Přijde-li řeč na jeho spolupráci s StB, opakuje ministr zahraničí Jan Kavan pokaždé, že komunistické rozvědce v Londýně nedonášel na své spolužáky vědomě. Prý si myslel, že chodí za diplomatickými pracovníky. U soudu mu to před pár lety dosvědčil i jeho řídící důstojník Zajíček. Přes veškerou snahu ale nemohl svého někdejšího klienta obhájit v jiné věci, v obsahu Kavanových výpovědí. Ze spisu Kato totiž jasně vysvítá, že Kavan tu a tam „diplomatům“ někoho udal.Nedávno vydaly otevřené archivy Státní bezpečnosti svědectví, že Jan Kavan spolupracoval s StB už dříve, i když nikoli jako agent, ale v rámci ochotné a zbytečně podrobné svědecké výpovědi. Týkala se člověka, který uprchl z komunistického Československa na Západ a se kterým se Kavan dvakrát setkal v Londýně koncem roku 1967. O tomto případu zase ministr tvrdí, že si myslel, že vypovídá před normálními policisty.
Pořadové číslo čtyřicet
Dnes sedmapadesátiletý Jindřich Vachta spolupracoval v šedesátých letech s řadou studentských časopisů, a estébáci si proto na něj v roce 1964 založili osobní svazek „Statut“. Vachta byl podle jejich názoru „organizátorem skupiny redaktorů, kteří prostřednictvím časopisů rozšiřují škodlivý ideologický vliv na vysokoškoláky“. Do skupiny patřil kromě Vachty například Jiří Müller (po roce 1990 byl několik měsíců šéfem kontrarozvědky) nebo dnešní vyslanec u NATO Karel Kovanda. S Janem Kavanem udržoval styky podle Vachtových vzpomínek další člen „ilegální skupiny“ Petr Jandík, který později emigroval do USA.Jindřich Vachta opustil Československo v roce 1974, sedmnáct let žil ve Švýcarsku a pracoval zde u jedné chemické firmy. V roce 1992 si postavil dům na Srí Lance, oženil se tam a letos v květnu při návštěvě České republiky požádal o zpřístupnění materiálů, které na něj vedla StB. Jde zhruba o dvě stě stran běžné udavačské špíny. Výpovědi agentů, přepisy odposlechů, osobních dopisů, popisy schůzek, které měly prokázat, že Vachta a jeho společníci „vyvíjejí organizovanou protistátní činnost“. Hodilo se vše možné. „Agent D oznámil, že na kolejích v Pardubicích je vystavena závažná nástěnka protestující proti vyloučení Jiřího Müllera z Československého svazu mládeže,“ čteme například v zápisu z února 1967. Popis pátrání po autorech nástěnky zabírá deset stránek a v podobně banálním duchu se nese celý spis. Přesto nešlo o žádnou legraci: estébáci založili spis s cílem obvinit Vachtu a jeho kolegy z podvracení republiky, za což tehdy hrozilo až deset let. V té souvislosti je proto zajímavá výpověď svědka vedená zde pod pořadovým číslem čtyřicet. Jde o jediný dokument Vachtova spisu, kde je vyslýchaný citován v přímé řeči, a svědek se jmenuje Jan Kavan. Jeho výpověď bohužel není datovaná, ale protože se v ní hovořilo o Kavanových návštěvách Anglie v říjnu a listopadu 1967 a Vachtův spis byl estébáky uzavřen v březnu 1968, musela se odehrát někdy mezi oběma daty. Kavan příslušníkům StB podrobně popisuje své britské schůzky s čerstvým emigrantem Vladimírem Andrlem, kterému britské úřady udělily politický azyl, neboť mu, jak vyplývá i ze spisu, v Čechách hrozilo zatčení.
StB bych to neříkal
Kavan předem vyšetřovatele upozornil, že se s Andrlem v Londýně pohádal, protože má úplně jiné politické smýšlení. „Andrle například tvrdil, že sám není a nebyl marxista, a myslí si, že by dělníci měli spíše pracovat než řídit a diktovat,“ vysvětluje jejich rozpory Kavan. Andrle údajně dokonce napadal demokratický centralismus, který brzdí svobodu vyjadřování. A také lhal, protože napsal do britského tisku článek, ve kterém zkreslil poměry v ČSSR. Kavan příslušníkům ochotně sdělil i to, že dostal od Andrleho dopis, ve kterém emigrant svým českým známým vysvětluje, proč se rozhodl zůstat v Anglii, a zároveň je žádá, aby mu posílali zprávy, co se tady děje. „Po svém příjezdu do ČSSR jsem s obsahem dopisu seznámil několik jeho přátel,“ říká vyšetřovatelům Kavan. Jmenuje například Zdenka Pince, Karla Kovandu nebo Janu Kohnovou. „Dopis jsem předal Pincovi, který mi jej už nevrátil,“ popisuje Kavan. Pinc mu údajně řekl, že nejlepší bude dopis zničit, ale jestli se tak stalo, Kavan neví… Tento nepochopitelně podrobný popis mohl všechny jmenované dostat na léta do kriminálu - kdyby se třeba zjistilo, že nějakou zprávu Andrlemu skutečně poslali. Krátce předtím byl na pět let odsouzen spisovatel Jan Beneš za to, že poslal svou povídku do Tigridova pařížského Svědectví.Proč vlastně byla Kavanova výpověď o Andrlem do spisu zařazena? Jindřich Vachta je přesvědčen, že to mělo návaznost na chystaný proces s ním a jeho „skupinou“. Kavanův plastický popis Andrleho nepřátelských názorů automaticky dokresloval nepřátelský profil samotného Vachty; on a Andrle byli totiž známí. Leccos by mohl vysvětlit i Karel Kovanda, jeden ze studentů, který měl s Vachtou podvracet socialismus. Ale dnes je Kovanda Kavanovým podřízeným a minulost nechce komentovat: „S panem Kavanem se znám už dlouho a věřím, že naše spolupráce bude dobrá."Ministr zahraničí poslal odpověď po svém tiskovém mluvčím Aleši Pospíšilovi. Andrleho si pamatuje, pana Vachtu nezná. "Když někdo utekl do zahraničí, vždy byli vyslýcháni jeho blízcí známí,“ vysvětluje Kavan, jak se jeho výpověď ocitla ve svazku vedeném na nepřátelskou osobu. Prý byl tehdy předvolán do Bartolomějské ulice a domníval se, že hovoří „s normálními policisty“. Na otázku, zda to má znamenat, že estébákům by se s tak nebezpečnými podrobnostmi nesvěřoval, ministr neodpověděl. Podle Pospíšila je ministr Kavan znechucen. „Minulý týden se mu za vše související se spisem Kato a s ministrovou údajnou minulostí omluvil Benjamin Kuras, a dnes začíná vše znovu,“ komentoval dotazy Pospíšil. Pan Kuras se Kavanovi skutečně omluvil, nicméně za drobnou záměnu slov v rozsáhlém článku (místo správného „rozhovor o Palach Pressu“ bylo vytištěno „rozpory v Palach Pressu“), nikoli za podstatu: že Jan Kavan chodil ke komunistickým úředníkům (a je jedno, zda je považoval za estébáky, či „jen“ za diplomaty) donášet na své nic netušící spolužáky.
