpomenout, jak ministr zdravotnictví Ivan David nejprve zrušil ortopedická oddělení v nemocnicích a o týden později je obnovil. Je dobře, že se tentokrát stanovisko názorově velmi nevyhraněného kabinetu ustálilo na jediné možné variantě.
První pochvala levicovým ministrům
Definitivní plán zveřejnil ve středu na tiskovce ministr financí Ivo Svoboda. Inzerát na prodej státního podílu v České spořitelně bude uveřejněn již letos v dubnu, inzerát na prodej Komerční banky v červnu. Závěrečné a závazné nabídky investorů mají být předloženy do konce října, respektive do konce prosince letošního roku. Stát bude prodávat celý majetkový podíl, v Komerční bance ještě předtím Fond národního majetku zřejmě navýší základní jmění. To bude znamenat, že stát bude prodávat většinový balík akcií, a může tedy poněkud vylepšit prodejní cenu. Co bude ono „poněkud“ znamenat, je ale velká otázka, protože zatím víme s jistotou pouze to, že o Komerční banku je mezi investory menší zájem než o Českou spořitelnu. Ceny akcií obou finančních domů zaznamenaly díky obratu ve vládním kurzu raketový růst, a to přesto, že otázek zůstává nezodpovězena celá řada. Budou oba finanční ústavy ještě jednou razantně očišťovány od špatných úvěrů? Nebo bude stačit, když se znovu a výrazně navýší základní kapitál? Objeví se rozhodnutí vyvést špatné úvěry z banky již v samotných inzerátech, nebo se v nich zájemci dočtou pouze o tom, že vláda shání strategického partnera?Zpráva o privatizaci je nepochybně první pozitivní zvěst za celou dobu existence Zemanova kabinetu. Skončí koloběh neustálého dosypávání peněz daňových poplatníků do bezedných jícnů bank a opravdu natvrdo se rozjede proces restrukturalizace českých podniků. Nelze si ale odpustit jízlivou poznámku. Co převratného se to proboha Miloš Zeman a jeho kolegové o víkendu dozvěděli, že tak rychle změnili názor?
Konec dlouhého spánku
O nutnosti urychlit prodej bank do rukou strategických investorů museli slyšet již několik let odevšad (a to ještě v době, když byli v opozici). Říkala jim to Evropská komise, Světová banka a Mezinárodní měnový fond, říkali jim to všichni zahraniční finančníci a již několik let všichni ekonomičtí analytici a odborníci. Od stejných osob a institucí rovněž slyšeli, že cena za odkládanou privatizaci bude pořád vyšší, jinými slovy že šance, aby státní pokladna na privatizaci finančních ústavů něco vydělala, bude stále menší. Všichni s tímto názorem bušili jako hluší do vrat, a přesto se Zeman a jeho lidé dlouho nenechali přesvědčit. To, o čem rozhodli minulou středu, mohli schválit již na začátku loňského srpna.Na jejich omluvu je třeba říci, že to, co jim trvalo půl roku, nedošlo Klausově vládě pět let a slavnému profesorovi dodnes. Zahraniční strategické partnery Klaus nechtěl a toleroval pouze plíživou českou privatizaci zadními vrátky. Byl to Klausův kabinet, kdo umožnil, aby Českou pojišťovnu ovládla neprůhledná skupina PPF, byl to přece Klaus, kdo se zlobil, že Motoinvest nedostane místa v dozorčí radě České spořitelny.Také u sociálních demokratů musíme nejdříve počkat na činy. Byrokraté, kterým hrozí, že přijdou o své pohodlné kanceláře, si budou jistě vymýšlet tisíce překážek, proč nejde banky prodat. Vláda jim proto bude muset doslova šlapat po krku a nebude je moci nechat vydechnout. Ministři také budou muset pomalu přemýšlet o věcech, které byly až dosud „šlehačkou na dortě“. Jde o to, udržet při privatizaci geograficko-politickou vyváženost (nelze všechny banky prodat Němcům nebo Rakušanům), o vztah tohoto faktoru k nabízené ceně, pověsti a kvalitě bankovnictví v jednotlivých zemích. Jde i o vazby finančních domů na politické strany, což platí zvláště o Rakousku, Německu a Francii.
Opozičněsmluvní smršť ve spořitelně
Další událostí minulého týdne se stala poměrně razantní výměna vedení a statutárních orgánů v České spořitelně. Na hodnocení vládního postupu si budeme muset ještě chvíli počkat. Spořitelna ale dosáhla astronomických ztrát, kvalita jejího portfolia je mizerná a někdo za to musí nést odpovědnost. To je v pořádku.V pořádku nejsou jiné věci. Vládě se nepodařilo získat do vedení spořitelny odborníky, které tam chtěla vidět a které žádal i menšinový akcionář, Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Post předsedy představenstva a generálního ředitele odmítli Jan Tauber z české pobočky druhé největší světové banky HSBC, šéf Živnobanky Jiří Kunert, Pavel Kavánek z Československé obchodní banky a bývalý viceguvernér ČNB Pavel Kysilka. Nový generální ředitel Dušan Baran reprezentuje mladší generaci z bývalého vedení spořitelny a víme o něm hodně málo, snad jen to, že za sebe dokáže dobře lobbovat.Nejhorší je, že v dozorčí radě České spořitelny zůstává Livia Klausová, která bude nadále hájit zájmy svého manžela a předsedy ODS. Přitom právě spořitelna, jak dnes přiznává i její management, v minulosti často podléhala politickým tlakům a riskovala při rozdělování úvěrů, což je ostatně dnes na jejích hospodářských výsledcích dobře vidět. Může se nám opravdu udělat nevolno, když vidíme, jak se Zeman s Klausem dokážou rychle domluvit, když se jedná o post manželky v dozorčí radě, tedy o moc a peníze. Jde-li o potřebnou legislativu a reformy, bez kterých se nejen nedostaneme do EU, ale bez nichž se tato ekonomika brzy zadusí nebo položí, komunikace mezi oběma pány nefunguje.
Miliardy Masnému
Temnou událostí týdne se stala zpráva České televize o tom, že se předseda vlády sešel s vedením francouzské banky Credit Lyonnais. Miloš Zeman schůzku popírá, existuje však dost svědků, aby se vědělo, že znovu lže. Jestli se ale na této schůzce podařilo něco konkrétního dohodnout, není přesně známo.Zato je zřejmé, pro koho měl Zeman lobbovat. Podnikatel Radim Masný, který před dvěma lety půjčil ČSSD osm milionů, získal před časem největší balík akcií Chemapolu. Nemá pochopitelně na konkurzu (žádost podaly ČSOB a zmíněná francouzská banka) podniku zájem, a proto tvrdí, že by poškodil český chemický průmysl. Podle některých spekulací by vláda ve své snaze Masnému pomoci přikázala státní Konsolidační bance převzít dvouapůlmiliardovou pohledávku Credit Lyonnais vůči firmě AliaChem (jádru Chemapolu, které má naději na přežití). Stát by tak vlastně Masnému pomohl bezpečně ovládnout společnost. Jako by byl Masný jediný, kdo může vdechnout AliaChemu život. Tak to jistě není, ale se záchrannou injekcí státu tento podnikatel jistě počítal, když si na koupi Chemapolu půjčil. Pákový efekt sponzoringu politické strany je zřejmý: za osm milionů dvě a půl miliardy.Podaří-li se Masnému jeho záměr, uskuteční se jedna z největších špatností, která se kdy v této zemi odehrála. A ještě je to všechno tajné a ještě o tom premiér lidem lže.
