„Chtěl bych vidět živého sociálního demokrata, který by souhlasil s prasečákem maskujícím místo českých fašistických zločinů,“ prohlásil letos v červnu Pavel Dostál, tehdy ještě v roli opozičního poslance. „Jsem odhodlán nést dál prapor Vladimíra Mlynáře,“ dodal ještě. Chtěl tím říct, že souhlasí s kroky tehdejšího ministra bez portfeje, který jako první tuzemský politik navrhl, aby český stát zboural prasečinec stojící na místě někdejšího koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku. Neuplynulo ani půl roku a Pavlu Dostálovi se přání vyplnilo: řadu živých přívrženců české kamufláže může vidět na pravidelném zasedání sociálnědemokratické vlády. A přestože vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl nadále ideu zboření vepřína podporuje, slova většiny členů kabinetu jsou opačná: kvůli nějakému koncentráku se si nebudeme zbytečně dělat škodu.
Vždyť práci dává nám
„Nositel Mlynářova praporu“ Dostál se ovšem dnes už na téma Lety vůbec nehodlá bavit. A obdobně se k věci staví i většina dalších členů kabinetu. Nejrazantněji se s problémem vyrovnal ministr zdravotnictví David, který ve své odpovědi na písemné otázky Respektu jen upozornil, že na rozdíl od Vladimíra Mlynáře není „ministrem prasečích chlévů“ a má svých starostí dost. Místopředseda vlády Egon Lánský, který často zmiňuje tragický osud své rodiny za okupace, se zase domnívá, že „ideální řešení“ situace kolem prasečáku neexistuje - „jsou jen kompromisy nepříliš dobré, špatné a ještě horší“. A proto je třeba hledat „kompromis, který by nikoho neurazil a nevyvolal zbytečné vášně“. Jaký „kompromis“ má ale na mysli, už Lánský neřekl. Pro likvidaci vepřína se vyslovil pouze místopředseda vlády Rychetský s ministrem průmyslu Grégrem a „výhledovou nutnost“ tohoto kroku připouští i ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Ostatním by buď úplně stačilo oddělit místo někdejších masových hrobů od prasečáku nějakou překážkou (třeba „udržovaným vzrostlým stromořadím“, jak píše ministr Císař), nebo mají za to, že „nespadá do jejich kompetence“. Anebo raději neodpověděli vůbec. To se týká i premiéra Zemana. Ten se přitom ještě před volbami na tiskové konferenci holedbal, že „na vybudování důstojného památníku obětem českého - zdůrazňuji českého - teroru vůči romským spoluobčanům představuje zanedbatelnou částku i údajně požadovaných 600 milionů“. Dnes už si ale Zeman zjevně vše rozmyslel. Vždyť přece, jak řekl novinářům MF Dnes, „vepřín dává určitou míru zaměstnanosti v regionu“.
Národ sobě
Zdá se však, že snaha Zemanovy vlády zavřít před nepohodlným problémem oči a prostě ho zamést pod koberec asi nebude mít úspěch. Lánského „všeobecně přijatelný kompromis“ se podaří najít jen těžko. Tuzemská romská elita totiž už v otázce Letů nehodlá diskutovat o ničem jiném, než je likvidace prasečince, a ve svém úsilí získala nedávno významné spojence: mezinárodní petici za zbourání prasečáku už v minulých týdnech podepsal například slavný lovec nacistických zločinců Simon Wiesenthal nebo německý spisovatel Günter Grass. „Každý český Rom má v Letech svého blízkého a pieta k mrtvým je pro nás základním přikázáním,“ říká Čeněk Růžička z Výboru pro odškodnění obětí romského holocaustu, který nedávno vybojoval pro přeživší oběti „konečného řešení“ finanční odškodnění ze Švýcarska. „Dokud bude prasečinec stát, bude tím jasně řečeno, že Cikány je možné likvidovat, aniž by to byl zločin,“ doplňuje ho rokycanský aktivista Ondřej Giňa. Svůj konečný verdikt budou muset ministři zřejmě vysvětlit i ve sněmovně - a to do očí jediné romské poslankyni, Monice Horákové z Unie svobody. „O prasečáku by se nemělo vůbec diskutovat,“ říká Horáková. „Prostě se musí zbořit a stát se následně musí postarat, aby tento krok neměl negativní ekonomický dopad na místní obyvatele. Je povinností státu vyrovnat se se svojí historií.“ Všichni přívrženci zbourání prasečince se ovšem musí už dopředu připravit na základní problém: jak celou operaci zaplatit. Už podle jarních výpočtů z Tošovského kabinetu se celková částka může pohybovat někde kolem čtvrt miliardy korun. Vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl navrhl, aby mezi sebou začali pořádat sbírku Romové i gádžové. Výsledek takového řešení je ovšem jistý dopředu. „O postavení koncentráku rozhodla Beranova vláda v roce 1939. A Romů se taky nikdo neptal,“ říká mluvčí romské komunity v Písku Matěj Šarközi. „Takže teď je znovu na vládě, aby udělala politické rozhodnutí.“
