Nepříjemné procitnutí do všedního dne čeká v úterý buď české politiky, anebo celou veřejnost. Pokud totiž Poslanecká sněmovna odhlasuje důvěru vládě Josefa Tošovského, skončí tím vzrušující doba dohadování v kuloárech, při nichž si téměř každý z poslanců či senátorů mohl představovat sama sebe v ministerském křesle či ve služebním BMW řítícím se pražskými ulicemi s prominentním majáčkem na střeše. Místo toho nastoupí čas všedních starostí s kulhající ekonomikou, nudná práce nad programem pro předčasné volby, a bezpochyby i starosti s pokračováním skandálu kolem financování stran. Když ale sněmovna důvěru naopak neodhlasuje, konec krize se odloží na neurčito a my se musíme připravit na rozčilující měsíce, během nichž nás noviny budou krmit záplavou podrobností z vlekoucích se sporů mezi prezidentem a parlamentními stranami.
Zmoudření Miloše Zemana
Podobně dramatické období ještě české politické kuloáry opravdu nezažily. Nikdy tak nešly na dračku spekulace o nastávajících událostech, nikdy se tak rychle neuzavíraly a tak snadno nerušily krátkodobé pakty. Otázka dne - získá Tošovský v parlamentu většinu, a když ne, co bude potom - má totiž celou řadu řešení. Hlavní slovo má 58 poslanců sociální demokracie. Pokud dodají na podporu premiéra nejméně čtyřicet hlasů, jak si přeje Miloš Zeman, krize skončí s výhledem předčasných voleb v červnu. Zemanův místopředseda Vladimír Špidla však kolegy zrazuje. Pokud bude mít úspěch alespoň u dvaceti z nich, nabízí se jiná varianta předčasných voleb: ČSSD přijme nabídku předsedy senátorského klubu ODS Milana Kondra, který je výměnou za domluvený pád Tošovského vlády ochoten nekomplikovat hladký průchod ústavního zákona o zkrácení volebního období.
Při úterním hlasování nepůjde o souboj mezi pravicí a levicí, proti sobě budou stát „střízliví“ politici a radikálové. Mezi umírněné se vedle Tošovského, Luxe, Rumla a Skalického tentokrát zařadí asi i Miloš Zeman. Zřejmě již delší dobu tuší, co minulý čtvrtek odhalil i průzkum STEM: neuvěřitelně vysoká důvěra občanů premiéru Tošovskému (84 %) i jeho vládě (68 %) signalizuje obecnou touhu po stabilitě. Pokud Zeman přispěje k ukončení krize i za cenu podpory pravicového kabinetu, může za to být o pár měsíců později odměněn hlasy středových voličů. K radikálům můžeme vedle známých firem Grebeníčka a Sládka tentokrát počítat nesmiřitelné z obou stran stranického spektra - Václava Klause a Vladimíra Špidlu. Jak jsme viděli i při prezidentské volbě, nejsou bez šance. Sněmovnu v posledních dnech ovládla katastrofická nálada a hesla o boji proti „nedemokratické vládě pučistů“, která chce navíc chudákům zdražit nájem a elektřinu, tam mohou získat ještě větší ohlas než při Havlově volbě ve Španělském sále.
Zaplatit staré dluhy
Kromě zmoudření Miloše Zemana a údajů z veřejných průzkumů může Tošovskému pomoci i střízlivě napsaný program. Zbytečně neprovokuje levici a přitom poslancům dostatečně důrazně připomíná odpovědnost za stav českého hospodářství a dobré jméno republiky v době jednání o vstupu do Severoatlantického paktu a Evropské unie. Něco takového by ostatně od solidního bankéře očekával i jeho největší kritik. Nový kabinet v programu důrazně odsoudil „žití na dluh“, které připustila minulá vláda, tedy růst reálných příjmů bez odpovídajícího zvýšení výkonnosti českého hospodářství. Tošovský také potvrdil, že sotva může nedodržet závazky z loňských úsporných balíčků. Tím se myslí hlavně pokles reálných platů státních zaměstnanců, a proto nesmí v programu chybět ani pár vět o sociálním smíru a spolupráci s odbory.
Řídit se vyrovnaným rozpočtem, dohlédnout na dluhy obcí, přitáhnout zájem zahraničních investorů a aktivně podpořit nedávno vyhlášenou protiinflační politiku České národní banky - nic jiného ani nelze od jejího bývalého guvernéra čekat. Projednat v parlamentu vstup do NATO, zesílit aktivitu při jednání o Evropské unii, pokračovat v privatizaci - něco takového se dá zase očekávat od libovolné vlády pravého středu. Po zkušenostech z minulé doby nový program zdůrazňuje, že vláda bude o všech těchto krocích co nejpodrobněji informovat veřejnost. Chystají se i novely zákonů, které mají zasáhnout proti „korupci veřejných činitelů“ a neprůhlednosti stranických účtů.
Nová vláda si zřejmě uvědomuje, že ve veřejném sektoru sotva může udělat víc než pokračovat v dobrých tazích minulých ministrů. Ve zdravotnictví skutečně stačí, když naváže na politiku Jana Stráského, ve školství převezme Pilipův program „optimalizace sítě škol“ a Grušův návrh vysokoškolského zákona. Návrh na velice potřebnou změnu ve financování vědy a výzkumu nemohli od stručného materiálu čekat ani optimisté.
Sociální otázka
Proti zmíněným zásadám vládní politiky mohou nejen Miloš Zeman, ale i Vladimír Špidla těžko něco namítat - případný Tošovského pokus zavést poplatky u lékaře a na vysokých školách lze později bez problémů zrušit. Může je také těšit, že exguvernér v svém programu pomíjí privatizaci bank, sociálními demokraty ostře odmítanou? Byla by to ostatně zbytečná ideologie. O privatizaci by se sice dalo začít jednat s experty nebo případnými zájemci, rozhodné slovo stejně zůstane příští vládě.
Nejvíc kontroverzní, a nejen ze sociálnědemokratického pohledu, je ostatně jiný článek programu. Tošovský se netají s tím, že chce opět o něco postoupit v nutném narovnání dosud pokřivených cen za energie a bydlení. Zavazují ho k tomu totiž úsporné balíčky, a navíc tyto ceny skutečně ani nekryjí náklady např. na výrobu elektřiny nebo údržbu bytového fondu. Aby předešel námitkám místopředsedy Špidly, Tošovský slibuje, že vláda nejchudším zvýšené výdaje doplatí. To ovšem znamená, že náklady ponese dvojnásob střední třída - zaplatí vyšší ceny za energii a zároveň bude dotovat osoby s nejnižšími příjmy. Podle logiky dnešní veřejné diskuse se program pravicové vlády zmiňuje o tom, že chce podpořit střední vrstvy, deregulace ovšem půjdou, tak jak bylo zvykem za Klausových vlád, především na její účet.
Takový rozpor jistě Tošovského program do značné míry znehodnocuje, přesto není důvodem k tomu šmahem prohlášení odmítnout. Potíže tuzemské střední třídy totiž nemůže vyřešit žádný dočasný kabinet. Změnit zvyky, podle kterých se u nás přerozděluje, znamená změnit celý sociální model. A k tomu může přistoupit jenom vláda s jasným mandátem od voličů. Josef Tošovský tedy může i v tomto směru udělat pro Českou republiku něco dobrého. Pokud dostane důvěru a udrží v pořádku veřejné finance, budou mít strany do předčasných voleb alespoň trochu času připravit své návrhy na sociální reformu a zeptat se občanů, jak by si přerozdělování představovali.
