Porážka sociálních demokratů, Klausův ústup ze slávy, vítězství malých stran - nic z toho ale natolik dramatického, aby se automaticky změnily politické poměry. Takové jsou výsledky prvního kola senátních voleb a hlasování o obecních zastupitelstvech. Bez rázných činů politické reprezentace tak mohou dál panovat dnešní nejasné poměry, ve kterých normální člověk neví, kdo a jak vlastně vládne.
Sejdeme se v Ostravě
Překvapivých výsledků bylo celkem dost, jen nebyly zase tolik nepředvídané. ODS ztratila. Nápadné je to ve městech, kde svou naprostou převahu z roku 1994 (nezvítězila pouze ve třinácti sídlech okresu) zopakovat už nedokázala. Před dvěma lety vyhrála v prvním senátním kole ve všech obvodech, dnes jen v necelé polovině a v pěti obvodech ze sedmadvaceti její lidé vůbec nepostoupili. Stranu Václava Klause ovšem nemusí tento propad tolik bolet, protože skvělé výsledky z minulých let zopakovat ani nešlo. Stále je podle očekávání nejsilnější na největších radnicích, a pokud její senátoři uhájí dvanáct obvodů, kde byli zvoleni už před dvěma lety, nelze o porážce rozhodně mluvit.ČSSD ani náhodou nepotvrdila pověst nejsilnější české strany. Jen v necelých dvou třetinách obvodů postoupila do druhého senátního kola a mrzet by ji to mělo především v tradičních levicových obvodech v Bruntále a Ústí nad Labem, kde uvolnila místo komunistům. (To mimochodem Zemanovi názorně ukázalo, že většinový systém není nic pro jeho stranu, a smluvně plánovaná změna ústavy se tudíž asi hned tak konat nebude.) Rovněž na radnicích zůstala ČSSD ve stínu, přičemž největší ránu představuje prohra obou Zemanových chráněnců v Ostravě. Bude tedy Zeman zpytovat svědomí nad skandály, kterými jeho strana před volbami zaplavila českou veřejnost? Sotva. Už oznámil, že porážku využije k čistkám mezi stranickými oponenty. Jen optimistési mohou myslet, že by ho od takového sebevražedného kroku mohl odradit úspěch ve druhém kole senátních voleb. ČSSD totiž ještě může doufat: dává letos v sázku pouze šest senátorských míst a pořád jich může získat patnáct.Čtyřkoalice může jásat: čtrnáct lidí ve druhém kole - z toho deset na prvním místě - je proti výsledkům červnových voleb skvělý součet, který znamená, že občané chtějí třetí silnou stranu. Přesto není vítězství skutečným triumfem: už dnes je jasné, že ústavní většině „opozičních spojenců“ ODS a ČSSD v Senátu menší strany stejně nezabrání. Určitým propadákem je také výsledek Unie svobody; šanci stát se senátorem udržel pouze předseda Ruml. Tento krach způsobil diletantský postup špiček US při rozdělování senátních obvodů mezi stranami koalice. Zatímco lidovci obsadili své silné okresy na Moravě (sedm kandidátů v druhém kole) a ODA ve městech (pět postupujících), unionisté stáli na předem ztracených vartách v Bruntále či Kutné Hoře.Senátorští kandidáti teď budou několik dnů čekat na druhé kolo. Jeho výsledky by mohly vnést jasno do zásadní otázky naší současné politiky. Přesněji řečeno, mohly by vnést, pokud voliči budou vědět, na co vlastně mají odpovídat.
Ven ze stojatých vod
Červnové volby vyhnaly ze sněmovny Sládkovy extremisty, demokratické parlamentní strany - ČSSD, ODS, lidovci a Unie svobody - se přesto nedokázaly dohodnout ani na jedné ze tří nabízejících se variant vládní většiny. Silně menšinovou vládu nakonec sestavila samotná ČSSD díky smlouvě, která zajistila ODS některá místa ve státním aparátu. Ve schopnosti potlačit osobní averze ve prospěch celospolečenského zájmu (a tím pevná většinová vláda rozhodně je) tedy česká politická elita hluboce zklamala.První měsíce Zemanova kabinetu potvrdily, že s vládou disponující pouze třetinovým mandátem to dlouho nepůjde. Ministři nepřišli s ničím novým, což potvrdilo i hodnocení z Evropské unie, a země se zcela potopila do trapných a zbytečných diskusí nad aférami typu Zilk či „islámský terorista“. K tomu pokračovaly nesmyslné, ale o to dravější útoky Zemana a jeho lidí na novináře, lékaře a křesťany. Ukázalo se prostě, že „opoziční smlouva“ nedokázala stvořit funkční vládu. Stejně tak je ovšem známo, že propast mezi ODS a malými pravicovými stranami je ještě větší než v červnu. K parlamentní většině tudíž nyní vede cesta pouze přes vznik koalice ČSSD s lidovci a unionisty.Verdikt voličů v prvním kole senátních voleb umožnil politikům zkusit koaliční vyjednávání aspoň na nižší úrovni. Kromě spojenecké volby starostů mohou především vyzvat své voliče, koho mají napodruhé volit do Senátu tam, kde neprošel jejich vlastní kandidát. Taková spolupráce mezi ČSSD a čtyřkoalicí by zlikvidovala šance všech kandidátů ODS, snad s výjimkou několika, kteří mají velkou převahu, např. v Jičíně, Táboře či Liberci. To by už byl výrazný krok k nové vládní většině.Vládě ČSSD, KDU a US dnes brání několik okolností. Lidovci už řekli, že by byli okamžitě pro. ČSSD by vstupem do koalice přišla o řadu křesel a vysokých postů, čímž riskuje nepokoje mezi postiženými straníky. Výhodou vícebarevné vlády ovšem pro Zemana na druhou stranu je, že by se kritika vlády rozdělila na více „terčů“ a neodnášela by ji pouze jeho partaj. I z tohoto důvodu musí logicky mít největší obavy ze spolupráce s ČSSD Unie svobody. Nelze se divit Rumlovi, že nechce riskovat budoucnost s živelným a arogantním Zemanem. Je dobře známo, že nejvyšší sociální demokrat rád pomáhá druhým do politických výšin, jakmile se mu to ale hodí, dokáže je bez milosti očernit a potopit. Mohou o tom vyprávět například Karel Machovec nebo Jozef Wagner a není důvod, proč by Zeman šetřil malou a nepevnou pravicovou stranu. Unie si přitom dodnes neujasnila svůj program (v tom se ani v nejmenším neliší od ostatních stran), s jehož pomocí by dokázala udržet odstup od Zemana i svou tvář.Přes všechny výhrady představuje naznačená vládní většina jedinou, jakkoli slabou a zatím málo věrohodnou cestu ze stojatých vod současné české politiky. Na jarních sjezdech všech tří stran má diskuse o ní údajně patřit ke stěžejním bodům programu. Jaro je ale ještě daleko, a pokud voliči dostanou v pátek šanci říci rozhodné slovo, může jednání začít hned.
