Silvano Larini, římský právník, dostal v květnu 1992 od policistů echo, že má být do dvou dnů zatčen. Okamžitě převedl část svých peněz do Francie, kam také během čtyřiadvaceti hodin uprchl. Skrýval se v Paříži a léto strávil na své jachtě ve Středomoří. Po devíti měsících měl ale uprchlického života plné zuby a na hraničním přechodu Ventimiglia se vydal do rukou italských karabiniérů. Jeho první výslech odstartoval akci dnes všeobecně známou pod jménem „čisté ruce“. Larini prozradil číslo tajného konta vládní socialistické strany v jedné švýcarské bance. Na kontě bylo uloženo sedm milionů dolarů darovaných italskými podnikateli. Podpisové právo k účtu měl i tehdejší italský premiér Bettino Craxi. V následném zásahu proti politické korupci uvízlo přes tři tisíce dosud bezúhonných a vysoce postavených lidí.U nás se zatím žádný Larini nepřihlásil, ale že se dějí nepravosti, víme všichni: během posledních pěti let zemí otřásaly finanční skandály politických stran, hroutily se vykrádané banky, fondy a podniky. Sotva se můžeme srovnávat s živou, přívětivou a energickou Itálií, přesto je nápadné, jak rychle jsme v případě korupčních afér napodobili temný rozměr, který získal politický život Apeninského poloostrova až po čtyřiceti poválečných letech. Se slibem, že se s korupcí vypořádáme stejně rázně jako Italové, vyhrála sociální demokracie volby. Uplynulo tři čtvrtě roku vlády ČSSD a nestalo se nic. Přesněji řečeno, strana utvrzená u moci opoziční smlouvou sama místo toho, aby byla motorem očistné akce, upadá do skandálů. Správkyně stranické pokladny byla obviněna v případě „tunelu“ na jeden český podnik a jeden podnikatel byl postřelen pár týdnů poté, co straně veřejně připomněl svoji utajenou loňskou půjčku a žádal svých šest milionů zpět.
Nejlepší investice
První finanční skandál politických stran odstartovala před pěti lety Kreditní a průmyslová banka (KPB). Zkrachovala totiž a poté vyšlo najevo, že za své existence rozhazovala peníze doslova plnými hrstmi a vůbec je nedostávala zpět. Mezi neplatícími dlužníky byla i řada firem vlastněných majitelem banky Antonínem Moravcem. Kromě toho bance dlužily i všechny politické strany z tehdejší vládní koalice. Lidovci si půjčili dvacet milionů korun a Moravec měsíc nato získal post jedničky na severočeské kandidátce strany do parlamentních voleb. Padesát milionů dlužila bance ODS. V okamžiku, kdy Moravce začala vyšetřovat policie, byl dluh Klausovy strany odkoupen od KPB státní Investiční a Poštovní bankou. ODA si od Moravce půjčila dvaapadesát milionů a vše skončilo pozdvižením, když se Moravec pokusil dluh pomocí složité transakce smazat.Od té doby svými skandály proslula především ODS. Tahanice se „sponzorskými večeřemi“ a mrtvými či všelijak maskovanými dárci trvaly až do chvíle, kdy čtyři členové partajního vedení obvinili pokladníka a několik stranických pohlavárů, že nechali kdesi v cizině založit tajné, nelegální konto. Na něj prý měla straně chodit část úplatků za privatizaci státního majetku. Během aféry rozpoutané tímto obviněním se ODS rozpadla. Rozbouřené vlny potopily i sesterskou ODA, která nebyla schopná doložit, kdo se vlastně skrývá za tajemnou firmou zásobující stranu milionovými injekcemi z dalekých Panenských ostrovů.Základní pravidlo politické korupce zní: Každý milion, který tajně přijmou politici, naznačuje, že někde „dole“ se ztratila miliarda. Italský soudce Fabricio Viera, jeden z protagonistů akce čisté ruce, k tomu dodává, že největším eldorádem korupce jsou obchody se státními či polostátními monopoly a zadávání vládních zakázek. V českých poměrech se tím může myslet i přímý prodej státních podniků: řada takových privatizací přece nebyla úspěšná či někdo získal dobrou firmu pod cenou. Ze státních zakázek jsou nejvíce zpochybňovány obchody zadávané v letech 1994–97 ministerstvem obrany, například modernizace tanku T 72, postavení armádní počítačové sítě nebo nákup padáků (ministr obrany Tošovského vlády Michal Lobkowicz prohlásil, že zákon byl porušen při většině výběrových řízení, která armáda před jeho nástupem organizovala). Nešťastnou roli sehrály v poslední době i polostátní banky: souhrnná třísetmiliardová výše jejich špatných a prakticky nevymahatelných úvěrů naznačuje významnou roli korupce i v této oblasti (jeden ze zakladatelů Prvního privatizační fondu Milan Winkler popsal policistům praxi, kdy úvěr mohla získat i neprověřená firma, pokud desetinu z poskytnuté půjčky věnovala jako úplatek ochotným bankéřům).
Kde není zákon, není žalobce
V českých podmínkách zavládlo dokonce podezření, že politici prosazují naschvál tak nedokonalé zákony, aby podvodníkům umožnili snadnou práci. Několikrát byly třeba novelizovány zákony o dovozu lehkých topných olejů, aby se předešlo jejich záměně s dražší naftou. Dlouhou dobu se ale přepisovaly tak bezzubě, až ztráta státní pokladny vystoupila podle policejních odhadů na třicet miliard. (Trvalo dva roky, než vyšlo to nejjednodušší možné nařízení „příkaz LTO barvit“, čímž byla záměna okamžitě vyloučena. Přesto i potom získal od ministerstva průmyslu hlavní dovozce Chemapol výjimku na import tří set padesáti tisíc tun nebarvených olejů.)Možná jen nepozornost, ale třeba i úplatkem povzbuzený záměr způsobil, že když se psaly zákony o investičních fondech, málo se myslelo na ochranu jejich podílníků. Přitom stačilo podívat se na praxi ve zkušeném zahraničí. Dnes je více než padesát procent fondů v likvidaci, řada dalších se proměnila v akciové společnosti, v nichž akcionáři, někdejší účastníci kuponové privatizace, nemají žádný vliv. A když už banky, investiční fondy nebo podniky připravili jejich správci o všechen majetek, nedokážou muži zákona nikoho usvědčit nebo jen obvinit. Jen největší případy: krach Kreditní a průmyslové banky se vyšetřuje již pátý rok, odhalit pozadí miliardové krádeže v C.S. Fondech, vybrakování fondu Trend a Kreditní banky se nedaří už druhý rok. Ani případ Reginy Rázlové a Skloexportu se přes efektní zatýkání herečky za rok daleko nepohnul. Policisté nebo státní zástupci jenom dokolečka vysvětlují, že na trestné činy nového typu nebyli zvyklí a že jim zkrátka trvá, než se to naučí.
Rozzlobený předseda na vzestupu
Česká vláda připustila, že se děje cosi neobvyklého, co vyžaduje mimořádné prostředky, až v roce 1997. Tehdy na jaře jmenoval premiér Klaus vrchního státního zástupce Augustina Hrbotického vládním zmocněncem pro boj se závažnou hospodářskou kriminalitou. Hrbotický sestavil odbornou komisi, která se pokusila o rozhodný útok proti podvodům. Největší pozornost si jeho lidé vysloužili, když začali stíhat náměstka generálního ředitele IPB Libora Procházku, který měl ošidit akcionáře a jemuž za „zneužití informací v obchodním styku“ hrozí pět let vězení. Komise ale byla rozpuštěna ještě v roce svého vzniku. Dnes ani sám Hrbotický, ani současný vrchní státní zástupce Karel Brückler nevědí, co se stalo s Procházkou a s dalšími čtyřiceti případy, na kterých začal Hrbotického tým pracovat.Takový byl stav před rokem, když předseda nejsilnější opoziční strany Miloš Zeman přišel s nápadem české varianty „čistých rukou“. Vše mu hrálo do noty. Zeman už dlouho předtím prohlašoval kuponovou privatizaci za „podvod století“, přes televizi sliboval kontroverznímu obchodníkovi Viktoru Koženému, že coby premiér ho „dá hned zavřít“ a podobně prý zatočí i s dalšími „sto sedmdesáti tisíci podvodníky, kteří se pohybují po České republice“. Zemanovo rozhořčení znělo upřímně a lidé mu dali dost hlasů, aby po volbách mohl sestavit vládu. Dnes tedy čekají, a Zeman si to uvědomuje, jak si s korupcí, podvody a tunely poradí.
Konkurz na akčního hrdinu
Brzy po volbách se sociální demokraté ocitli v roli filmaře, který úspěšně rozjel reklamní kampaň na nový film a jemuž s příchodem diváků najednou došlo, že nejenže nemá dílo natočeno, ale dosud mu chybí i scénář a herci.Za garanta akce čisté ruce byl nejprve označen bezpartijní ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Ten příliš neprotestoval a předložil ambiciózní plán na reformu soudů: pokud se podaří, zločincům jistě řádně zkomplikuje život, v nejbližší době ale nelze čekat konkrétní výsledky. Pak se legislativci ČSSD v čele s Pavlem Rychetským pokusili zařadit pod heslo „čisté ruce“ i své dlouho slibované registrační pokladny pro živnostníky a povinná majetková přiznání pro majitele více než deseti milionů korun. Příslušné zákony ale dodnes nejsou napsány, a i kdyby byly, jejich schválení závisí na parlamentu, kde má sociální demokracie třetinu hlasů.Nakonec bylo přece jen nutné najít akčního hrdinu, který by včas dodal nutné výsledky. Když v polovině srpna Miloš Zeman označil za příštího vůdce boje s politickou korupcí všeobecně váženého šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, musel mít každý pocit, že se sociální demokracie chce z nepříjemné odpovědnosti vyvléct. Voleník také ihned funkci odmítl se slovy, že NKÚ má jiné úkoly. Pokud by Zeman chtěl kontrolovat privatizaci, mohou to podle Voleníka udělat samotní ministři, kteří mají na svých úřadech všechny potřebné materiály k dispozici. V polovině září byl za šéfa chystané skupiny pro boj s korupcí označen obchodník s informacemi Jan Šula. Ten zprvu přijal, ale za pár dnů se vymluvil, že proti nebezpečným korupčníkům bojovat nemůže, protože se bojí o svou rodinu.Zarputilost ČSSD tedy slavila první dílčí úspěch až koncem září: předsedou vládního Výboru na ochranu ekonomických zájmů (VOEZ) se stal premiér Zeman, jeho členy místopředseda Rychetský a ministři Motejl, Bašta a Grulich. Jako výkonná složka výboru byla založena Koordinační a analytická skupina (KAS) v čele s Jaroslavem Baštou.
Komise bez Bašty
Scénář dlouho očekávané očisty ale nebyl o mnoho jasnější ani potom. Sotva si lze uvnitř českého právního řádu představit orgán, který by byl k potírání korupce vybaven hůře než Baštova analytická komise. V žádném případě ji nelze srovnat s protagonisty italské akce, nezávislými vyšetřujícími soudci. Bašta nesmí nikoho vyšetřovat, nemůže dávat úkoly vyšetřovatelům ani od nich žádat jakékoli informace. Dělá tedy, co může: podle svých slov „shromažďuje podněty“ od občanů, vybírá z nich ty zajímavé a předává dál státním zástupcům či vyšetřovatelům. Na nich pak záleží, zda se jimi budou zabývat.První zásah ohlásil Bašta v polovině ledna. Pochlubil se, že podal trestní oznámení na otce kuponové privatizace Tomáše Ježka, který prý porušil zákony, když prodával pražské Čokoládovny. O čtrnáct dnů později uspořádal tiskovou konferenci s dodatkem, že oznámil celkem pětadvacet případů. Dnes se zdá, že nešlo o úlovky formátu právníka Lariniho. Případ Čokoládoven byl důkladně prozkoumán už v roce 1994 a ani policie, ani NKÚ neodhalily v nejasném případu trestný čin, nicméně Tomáš Ježek hlavně kvůli Čokoládovnám tehdy přišel o místo šéfa Fondu národního majetku. Baštův pokus byl navíc zpochybněn pozdějším upřesněním, že nešlo o trestní oznámení na Ježka, ale o pouhý podnět pro státního zástupce, který ovšem slavného privatizátora vyšetřovat nechce. Tomáš Ježek tudíž podal na Baštu žalobu za urážku na cti.Z dalších případů Baštova skupina výslovně upozornila na tři. Především prý zjistila, že firma H-Systém podvedla občany, ze kterých pod slibem laciného bydlení vylákala tučné zálohy. Pro policii to ale velký objev není, protože se případem zabývá už celý rok. Komise nemusela oznamovat ani podezřelou privatizaci Státního pedagogického nakladatelství, ani nejasné obchody s licencemi na dovoz černého uhlí z Polska: oba případy se vyšetřují již delší dobu.O kolik víc dokáže Baštův tým než iniciativní skupina náhodně vybraných a státem placených občanů, není tedy dosud jisté. Dotaz Respektu, jakým směrem se jeho akce v posledních dnech ubírá, odmítl ministr zodpovědět; je znám jen jeho nedávný výrok, že analytická skupina prověřuje zhruba tři sta padesát případů. Pouze na základě této cifry nedokážou odborníci náplň práce Baštových lidí odvodit. „Když mi někdo pošle udání a já ho pročtu, můžu se už chlubit tím, že prověřuji případ,“ vysvětluje šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Stejné je to s podněty ke stíhání. „Jenom z toho, co čtu o hospodaření různých firem v tisku, jich denně mohu udělat aspoň deset. Vůbec to nemusí znamenat, že ty firmy skutečně porušily zákon. Mně to tak ale může připadat, a proto se obrátím na policii. Ta se podle zákona musí každým oznámením zabývat, i když je sebenesmyslnější,“ dodává pražský advokát Pavel Ondra.Největší pochyby o výkonnosti hlavního hrdiny ohlášeného boje s korupcí vzbuzuje zpráva členů komise, že šéf jejich pravidelnou týdenní schůzi navštívil naposled počátkem února. Bašta také tvrdil, že informace o případech bude požadovat od policejního prezidenta a vrchního státního zástupce. Ani prezident Jiří Kolář, ani vrchní zástupce Karel Brückler ale zatím žádný dotaz od ministra nedostali.
Kulky pro věřitele
Nemusí tolik překvapit skutečnost, že nezkušení sociálnědemokratičtí bojovníci dosud nemají žádný výsledek. Jejich volič by měl spíše propadnout zoufalství, když si uvědomí, jak nicotnými problémy se jejich úderná jednotka zabývá. Místo zřetelných hypotéz, jakými cestami noví zbohatlíci zásobovali pokladny partají a kapsy politiků, kteří jim na oplátku umožnili bez práce přijít k miliardovému majetku, se veřejnost dočkala jen povídaček o nikdy nepodaných trestních oznámeních a o utajování jmen komisařů, kterým prý hrozí od zavilých zločinců strašná nebezpečí. Přívržencům černého humoru to možná bude stačit, pro ty ostatní by už však sociální demokracie měla zveřejnit věrohodné výsledky nebo aspoň prokázat snahu. Jinak se sama vystavuje podezření, že jí nikdy o boj s korupcí nešlo. Už dnes by podezření na korupci u samotných sociálních demokratů šlo doložit přinejmenším stejně věrohodně jako u koaličních stran Klausovy vlády.Všeobecně známý je Zemanův paradox. Hlavní garant „čistých rukou“ je politik, jehož podezřelé pletichy se podařilo doložit zatím nejlépe: na svých známých cestách do Bambergu v roce 1995 totiž podle tří svědků nabízel vládní křesla za peníze a kompromitující informace o svých politických protivnících. Předseda vlády se také dodnes věrohodně nevypořádal s podezřením, že v rámci bamberského kontraktu dostal informace o číslech nelegálních kont ODS (o dva roky dříve, než skandál vyšel už zmíněnou cestou najevo). Patří k věci, že Zeman - běhající jinak na policii s kdejakým kufříkem - čísla zahraničních kont nikomu neoznámil. I když na druhé straně tvrdí, že nic si nepřeje víc než s korupcí zúčtovat.Pochybnost je zřejmá: může politická strana stíhat korupci stejně rozhodně jako nezávislý italský soudce? Ve svých řadách sotva: ani Bettino Craxi se sám neudal. ČSSD také stěží zasáhne proti svým spojencům. Zeman ještě pár dnů před červnovými volbami sliboval, že až se stane premiérem, prvním objektem protikorupční akce bude Ludvík Otto. Někdejší tajemník místopředsedy ODS Libora Nováka a muž, který půjčoval Klausově straně miliony, aniž by prokázal jejich původ, je skutečně vážně podezřelý, protože na jeho zdejší konto přišlo z tajemného švýcarského účtu přes padesát milionů korun. Jenže od té doby, co se pomocí opoziční smlouvy s ODS dostal Zeman k moci, jméno Otto už nevzal do úst. A pokud jde o lidovce, kdoví, jestli nebudou potřeba v příští koalici.Hra na akci čisté ruce se zatím zastavila u bran Lidového domu. Po Liboru Novákovi z ODS se druhým policejně stíhaným pokladníkem tuzemské politické strany stala Barbora Snopková z ČSSD. Místopředseda strany Ivo Svoboda svou kolegyni hájí stejnými slovy jako členové ODS Nováka: podobné praktiky vyšetřovatelů jsou návratem politických procesů padesátých let. Velké změny v oblasti korupce se zkrátka nekonají, a když, tak k horšímu: dávno mrtvého Lájose Bácse na listině dárců ODS nahradila zpráva o pokusu nájemného vraha zastřelit věřitele ČSSD Ivana Lhotského.
Itálie Začátkem devadesátých let se italská justice pustila do vyšetřování korupce s takovou vervou, že její aktivity byly označovány za revoluci vyšetřujících soudců. Vyšetřovatelé měli z čeho vycházet: výpovědi mafiánů uvězněných na konci osmdesátých let dokládaly, kdo všechno bral úplatky. Nitky vedly zprvu spíše k drobnějším podnikatelům a právníkům. V únoru 1992 byl např. zatčen šéf milánského domova důchodců Mario Chiesa za to, že přijal úplatek ve výši sedmi milionů lir (asi sto třicet tisíc korun). Chiesa byl znechucen, že policie zatýká pouze malé ryby, a promluvil. Po jeho svědectví policie zatkla advokáta Silvana Lariniho, který prozradil švýcarské konto socialistické strany. Římský advokát také podrobně popsal, jak nosil peníze do kanceláře Craxiho od velkých italských firem, a akce - tehdy ještě novináři nazývaná „Úplatkov“ - nabrala obrátky. Policisté zjistili, že firmy odváděly peníze všem politickým stranám naprosto pravidelně.Do konce roku 1992 spáchalo šest podnikatelů sebevraždu, rozpadly se všechny parlamentní strany a bylo vyšetřováno asi sto poslanců a senátorů. Na úplatcích se podílely prakticky všechny velké italské firmy, od soukromého Fiatu po státní zbrojní holding ENI. Vypadalo to, že před soudem stane prakticky celá italská elita a země bude ochromena.Během roku 1993 předali vyšetřující soudci svým kolegům v talárech zhruba šest set dořešených případů korupce. Akce šla ovšem ještě dál: na podzim byl zatčen důstojník italské tajné služby, který připravoval fingovaný pokus o atentát na rychlík Palermo - Turín, šéf karabiniérů Delfino, který spolupracoval s mafií, poté následovala další stovka lidí z policie a mafie. Soudy dodnes odsoudily sedmdesát lidí, další dvě stovky na verdikt čekají.
Jak čistí Motejl s Rychetským Ministr spravedlnosti Otakar Motejl přišel v rámci akce čisté ruce s návrhem na reformu soudnictví. Například obchodní soudy, které řeší spory věřitelů a dlužníků, vyřizují případy pomalu; přitom tyto soudy pracují jen v krajích. Motejl proto navrhl, aby se případy řešily i na okresech. Ministr spravedlnosti rovněž intenzivně připravuje novelu trestního řádu a reorganizaci soudů a státních zastupitelství. První výsledky budou v létě.Další hráz měla korupci postavit přiznání každého majetku nad deset milionů a zavedení registračních pokladen. Jde o tradiční motivy politiky ČSSD a vicepremiér Pavel Rychetský je slíbil vládě předložit ještě v březnu.Měla by vzniknout finanční policie a finanční prokuratury. Obě instituce by bděly hlavně nad tím, jestli se správně odvádějí daně. S návrhem, který se vrací k praxi první republiky, přišel už před pěti lety prezident NKÚ Voleník. Na ministerstvu financí leží od loňského jara předloha zákona, který by nové instituce zřídil, na pořad jednání vlády by se měla dostat v druhé polovině roku.Kabinet před měsícem zveřejnil program boje s korupcí. Materiál obsahuje návrhy, aby korunní svědci případně dostali novou identitu, doporučuje mnohem delší čas na rozmyšlenou při udávání korupce. Program chce přesněji vymezit oprávnění policie při boji s korupcí, snížit imunitu poslanců, zprůhlednit financování politických stran atd. Návrhy začali psát úředníci ministerstva vnitra už za Rumla.
O korupci s prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomírem VoleníkemMůže pomoci v boji proti korupci politické tažení typu čisté ruce?
Osobně nemám rád kampaně. Myslím, že akce tohoto typu mohou u lidí vyvolat jen laciné naděje. A když vzbudím u lidí naději, že udělám pořádek, který ovšem reálně udělat nemůžu, tak je zklamu a vyvolám velkou deziluzi. Důležitější je moc nemluvit, respektovat pravidla hry, která jsou stanovena, a vyžadovat od ostatních, aby je dodržovali také.
Věříte v možnost odhalit a potrestat ekonomické zločiny z počátků privatizace?
Bylo by špatné, kdybych nevěřil. Pokud se zločiny staly, ať jsou odhaleny. Ale má to jeden háček. Nesmím hledat za každou cenu zločiny a viníky tam, kde třeba nejsou. Nemohu někoho potrestat jen proto, aby nějaká exemplární exekuce byla. To je v demokracii nepřijatelné.
Souhlasíte s názorem, že jasná Zemanova deklarace boje proti podvodům a korupci ve společnosti může zlepšit morální atmosféru v zemi?
Tím si nejsem jist. Když někdo bude chtít korumpovat, udělá to stejně. Pokud ale establishment prohlásí, že v boji proti korupci začne sám u sebe, je reálné, že bude úspěšný. Politik nebo státní úředník jednoduše nesmí vzbudit podezření, že se nechá zkorumpovat.
Považujete akci čisté ruce za úspěšnou?
Jako volební heslo určitě. Ostatní ukáže čas…
Kdybyste měl řídit něco na způsob akce čisté ruce, kde byste začal? Co by se mělo nejrychleji řešit?
První problém je umět se v rámci státních institucí vzájemně poslouchat. Nehrát si jen na svém hřišti. Například NKÚ má problém, že na jeho práci ne vždy reagují státní orgány přiměřeně. Třeba jsem nedávno ve vládě upozornil na problém správců konkurzní podstaty a rejstříkového soudu. Příslušné ministerstvo přešlo věc bez povšimnutí, přitom tyto instituce ovlivňují hospodaření s miliardami.
Máte pocit, že společenský a zákonný rámec české ekonomiky vybízí ke korupci?
To v podstatě vybízí každý ekonomický systém. Relativně účinněji se dokážou bránit pouze stabilizované demokratické země. Naopak státy, kde dochází čas od času ke společenským změnám (třeba Itálie nebo my), se korupci brání mnohem hůř.
Byla česká privatizace zločinem století?
Zločinem století bylo totální zestátnění; privatizace byla jen nutným důsledkem.
