U karvinského okresního soudu se minulé pondělí uzavřel případ smrti Milana Lacka, Roma, kterého letos v květnu zlynčovali čtyři bílí mládenci, před nimiž se pokoušel bránit svou dceru. Soud dal všem čtyřem násilníkům podmínku a označil je za „kamarádské, pracovité a bezúhonné chlapce“. Kolegové těchto chlapců zatím na chodbách i venku před soudní budovou hajlovali do televizních kamer, vyhrožovali přítomným Romům a slibovali jim „nové koncentráky“. To vše za blahovolného přihlížení uniformovaných ochránců zákona. Karviná tak mimoděk potvrdila obavu, že protiromská nenávist je dnes v tuzemsku postojem tolerovaným nejen „společensky“, ale čím dál častěji i úředně.
Zavinil si to sám
O okolnostech smrti Milana Lacka jsme podrobně informovali v letošním Respektu č. 33, a tak jen stručně připomeňme, co se vlastně v Orlové sedmnáctého května v noci stalo. Milan Lacko šel krátce po půlnoci se svou dcerou a jejím přítelem domů. Cesta je vedla kolem zdejší hospody Na Malce, kde právě probíhala diskotéka a venku se poflakovalo několik holých lebek z blízkého sídliště. Procházející Romové samozřejmě neunikli jejich pozornosti: napřed jim parta nadávala do „negrů“, pak někdo z hloučku hodil půllitrem a trefil Lackovu dceru do ramene. Romové se dali na útěk a skinheadi je začali pronásledovat. Lacko se ve snaze bránit dceru pokusil pronásledovatele zadržet. To se drobnému, sotva padesát kilogramů vážícímu muži stalo osudným: čtyři holé lebky ho zřídily tak důkladně, že zůstal v bezvědomí ležet na krajnici, kde ho krátce nato přejelo nákladní auto. Opilí skinheadi se s výsledkem akce spokojili, nasedli do škodovky a odjeli pryč. Po nějakém čase Lacka přejelo další auto. Teprve jeho řidič zavolal sanitku a policii. V tu chvíli už však byl Milan Lacko několik minut mrtvý. Dva ze čtveřice útočníků skončili druhý den ve vazbě, jeden dokonce v návalu nerozvážnosti policistům přiznal, že ležícího Lacka několikrát kopl, a orlovský vyšetřovatel Viktor Pavelka si vyžádal znalecký posudek o rozsahu zranění, která skinheadi Lackovi způsobili. Znalec ovšem na Lackově těle, zmasakrovaném dvěma automobily po sobě, nenašel „nic, co by nasvědčovalo tomu, že zranění způsobená kopáním byla vážnějšího charakteru“. To znamenalo zásadní obrat: Pavelka případ kvalifikoval jako lehké ublížení na zdraví a státní zástupce pustil oba násilníky na svobodu. Během vyšetřování projevoval vyšetřovatel Pavelka skinheadům nezdolné sympatie: označoval je za „slušné kluky“, kteří se zapletli do potyčky s „opilým Romem“, který prý byl navíc v minulosti stíhán za krádeže, „jako ostatně skoro každý Cikán“. Lackovu „opilost“ (před smrtí vypil asi čtyři piva, tedy zhruba polovinu toho co skinheadi předtím, než se na něj vrhli) však převzaly i sdělovací prostředky a bez odkazu na ni se neobešla většina zpráv publikovaných o případu v novinách. Pavelkovu konstrukci, že si za smrt oběť může de facto sama svou opilostí, převzala i obžaloba. Státní zástupkyně Ivona Lapišová přinesla případ před karvinský soud jako výtržnictví spojené s pokusem o lehké ublížení na zdraví a navrhla čtveřici podmíněné tresty.
Nikomu nestranit
Soud začal na počátku října. Obžalovaní odmítli vypovídat a svědci z řad skinheads si vesměs na nic nepamatovali. V době lynče bylo sice venku před hospodou minimálně deset lidí a Lacko ležel slabou stovku metrů od nich, nikdo ze svědků ale nic neviděl a neslyšel. Výjimku tvořila přítelkyně jednoho ze skinů, která přiznala, že někdo z party vykřikl směrem k Lackovi a jeho doprovodu nadávku „negři“. Přes přiznání jednoho z útočníků, že do Lacka kopal, a přes shodné stvrzení skinheadské brutality Lackovou dcerou a jejím přítelem přijala soudkyně argument státního žalobce: holé lebky Lackovi vlastně nic neudělaly. Rozsudek vzal do úvahy i posudky z jejich učilišť a zaměstnání, podle nichž jde o „neagresivní, kamarádské a pracovité“ hochy s velkou šancí na polepšení. Tresty se proto pohybovaly v rozmezí patnácti až dvaadvaceti měsíců s podmíněným odkladem na rok a půl, respektive dva a půl roku. „Nemám k tomu co říct,“ odpovídá soudkyně na otázku, co ji přesvědčilo o schopnosti čtyř násilníků změnit se. U soudu se totiž ke svému činu vraceli jen výsměšnými úšklebky a nezaznělo od nich ani slůvko omluvy na adresu Lackovy manželky a dcer. Kromě toho měl jeden z nich ve chvíli, kdy neodolal a připojil se k honbě na prchající romskou trojici, na krku už jedno rasové napadení. Přesto dostal podmínku i napodruhé. „Jsou to přece mladiství,“ vysvětluje mírnost soudu žalobkyně Lapišová. „Víte, nepřátelství mezi skinheady a Romy je daná věc, já v tom konfliktu nikomu nestraním, ale těm chlapcům nikdo neprokázal, že Lacka opravdu napadli. A vinit je dokonce z jeho smrti, to už je úplný nesmysl. Nezapomeňte, kolik měl v sobě alkoholu.“
Neprovokujte
Karvinský proces doprovázela nepřehlédnutelná atmosféra triumfu holých lebek. Romští účastníci a jejich přátelé byli vystaveni takřka všudypřítomným násilnickým výhrůžkám a nenávistné agresi. Uvnitř budovy i kolem ní se hajlovalo, parta bomberů u vchodu častovala příchozí poznámkami o „ožralých topinkách“; představitel Sdružení Romů na Moravě Petr Horváth byl po pár šťouchancích přímo na chodbě před zasedací místností upozorněn, že brzy se už zase bude „topit v pecích, aby mohl vyletět komínem“. Když se chtěl dovolat ochrany u vedle stojících členů justiční stráže, doporučili mu, aby se někam odklidil a skinheady svou přítomností „zbytečně neprovokoval“.„To říká jediný svědek a není to pravda. Skinheadi nikoho nenapadali,“ brání své muže i holé lebky velitel karvinské justiční stráže nadporučík Šíf. Námitka, že pravdivost Horváthových slov dosvědčuje fotograf listu MF Dnes a že britská televizní stanice Channel Four má celý incident dokonce na videokazetě, ho nevyvádí z klidu: „Uvidíme. To je pořád řečí o ochraně Romů. A kdo chrání ty staré babičky, které Romové přepadávají, okrádají a zabíjejí?"Atmosféra pohrdání a nenávisti dopadala během soudu dokonce i na Lackovu ženu a dcery. "Vím, že všichni Češi nejsou rasisté, ale co si mám o takovém rozsudku myslet? Jak se mám s tím vším vyrovnat?“ říká tichým hlasem vdova Marie Lacková. „Nejhorší je, že všichni ti mládenci bydlí kousek od nás. Je to nesnesitelný pocit vědět, že je můžu kdykoli potkat, na ulici, v obchodě, kdekoli.“ V jejím hlase zní obava: ví, o čem mluví. Už před procesem se totiž obvinění skini vysmívali její dceři, která zažila hrůznou květnovou noc před hospodou Na Malce. Kromě obvyklých nadávek do „topinek“ a „černých špín“ ji tenkrát poučili, že kdyby se její „fotr nemotal ožralý po ulici“, nic by se mu nestalo.
