Obraz prezidenta se u nás po desetiletí spojoval především s postavou T. G. Masaryka, který představoval zástupný symbol archetypu moudrého, vždy spravedlivého vladaře. Masaryk měl mimořádnou osobní autoritu: předseda Senátu, důvodně podezřelý z korupce, rezignoval několik týdnů poté, co mu Masaryk na Nový rok nepodal ruku. Svým důrazem na etické principy se stal měřítkem politické kultury. Čněl nad stranami a choval se vůči nim jako politicky nezávislý strážce demokratického majáku. Proto u nás nebývala prezidentská volba nějakým izolovaným aktem, ale vždy se v ní zrcadlily všechny peripetie na politické scéně a patřila k nejdůležitějším událostem v životě celé společnosti.
Osvoboditel
Poprvé byl TGM zvolen do čela státu v listopadu 1918, když ještě dlel v zahraničí. Volba byla spíše revolučním aktem - stačilo prohlásit změnu státní formy na republiku a doporučit Masaryka za prezidenta, což přivítali poslanci potleskem. Toto období odpovídalo tehdejším radikálně demokratickým představám a prezidentská pravomoc byla silně omezena. Masaryk se však s daným stavem neztotožnil a dokázal si zjednat značný respekt. Záhy se kolem něho vytvořila skupina reprezentantů politických stran, ale i bankéřů či umělců (tzv. Hrad), jejichž prostřednictvím mohl uplatňovat svůj vliv na společenské dění. V roce 1919 prosadil například snížení věkové hranice prezidenta na 35 let, což byla zřetelná příprava Benešova nástupnictví.
Ani pozdější ústava nepřiznala prezidentovi příliš velký prostor. Masaryk přenechával vznik koalic jednotlivým stranám, účastnil se však osobně výběru jednotlivých ministrů, čímž aktivně zasahoval do konečné podoby vlády (díky TGM se například v roce 1929 stal Karel Engliš ministrem financí). S monopolem politických stran na moc se Masaryk smiřoval jen obtížně, a proto se nezdráhal v letech 1920 a 1926 jmenovat úřednické kabinety, aby zajistil dostatečný čas na politická jednání o východisku z politických krizí. Měl rovněž několik politických projevů. Snad nejznámější pronesl u příležitosti svých osmdesátin 7. března 1930 ve Vladislavském sále. I toto vystoupení mělo jako všechna ostatní obecný ráz: načrtl v něm hlavní body svého politického programu a nedal najevo sympatie k žádné politické straně.
Druhá volba, již v normálních politických podmínkách, se konala v Rudolfinu v květnu 1920. Všechny československé strany se shodly na společném kandidátovi (sociální demokracie se ovšem začala rozpadat a vznikající revoluční levice Masaryka nepodporovala). Protikandidátem za německé strany se stal pozdější rektor německé univerzity Artur Naegle, který získal 61 hlasů. Pro Masaryka nakonec hlasovalo 284 poslanců, 60 lístků bylo prázdných. Spíš jen trapně působila kandidatura dvou komunistických politiků, Antonína Janouška a Aloise Muny.
Masaryk byl především osobností schopnou integrovat politickou scénu, což se projevilo především v době pokusu o komunistický převrat v prosinci 1920. Hledal také cestu k německým politikům a již na počátku 20. let jim nabídl místo ve vládě.
Konec tatíčkování
Třetí prezidentská volba probíhala v poněkud jiných kulisách. Po parlamentních volbách v roce 1925 vládla v zemi většinová pravicová koalice, neboť socialistické strany, hlavní opory Hradu i samotného prezidenta, ve volbách propadly. Sociální demokraté ztratili oproti předchozím volbám více než 50 mandátů hlasů a do vážné vnitrostranické krize se dostali i národní socialisté, když byl na brněnském sjezdu odstraněn Jiří Stříbrný, jeden z mužů 28. října. Koalice nabídla kandidaturu premiéru Švehlovi, aby vedle občanských stran vládl i občanský prezident. Švehla, o němž sám Masaryk prohlásil, že je vedle Beneše jediným člověkem, kterého si dokáže v prezidentském úřadě představit, však zdvořile odmítl.
Mezi skupinou Hradu a protihradními silami narůstaly rozpory. Příznačná byla tzv. silvestrovská aféra z roku 1926 rozpoutaná kolem Karla Čapka, v jehož vile během silvestrovské oslavy parodovali známí umělci čelné koaliční politiky Kramáře a Šrámka. Terčem útoků části tisku se stal i prezident. V čele protimasarykovské kampaně stála zejména národně demokratická strana pod vedením Karla Kramáře. V této době se národní demokracie rozdělila na dvě části: jedna z nich podporovala Hrad, druhá, soustředěná kolem blízkého Kramářova spolupracovníka Františka Hlaváčka, inklinovala k fašizujícím tendencím. Senátor a básník Viktor Dyk navrhl, aby se stal prezidentem Karel Kramář, ten však byl dostatečně racionální a uvědomil si, že by šel do předem ztracené věci. Proti Masarykovi se postavila rovněž část poslaneckého klubu lidové strany. Konzervativním katolíkům rozhodně nebyl sympatický Masarykův obdiv k husitským tradicím a nemohli mu zapomenout aféru s husitským praporem na Hradě, která vedla k roztržce s Vatikánem. Díky Šrámkovi však byly podobné nálady zatlačeny do pozadí. Vzhledem k nenaplněným snahám o slovenskou politickou autonomii nebyl z Masarykovy kandidatury nadšen ani Hlinka.
Několik měsíců před volbou se rozvinula bouřlivá diskuse, ale k anketám, které by nominovaly favorita určité skupiny lidí, v tehdejším tisku nedocházelo. Prezident, jenž odjel na dovolenou do Středozemí, do polemik nezasahoval. Zatímco v československém politickém táboře probíhaly vzrušené debaty, Němci měli poměrně jasno. Ve vládě již seděli představitelé směru prosazujícího aktivní spolupráci při správě státu a ti Masaryka jednoznačně podpořili. Němečtí nacionalisté, kteří by pro Masaryka nezvedli ruku za žádných okolností, zůstali v naprosté menšině.
Všichni byli přesvědčeni, že Masaryk bude zvolen, nikdo však nevěděl jakým poměrem. Volba proběhla opět v Rudolfinu, a to v poněkud bizarní atmosféře. Krátce předtím totiž zemřel předseda poslaneckého klubu DNSAP a jeho místo v poslaneckých lavicích zdobil věnec s hákovými kříži. Proti Masarykovi nakonec stanul pouze protikandidát z řad KSČ, druhé nejsilnější parlamentní strany, který dostal 54 hlasů od komunistických poslanců v sále. Masarykovi stoupenci však nemohli být příliš spokojeni. V těchto volbách získal pouze 274 hlasů, 104 lístků zůstalo prázdných.
Volba symbolu
Ve 30. letech už stárnoucí Masaryk do chodu vnitřní politiky důrazněji nezasahoval, i když si ve všech důležitých rozhodnutích stále udržoval jisté slovo. Uvědomoval si i svůj zdravotní stav a vzhledem k věku se o prezidentskou funkci nechtěl ucházet po čtvrté. Zatím však nebyla konstelace, aby mohl být prosazen Beneš, a druhý přijatelný kandidát Švehla mezitím zemřel. S Masarykovým odchodem z úřadu měl skončit i vliv Hradu v politice. Agrárníci, nejsilnější strana, by v čele státu rádi viděli svého člověka (uvažovalo se například o tehdejším předsedovi vlády Malypetrovi) a Beneš nechtěl být volen do čela státu proti jejich vůli. Aby se politické poměry dále nekomplikovaly, agrárníci nakonec uvítali, že se Masaryk rozhodl znovu kandidovat.
Z občanských stran měl Hrad naprosto loajální stoupence ve Šrámkových lidovcích, kteří se v této době sblížili se sociální demokracií. Šrámek se za podpory některých hradních politiků pokoušel vytvořit jednotný katolický blok s Hlinkovou stranou, která by tak zaujala státotvornější postoj, ovšem bez úspěchu. Již tradičně stála proti Masarykovi národní demokracie. Volby se neúčastnili němečtí negativisté, rozpuštění v říjnu 1933.
Proti Masarykovi kandidoval komunistický předseda Gottwald, považovaný spíše za prodlouženou ruku Moskvy. Závislost na sovětských soudruzích potvrzovalo i jeho heslo Ne Masaryk, ale Lenin, s nímž si vybojoval 38 hlasů. Ve Vladislavském sále, kam se volba přesunula, získal nakonec Masaryk nejvíce hlasů za celou svou éru - 327, pouze 53 lístků bylo prázdných. Prezident však už nebyl schopen přečíst ani slib, na jedno oko byl slepý a jen stěží došel do sálu. V roce 1934 byl volen spíše symbol. V Německu upevňoval svou moc Hitler, v sousedním Rakousku přijal parlament na počátku května novou ústavu, která zaváděla autoritativní režim na stavovských základech. Všude kolem vznikaly diktatury a dokonce i v našem tisku se objevily návrhy na revizi ústavy a dodatečné posílení prezidentských pravomocí. „Nebyl volen pouze velký starý muž, ale také demokracie, velký starý ideál Evropy,“ napsal v Lidových novinách Karel Čapek.
Ačkoli se Masarykův zdravotní stav zlepšil, hovořilo se v politických kuloárech stále hlasitěji o jeho nástupci. Beran se vyjádřil v tom smyslu, že budou volit jako kardinálské kolegium, tzn. bez předchozí dohody. Protibenešovské averze se kromě agrárníků začaly objevovat i u lidovců, kde získala větší vliv česká zemská organizace pod vedením Staška, známého sympatiemi k autoritativní vládě a formám stavovského státu.
V horších časech
Prezident počkal až do uskutečnění parlamentních voleb v roce 1935, které prokázaly, že většina politiků považuje za nejdůležitější úkol obranu demokracie, a krátce po nich oznámil, že již nechce vykonávat prezidentský úřad. Současně doporučil, aby na jeho místo nastoupil Beneš. Proti jeho přání se postavila agrární strana, kolem níž se vytvořil tzv. prosincový blok, v němž byl opět zastoupen Kramář, tentokrát jako předseda Národního sjednocení, a jeho představitelé navrhli za kandidáta profesora botaniky Bohumila Němce (historik Pekař podobný návrh striktně odmítl). Čekalo se, jak se zachová Hlinka. Ten zaujímal nejednoznačné stanovisko, dokud jej nepopohnal prostřednictvím lidoveckého politika Jana Jiřího Rückla vatikánský nuncius, neboť papež nezapomněl na to, že Beneš jako ministr zahraničí přispěl k uklidnění vztahů mezi Československem a Vatikánem. Po přechodu Hlinky k Benešovým stoupencům se prosincový blok rozpadl a Beneš byl zvolen většinou, které Masaryk nikdy nedosáhl. Jeho jméno se objevilo na 340 hlasovacích lístcích, 24 zákonodárců upřednostnilo Bohumila Němce, 76 odevzdalo prázdné lístky.
Po Mnichovu již nebylo možné, aby mohl Beneš setrvat ve funkci, a bylo nutné zvolit nového nejvyššího představitele okleštěného státu. Objevilo se hned několik kandidátů, mimo jiné i univerzitních profesorů. Volba nakonec padla na předsedu Nejvyššího správního soudu Emila Háchu, který v této nezáviděníhodné roli setrval celých trudných sedm let až do konce protektorátu. Po válce se Beneš ujal funkce znovu, i když tomu předcházela složitá právní debata. Abdikoval několik měsíců po komunistickém nástupu k moci, poté, co odmítl podepsat ústavu legalizující přechod od demokratického k totalitnímu režimu.
V něm pak nabyly „volby“ zcela specifické formy a významu. Od éry Novotného komunisté pro jistotu spojili funkci prezidenta a prvního tajemníka. Zavedenému schématu se vymyká pouze volba Ludvíka Svobody v březnu 1968, ale jeho nástupce Husák byl už zase volen poslušným parlamentem. Je zajímavé, že si čeští komunisté nikdy nedovolili prezidentskou funkci zrušit a nahradit ji nějakým kolektivním orgánem moci, jak to udělaly jiné komunistické režimy, kde vládli různí předsedové státních rad a prezidií nejvyšších sovětů. Porušena nebyla ani tradice prezidentské volby ve Vladislavském sále.
Autor je historik.
