Konec minulého roku byl v mnoha ohledech mezníkem: po pěti a půl letech padla Klausova vláda, začal postupný rozklad ODS a prezident republiky aktivně vstoupil do domácí politiky. Zatímco dosud vystupoval Václav Havel spíše jako strážce ústavnosti a neutrální arbitr vyvažující jednotlivé druhy moci, v době demise vlády bývalé a vzniku vlády Tošovského si jednoznačně vymezil svou autonomní politickou pozici.
Nový kurz
O tom, že nešlo o momentální improvizaci, svědčí úterní tisková konference, z níž vyslal politickým stranám i veřejnosti jasný vzkaz: doba, kdy jsem se zabýval převážně zahraniční politikou, je u konce. Nyní chce aktivně využívat svých ústavních pravomocí a podílet se i na formování vnitřní politiky státu. Za hlavní oblasti zájmu označil bezpečnost, justici, školství a práci na změně ústavy. Politicky se zavázal usilovat o dokončení privatizace, protože nejasné majetkové vztahy - podle jeho názoru - nejvíce podvazují rozvoj hospodářství. Znovu také připomněl svůj návrh z roku 1990 na změnu volebního systému z poměrného na většinový (resp. kombinovaný) a také svou myšlenku o vytvoření tzv. fondu politické kultury, přes který by šly veškeré sponzorské peníze politickým stranám. Z ústavních změn chce usilovat o jasnější pravidla pro řešení politických krizí a o vyjasnění vztahu mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poprvé nahlas doporučil zavést přímou volbu prezidenta, přestože si uvědomuje, jak sám řekl, že to není všelék. Nový kurz ovšem vyvolává jednu zásadní otázku: zda se totiž prezident nemůže dostat mimo rámec své ústavní role.
Handl
První nebezpečí je zakódováno už v úterním výroku: „Nebudu po volbách nikoho zbrkle jmenovat premiérem jenom proto, že jeho strana bude největší, ale nemá naději na důvěru ve sněmovně.“ Zatímco v okolních zemích s obdobnou ústavou je premiérem většinou automaticky jmenován lídr nejsilnější strany, budou u nás možná rozhodovat ještě jiná kritéria. Stručně řečeno, ani kdyby Miloš Zeman zvítězil rozdílem, jaký předvídají některé agentury, není jasné, zda bude pověřen jednáním o sestavení vlády. Je to nešťastný signál, který snižuje význam voleb. Ani při sebevětším předvolebním nepřátelství dvou stran nemůže totiž v proporčním systému nikdo předem říct, že ony dvě strany spolu do koalice nevstoupí. Stejně jako není nikdo schopen předem říct, jak budou probíhat povolební jednání stran. Vzpomeňme jen na schůzky Klause a Mečiara z léta 1992 - kolik psychologických jemností, iracionálních přání i momentálních náhod tu sehrálo svou roli. Někdy mohou mít tato povolební jednání zase jenom podobu „kravského handlu“, jehož rozměry jsou stěží předvídatelné. Duchu ústavy by proto více odpovídalo právo vítěze voleb na první pokus.
Kdo ví, kam vystřelí příště
Druhým rizikem se může stát případný pokus o realizaci dávné Havlovy představy o úloze neziskových organizací v životě společnosti. Tento koncept byl v minulých letech - často ne přímo prezidentovou vinou - prezentován jako alternativa ke stávající podobě demokracie. Jiný pohled samozřejmě není zločin, ale jeho prosazování by více slušelo předsedovi politické strany, který musí dnes a denně získávat přímo od voličů politickou podporu pro své myšlenky. Ne tak prezident, který není z výkonu své funkce nikomu odpovědný. Člověk s podobným postavením by měl spíše než určitý politický zájem reprezentovat legitimitu státu. S tím souvisejí i občasné prezidentovy výlety do stranické politiky. Naposledy na hradní tiskové konferenci, kde provedl kritiku hospodářských záměrů ČSSD a naopak zčásti obhajoval těžko obhajitelný postup vedení ODA ohledně totožnosti jejích sponzorů. Podobné kroky z něj činí aktéra politické hry, avšak obdařeného speciálními výsadami. Připomíná to fotbalistu, který se nepředvídatelně pohybuje po hřišti, střílí tu na jednu, tu na druhou bránu a občas může dokonce dopravit míč do sítě rukou, aniž by mu hrozila červená karta. Současný předseda Senátu Petr Pithart o tom před třemi lety v Přítomnosti napsal: „Neodvolatelný prezident by se podle ducha a logiky ústavy parlamentní republiky neměl pouštět do křížku s těmi, s nimiž nemůže prohrát, kteří jej totiž nemohou za případné politické chyby ústavně porazit (jako mohou porazit, odvolat premiéra). Neměl by tedy vystupovat jako předseda stínového kabinetu, neměl by přednášet alternativní vládní programová prohlášení, ačkoli mu to žádná litera ústavy nezakazuje.“
Pokud zůstaneme u fotbalové terminologie, pak je prezident republiky z logiky ústavy spíše rozhodčím, nebo ještě lépe delegátem celého utkání, který dohlíží na regulérní průběh zápasu. Nemůže ovšem zastávat dvojjedinou roli hráče a arbitra zároveň. To by ho za chvíli přestali všichni brát vážně.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
