Nečekaný triumf čtyřkoalice a ještě víc než to: jasně odmítavý verdikt nad opoziční smlouvou jako řešením zdejší politické krize. Ať čte člověk výsledky druhého kola senátních voleb shora, zdola nebo z jaké strany chce, dostane vždycky tento výsledek. Voliči tak opět doběhli všechny znalce, komentátory a politology, neboť dramatický propad popularity dvou největších stran se z obavy o svou pověst neodvážil nikdo z nich prorokovat.
Zrádná Praha a proradná Ostrava
Strana Václava Klause přes relativní úspěch v prvním kole nakonec získala jen devět senátorů, a bude mít tedy o tři méně než dosud. Bolí to tím spíše, že o ně přišla v hlavním městě, dosud nejvěrnější baště ODS, kde ještě v červnu zvítězila se čtyřiceti procenty naprosto bezkonkurenčně. Fakt, že tu prohráli nejvyšší straničtí lídři Kondr a Koukal a že nepomohlo ani osobní nasazení předsedy a Lucie Bílé, znamená vůbec první jasnou Klausovu porážku v polistopadových volbách.ČSSD ztratila rovněž „jen“ tři křesla, obhájila ale také pouze tři. Výsledek je opravdu zarážející, a to přesto, že se volby konaly většinou v pravicových obvodech. Pokud získá strana, která sama sestavila vládu, jen jednu devítinu mandátů, je to na demisi. Tím spíše, že nulový kredit vládě vystavili i voliči v Ostravě. Zde zase Zeman v červnu získal čtyřicet procent a dnes tu jeho favorit Grossmann přes osobní předsedovu účast v kampani neměl ani nejmenší šanci.Josef Lux se od července netajil tím, že chce rozbít opoziční smlouvu, a proto sestavil čtyřkoalici. Tak úspěšný první krok, jaký znamenají senátní volby, si jistě nedokázal představit ani on sám. Čtyřkoalice dostala třináct křesel, z toho lidovci sedm a Unie svobody spolu s kandidáty ODA šest. Přibyla jim tak společně čtyři křesla a mohou dohromady s DEU sestavit nejsilnější senátní klub. Menší pravicové strany nedokázaly v horní komoře zabránit ústavní většině obou smluvně opozičních stran a oba poražení lídři mohou teoreticky uskutečnit plánovanou změnu ústavy podle vlastního přání. Ale opravdu spíše teoreticky. Jejich většina v Senátu je mimořádně slabá; záleží na jediném hlasu Richarda Falbra, který se sice stal senátorem v barvách sociální demokracie, sotva si lze ale představit, že mocný šéf odborů bude jen tak bez řečí plnit, co si někde za zavřenými dveřmi Zeman s Klausem domluví.Dvě křesla pro kandidáty z Bruntálu a Ústí nad Labem jsou důvodem k oslavě pro komunistickou stranu. Za svůj úspěch může děkovat především podpoře sociálních demokratů ve druhém kole. ČSSD už ovšem dohody o vzájemné podpoře s komunisty lituje: tvrdě za ni totiž zaplatila. Všechny strany se s největší opatrností chránily voličům nahlas říci, koho by vlastně měli v druhém kole podporovat v obvodech, kde byl jejich kandidát už vyřazen. Vedla je k tomu zřejmá obava: doporučit cizí stranu v některých obvodech mohlo ohrozit naděje vlastních lidí jinde. Přesto se architekt sociálnědemokratické dohody s komunisty, místopředseda Senátu Ivan Havlíček, svým dílem den před volbami veřejně pochlubil a rovnou straně doporučil, že stejně úzce by měla se svými extremistickými bratranci spolupracovat už nastálo. Důsledek na sebe nechal čekat jen do soboty: voliči menších pravicových stran a zřejmě i středově smýšlející příznivci sociální demokracie odmítli podpořit kandidáty ČSSD dokonce i tam, kde bojovali proti lidem z ODS.
Co říkají poslední věrní
Prvního kola voleb se zúčastnila necelá polovina, druhého kola jen pětina právoplatných voličů. Tento fakt dává šéfům velkých stran šanci vymluvit se, že výsledek vlastně není pro politiku příliš důležitý, protože „lidé ten Senát nechtějí“. Lepší cestu, jak prohloubit politickou krizi, přesněji řešeno krizi důvěry k politikům, by si ale sotva mohli vymyslet.O Senát v tomto případě tolik nejde. Lidé nepřišli pravděpodobně i proto, že přestali věřit, že jejich hlasy mohou ve správě veřejných věcí něco změnit. V červnu přece zvolili pravici - a dostali levicovou vládu. Sociálnědemokratické voliče zase mohlo otrávit, jak rychle se v Zemanových projevech změnil Klaus z „ochránce zlodějů a tunelářů“ v seriózního, byť opozičního spojence. Poslední zájemci o věci veřejné tak v listopadu řekli zcela jasně, že opoziční smlouvu nechtějí. Pokud mají strany nějakou úctu k demokratickým volbám, neměly by se tedy jejími regulemi nadále řídit. Sotva si lze například představit, že podle ní budou senátoři čerstvě poražených stran volit předsedu horní komory. Důležitější ale je, co bude dál s vládou. ODS se může rozpomenout, že ve sněmovně stále existuje pravicová většina, a zahájit vyjednávání o novém kabinetu s unií a lidovci. Klausova vytrvalá ublíženecká reakce, kterou nechal naplno zaznít i po zpackaném druhém kole („všichni jsou proti nám“), ale velké šance této variantě nedává. Naopak Zemanovy gratulace vítězným lidovcům naznačují směr, kterým ČSSD zřejmě zamíří. Stratégům parlamentních stran dávají důvod k zamyšlení také dohody lidovců a unionistů se sociálními demokraty na některých největších radnicích, kde se tyto strany po královéhradeckém vzoru z roku 1994 snaží proti vítězné ODS získat místo primátora. Opakovat podobný postup v nejvyšší politice ale malým stranám něco brání. I když měly možnost, z obavy ze ztráty hlasů se nezeptaly svých voličů. Mimoto dosud nevytvořily žádný program, bez něhož by výměna stráží ve vládě byla jen zbytečnou mocenskou intrikou podobnou opoziční smlouvě, a dokonce i jejich předním politikům by přinesla sotva víc než dočasnou výměnu poslaneckých felicií za ministerská audi.
