Československo vzniklo z vůle českého národa i národně uvědomělých Slováků a z činů zahraničního odboje politického, legií i domácích předáků. Nad kolébkou mu stála šťastná hvězda konce světové války. Porážka Rakouska-Uherska, Německa i revolucí otřásaného Ruska vytvořila mocenské vakuum ve středu Evropy, a tím i prostor pro nové státy, které se zrodily v souladu s plány tvůrců poválečného, tzv. versaillského uspořádání světa v čele s prezidentem USA Woodrowem Wilsonem. Svět měl být bezpečný pro demokracii, uspokojena sebeurčovací práva národů, Společnost národů měla sloužit jako garant míru a spravedlnosti.
Vy jste největší národ!
Přes šok světové války lidstvo ještě opájela osvícenská představa zákonitého pokroku, a proto Československo nechtělo být jen republikou vzornou, nýbrž vzorovou. Mělo to asi též zvláštní kořeny. Jeden z hrstky mužů, kteří stáli v minulém století u kolébky obrození českého národa, řekl: Kdyby spadl v sále, kde jsme se scházeli, lustr, český národ by zanikl. Cosi takového by nepronesl Němec či Francouz, ale ani Polák nebo Maďar. Zřejmě i jakási plachá nesamozřejmost trvalé existence českého národa jej vedla k odhodlání maximálně se před světem osvědčit.„Čechoslováci“ mesianisticky věřili, že jsou miláčky vítězné dohody. První premiér Karel Kramář v listopadu 1918 nadšeně volal, jak prý francouzský předseda vlády Clemenceau řekl: „Vy jste největší národ!“ Ještě za 2. světové války se v Benešově okruhu říkalo: Nový svět spočine na zásadách demokracie, jak je přinesla francouzská revoluce, a sociálních reforem proklamovaných revolucí bolševickou, přičemž Češi předehnali všechny národy, protože obé už probojovávali husité.Zaskřípalo to už při sporech o hranice. Pravda, při málo úspěšné válce se sovětizovaným Maďarskem o Slovensko nás v létě 1919 zaštítil diplomatický tlak vítězných mocností, jenže při svárech s Polskem se ukázalo, že rozdělují přízeň pragmaticky, a navíc často přikývnou silou prosazeným poměrům. Masaryk a Beneš se snažili stát opřít především o Francii, která měla totožný zájem znemožnit agresi poražených světové války, hlavně Německa. V diplomatickém krédu měla ČSR též snahu hájit neměnnost versaillského systému a jím daných hranic, a podporovat proto Společnost národů a snažit se o přátelské vztahy se sousedy. Poslední zůstalo spíš zbožným přáním. Malá dohoda s Jugoslávií a Rumunskem proti územním nárokům Maďarska, Benešovo dítě, sklidila největší úspěch už roku 1922, kdy odvrátila nástup Karla Habsburka na maďarský trůn, od poloviny 30. let se ale nesourodé spojenectví rozkližovalo. Beneš ještě spolu s Francouzi uzavřel roku 1935 spojenectví se Sověty, jejichž prioritou ovšem byla „světová proletářská revoluce“. Že to bylo málo, že jsme něco dělali chybně? Pokusy Polska, Jugoslávie, Rumunska či pobaltských států o jiný druh diplomacie skončily vesměs také katastrofou.
Pád starých jistot
Československo se stalo premiantem mezi novými státy, pokud šlo o stabilitu demokratického systému, zčásti i hospodářsky. Nehlásejme však blud, že ČSR patřila mezi deset ekonomicky nejvyspělejších států světa. Historik Lacina ukázal, že v národním důchodu na obyvatele byla republika v letech 1925–34 na sedmnáctém místě ve světě (za Rakouskem a před Řeckem). Ačkoli podědila většinu průmyslové kapacity Rakouska-Uherska, v hodnotě průmyslové produkce na hlavu stála v době nejvyšší konjunktury na dvanáctém místě.ČSR byla státem národa „československého“, ke kterému se hlásily dvě třetiny jejích obyvatel. Příslušníkům menšin garantovala veškerá demokratická práva jako jednotlivcům, kolektivní práva ale menšiny nedostaly. Splnit požadavky předáků více než třímilionové německé minority na odtržení by zmrzačilo stát. Už v říjnu 1918 německý konzul v Praze von Gebsattel varoval, že připojením českého pohraničí k Rakousku či Německu by vzniklo nové Alsasko-Lotrinsko, zárodek další války, i když se jím toto území může stát i při začlenění do ČSR. Doporučoval proto československým Němcům, aby rychle podali představitelům nového státu ruku ke spolupráci a zajistili si tak podíl na jeho řízení. Smír Němců s Čechy dlouho brzdily nacionální vášně, náznaky obratu se objevily v dubnu 1920, když Němci zasedli, byť s výhradami, do parlamentních lavic. Roku 1926 vstoupili jejich zástupci do vlády.Pak ale starým jistotám zasadila další úder velká hospodářská krize let 1929–34. Celosvětový krach, desítky milionů nezaměstnaných (u nás milion), bankrotující podnikatelé i živnostníci, zchudlé bílé límečky. Přestávalo se věřit všemu, hlavně demokracii. Hesla práv národů se změnila ve štít výbojného šovinismu, po nástupu bolševismu a fašismu vynesla hospodářská krize do čela Německa Hitlera a jeho nacisty. A českoslovenští Němci stále dychtivěji poslouchali Hitlerovy tirády o sjednocení všech Němců v jedné říši, zvlášť když pohraničí drtivě zasáhla krize.Proti státu útočil i autonomismus Slováků a „revolučnost“ komunistů. Tím byla pětice hlavních „státotvorných československých“ stran - sociální demokrati, národní socialisti, lidovci, agrárníci, národní demokrati - nucena ke kompromisům, které nejprve symbolizovala známá „pětka“, ve třicátých letech pak instituce ve vládě rozhodujících „politických ministrů“, kteří byli mluvčími svých stran. Dohody stranických zástupců byly v parlamentě vynucovány tuhou hlasovací disciplínou pod hrozbou ztráty mandátu. Jistým korektivem tohoto pragmatismu se stal „idealistický“ Hrad, budovaný okolo - vskutku olbřímí - osobnosti prezidenta Masaryka na podkladě podvědomé české touhy po moudrém a nadstranickém vládci. Nebylo to, stejně jako žádná konkrétní demokracie, ideální, ovšem u nás by jinak parlamentní systém nemusel vůbec fungovat.
Vzkříšení nevyšlo
Smrtelná rána zasáhla ČSR zvenčí. Západní mocnosti volily politiku „usmiřování“ s výbojnými totalitami, což vyústilo v Mnichově ztrátou českého pohraničí. To už na Hradě seděl Edvard Beneš. Hrubě zkreslují soudy: to Beneš kapituloval. Pravda, mobilizace proběhla zdařile, ale jinak vláda se vším souhlasila, parlament se ani nesešel, náčelníci branných sil většinou říkali, že poslechnou rozkaz velitele nejvyššího, národ si jen párkrát bezzubě zademonstroval.Útoky proti Benešovi běsnily hned po Mnichově. Ovšem ladění českého národa vystihl už roku 1916 Viktor Dyk: „Nemohu-li být spasitelem, chci být Ukřižovaným.“ Český národ má v galerii světců převahu mučedníků a Beneš se pro něj stal symbolem nespravedlivého utrpení. Později se jako vůdce druhého odboje změnil v symbol naděje na vzkříšení státu. Sázel tehdy na poválečnou spolupráci Západu a Sovětů. Na sklonku války poznával, že se pro Západ stáváme „sovětskou sférou“, což Kreml potvrdil drsným tlakem na postoupení Podkarpatské Rusi. Ani „lidově demokratické“ reformy, ani okázalé projevy spojenectví s Moskvou nedokázaly poválečnému státu jistou nezávislost udržet. Když studená válka svět rozdělila do mocenských táborů, ČSR se roku 1948 změnila - se souhlasem či aspoň bez kloudného odporu drtivé většiny Čechů - v krvavou „diktaturu proletariátu“. Zároveň se stala satelitem sovětského impéria.Když se na podzim 1989 Československo znovu stalo svobodným a demokratickým, opět se snažilo být státem vzorovým, premiantem, ba učitelem mezi zeměmi, které obdobně získaly svobodu. Nastalo nostalgické ohlížení po předmnichovské ČSR: Miloš Zeman pod vztyčeným Masarykovým prstem, Václav Klaus před obrazem Rašína. Jako bychom hledali nejen symbol, ale i zaklínadlo: Uveďme věci do dřívějšího pořádku a blaze se nám povede. Jenže dějiny jdou kupředu: Československo se v roce 1992 rozdělilo.
Česká otázka: rovnost, nebo svoboda
Meziválečnému Československu nadělily nelítostné sudičky jen dvacet let života. Pro historii okamžik. Zůstalo tak v řadě ohledů nedokončenou republikou. Ovšem její dějiny nás poučit v mnohém mohou. „Století katastrof“ bolestně vyzvedlo otázku: Je kolektiv, stát, národ, třída, rasa vše a zájmy jedince jsou podružné? Předchází rovnost svobodu, či naopak? Češi tradičně přitakávali tomu, že společenství je hlavní a rovnost předpokladem svobody.Po tragédiích Mnichova a února 1948 jsme naříkali, že ten „zemský ráj na pohled“ zdeptali cizozemci, že - slovy J. P. Sartra - „peklo jsou ti druzí“. Na vině byly brutální výbojné totality s hesly absolutních práv nejpokrokovější, nejvyšší rasy či třídy, s glajchšaltovanou rovností, která utlouká svobodu. Historie Čechy nabádá: principy svobody a práv každého jedince někdy žádají vydat se je rozhodně a třeba i se zbraní v ruce bránit do nejistoty se jménem demokratické vlasti na rtech.
Autor je historik.
