Jsou Češi bohatší po listopadu než před ním? Máme víc chudáků než západní Evropa? Trpí chudobou častěji důchodci, nebo rodiny s malými dětmi? Odpovědi na podobné otázky patří k běžné výbavě politiků a dosud na ně mohli odpovídat podle toho, jak potřebovali. Zatímco sociální demokraté před volbami viděli zubožený národ, kde poctivým pracovníkům a důchodcům hrozí chudoba a nezaměstnanost, ODS vždy říkala, že se máme podstatně lépe než dříve a že nezadržitelně bohatnou všichni, kdo jsou dostatečně schopní a dokážou tvrdě pracovat.Údaje o ekonomické situaci obyvatelstva mohou politici užívat, jak se jim hodí, ze dvou důvodů. Za prvé je život méně přehledný než za socialismu: stát už nedrží pevné ceny a mzdy a nediktuje, co si lidé smějí koupit, navíc všechno komplikuje inflace, pracovní trh apod. Za druhé vědci nestihli sociální vývoj České republiky po listopadu ani zmapovat. První splátkou jejich dluhu se tak stává kniha sociologa Jiřího Večerníka Občan a tržní ekonomika.
Podivná cesta na Západ
Mottem Večerníkova textu by se mohla stát věta „listopadová revoluce přinesla řadu obav i nadějí, pro většinu lidí se ale nenaplnilo ani jedno, ani druhé“.Pokud jde o obavy z budoucnosti, nově zavedený trh dosud nesoudí kvalifikaci a schopnosti Čechů tak přísně, jak se čekalo. Udržet staré, nebo dokonce získat lepší místo bylo možné u většiny firem bez velké snahy nebo zvyšování kvalifikace. Lidé proto záhy o své obavy přišli, naopak oplývají až nezdravou důvěrou ve své schopnosti, kterou ovšem znovu spojili s přehnanými nároky na státní sociální podporu.Na druhé straně se nesplnila ani naděje, že se kvalita života výrazně zvýší. Není už sice pravda, že pokud jde o mzdy, jsou Češi spolu s Rumuny a Albánci nejvíce rovnostářským národem Evropy (diference v platech prý dnes dosahují úrovně Západu), rozdíly se ale podle Večerníka zvětšují „zvláštním způsobem“. Mzdy totiž výrazně rostou pouze v nejvyšších příjmových skupinách a lidé se středními příjmy jdou dolů - zaplatili tak vlastně za polistopadovou protiinflační politiku, která počítá s omezením poptávky.Naopak u nás nadále do značné míry platí zlaté pravidlo socialistického přerozdělování: každému podle jeho potřeb. Výše příjmu dosud záleží mnohem více na věku, pohlaví a počtu členů domácnosti než na „západních“ kritériích, jako jsou druh profese, kvalifikace a vzdělání. Přívržence polistopadových reforem musí deprimovat, že hlavním předpokladem, který otevírá cestu na výsluní nových „demokratických“ elit, je příslušnost k dřívějším elitám komunistickým. Právě ony totiž měly nejlepší startovní pozici včetně majetku a společenského kapitálu (tedy známostí).Ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi ale na tom nejsme zle: právě Čechům zbývá po zaplacení „výdajů na první nutné potřeby“ (jídlo, bydlení) nejvíce peněz na cestování, kulturu, vzdělání apod. Tím se dokonce blížíme zástupcům jižního křídla Evropské unie.Navíc u nás nejsou chudí. Podle evropských kritérií lze do této kategorie zařadit jen dvě až čtyři procenta populace, což je na úrovni sociálních států Beneluxu. Chudých je u nás méně než v dobách rovnostářského komunismu mimo jiné i proto, že z této kategorie úplně vypadli důchodci. To dokazuje, že v ekonomickém ohledu patří k vítězům polistopadového období vedle bohatých i nižší vrstvy, a především lidé, kteří jsou odkázáni na sociální dávky.
Zkouška tuzemské demokracie
Večerníkův text dokládá zmíněná tvrzení na naše poměry neobvyklé množství čísel, tabulek a analýz. Důkladným vědeckým výzkumem je tak podložen i hlavní motiv knihy - české společenské reformy se zastavily v půli cesty, a nadále tudíž projídáme budoucnost. Důkazů je po ruce dostatek. Příliš se třeba nezměnila skladba průmyslu, a protože z bran průmyslových gigantů odešli do služeb a nových firem především schopnější zaměstnanci, „nejsou lidi“, kteří by dokázali podniky modernizovat. Příští generace odnesou i regulaci nájemného, která vede k dalšímu chátrání bytů. V České republice nejvíc rostou mzdy v bankovním nebo právním sektoru, socialisticky vysoké platy se rovněž udržují v těžkém průmyslu a hornictví, naproti tomu se však nezvýšily nízké mzdy učitelů a vědců - namísto investic do budoucí kvalifikace a technologií tedy prosperují rezorty, které nesou okamžitý zisk. Neprůhledný daňový systém navíc znemožňuje každou rozumnou úvahu, jak jsou veřejné výdaje efektivní.Reformy skončily podle Večerníka z toho důvodu, že pravicová vláda po roce 1992 nevyužila prokazatelnou chuť občanů svobodně žít a aktivně vydělávat a včas jim nepřipomněla, že za své činy musí nést nějakou odpovědnost. Místo toho udržela státní asistenci u všech byť jen přechodně neúspěšných, což mělo i u voličů pravicových stran za důsledek trvalý vzestup sociálnědemokratického smýšlení se sklonem očekávat státní pomoc vždy a všude. V období ekonomické recese ovšem spolu se sociálními nároky celých vrstev občanů zároveň roste jejich zklamání (odborně řečeno deprivace), nejsou-li všechny potřeby uspokojeny. Podle Večerníka tak nastává jistý druh zkoušky demokracie - budou ji lidé tolerovat, když nezajistí požadovanou životní úroveň? Sám autor odpovídá, že „ohrožení demokracie masovými protesty není pravděpodobné“.Autor už nespekuluje, co se tedy vlastně stane. Z kontextu je ale zřejmé jedno: pokud se nic nestane, zůstane u nás sice demokratická, ale hodně postkomunistická společnost. Přesně taková, jak ji popisuje Večerníkova kniha: trochu jsme se přiblížili Západu, celá řada životních návyků a společenských norem z dob komunismu se naopak úspěšně prosadila i v nových poměrech. Pro všechny občany - kromě značně nezodpovědných elit - to znamená další život podle socialistického pravidla: „Můžeme být chudí, hlavně když má každý stejně.“
