Václav Havel není obyčejný prezident, na tom se shodnou jeho příznivci i odpůrci. Jeho tvář, gestikulace a tiky, nachýlení postavy, dikce a tón hlasu, to vše se za osm let jeho prezidentury stalo pro obyvatele České republiky něčím téměř intimním. Jeho rysy nám v myslích už téměř zdomácněly, nelze ale říci, že by se staly šedivě samozřejmými. Zůstává jedním z mála dosud ne zcela zpochybněných emblémů listopadového převratu a představuje i centrální postavu let devadesátých, která se nyní, po pádu Václava Klause, objevuje na horizontu sama a bez vážnějšího konkurenta.
Vystihnout vcelku fenomén „Václav Havel“ je v časopiseckém článku nemožné. Proto se i následující text zaměřuje pouze na jednu část jeho činnosti. Je to však ta, ke které měl vlastně celý život nejblíž: psaní. Tentokrát ovšem nikoliv literárních děl, nýbrž politických projevů.
Havlovo světové drama
V řadě řečí, které Havel od roku 1990 pronesl, mají zvláštní postavení ty, v nichž vykládá svůj pohled na stav lidstva a planety. Přestože český prezident nevidí situaci světa nijak růžově, předkládá ve všech svých „globálních“ proslovech jakousi perspektivu, s níž by bylo možné tento tristní stav řešit. Můžeme je považovat za pokračování Havlovy esejistiky 70. a 80. let, za reprezentativní ukázku jeho současného filozofujícího myšlení, za následovníky slavných Dopisů Olze, Moci bezmocných, Slova o slově a dalších. Nic jiného - mimo programových úvah Letní přemítání z roku 1991 - totiž od Havla z tohoto desetiletí v rukou nemáme.
Jaké je tedy poselství, jež Havel během uplynulých let postupně přednesl v Dillí, Bangkoku, Filadelfii, Stanfordu, Canbeře, Wellingtonu a Hirošimě? Přestože se od sebe jednotlivé přednášky formálně liší, v podstatě říkají jedno a to samé.
Všechny uvozuje svého druhu turistický postřeh: Václav Havel si na svých cestách všiml, že pro současného světoběžníka tryskové ráže je čím dál těžší poznat, zda se právě nachází v Chicagu, v Praze nebo Singapuru. Tato rostoucí podobnost hotelů, letištních hal či barového vybavení je Havlovi příznakem „globální civilizace“. Tu pak popisuje jako propojenost miliony linek telekomunikační a mediální sítě, které umožňují, že „život lidského rodu je nejen dokonale propojen informačně, ale v důsledku toho i kauzálně…“
Tato civilizace podle Havla vznikla jako důsledek rozvoje evropské a posléze euroamerické společnosti s jejím důrazem na racionální poznání, ideu pokroku, víru ve všemoc vědy a techniky. Přes všechnu bělošskou dobyvačnost a touhu podmaňovat však globální civilizace tvoří i dnes jen „slupku na povrchu“. A pod ní probíhá protichůdný proces: alergické reakce původních kultur projevující se místními konflikty a třenicemi, vznikem nacionalismů, fundamentalismů atd.
Intenzita těchto střetů roste, takže Havel nevylučuje, že lidstvo čeká „postupný zánik ve stále tvrdším a technicky dokonalejším zápase kultur“. Jeho rolí však není strašit, nýbrž přinášet naději a hledat východiska. Těmi rozhodně nejsou „standardní“ ideje Západu, jako jsou demokracie, lidská práva či volný trh. „Demokracie nestačí,“ říká Havel (ve svém filadelfském projevu), „jde o řešení stále ještě tak říkajíc novověké, vzešlé z osvícenského klimatu.“ Jeho základem je totiž „antropocentrický model“, který postrádá „rozměr spirituální“. O duchovnost přišel Západ tím, že vytěsnil Boha do soukromí každého z občanů a vše podřídil komfortu, konzumu a materialismu.
Nový typ odpovědnosti
Jak z té šlamastyky ven? Havel navrhuje vytvořit „civilizaci multikulturní a multipolární, jejímž smyslem není ničit svébytnost různých kulturních či civilizačních okruhů, ale umožnit jim, aby byly více samy sebou“. Aby však takový kýžený stav mohl vzniknout, je zapotřebí „nový typ globální zodpovědnosti“, „nový typ globální civilizace“. A do ní nevstoupíme, dokud na nás bude lpět nános „egoistického antropocentrismu“.
Zbavit se ho ovšem není jen tak. Zájemcům Havel nabízí řešení: návrat ke „skutečným duchovním kořenům“. Ty jsou „skryty pod civilizační slupkou“ spolu „s úctou k tomu, co nás přesahuje, ať již tím myslíme tajemství bytí či mravní řád nad námi“.
Protože navržená duchovní obnova má probíhat v rámci globální civilizace, musí se opírat o hodnoty přijatelné pro všechny po celém světě. Proto se jejím základem nemůže z praktických důvodů stát žádné dnešní institucionalizované náboženství. Obrat se má uskutečnit prostřednictvím hledání „prazákladů“, toho, co je v „hloubce všech náboženství zakleto“, v jakési jejich „archetypální duchovnosti“. Nebo jinak: ve „zkušenostech, které jsou společné celému lidskému rodu“ a „dřímají v našem kolektivním nevědomí“. Shrnuto pak Havlem: „Má-li lidstvo naději na dobrou budoucnost, pak tato naděje tkví především v probuzení obecní odpovědnosti, jejíž kořeny tkví nepoměrně hlouběji než ve světě pomíjivých a dočasných pozemských zájmů.“
Místo esejisty mystik
Čtenář starších Havlových textů svého autora samozřejmě poznává i nyní, ale jako by se s ním setkával po nějaké vnitřní proměně. Přísná, až puntičkářská přesnost jeho úvah a hiearchičnost jejich podání jsou pryč, místo toho se potýkáme se slovní a pojmovou materií rozředěnou do kluzké ceremoniální polevy. Havlův jazyk se posunul k neurčitosti a mlhavosti: před logikou a rozvíjením problému dává přednost asociaci a přibližnosti. A jako každou nosnou a zároveň „elastickou“ ideu lze tak i tu Havlovu donekonečna rozvíjet, stále nějakým způsobem obměňovat a doplňovat - a přitom třeba nic nového a dalšího k ní nepřidat, jen ji „nafukovat“. Tak se může stát, že jazyk, v němž lze stále poznat původní filozofickou inspiraci, se rozmělní a zpovrchní do rádoby ušlechtilé, umělé terminologie. Mluvčí pak slova nepoužívá k tomu, aby něco objasnil, ale aby s nimi cosi „ohmatával“, spíše „tajemně“ (Havlovo oblíbené slovo) tušil, než něco jasně sdělil.
S takovými texty nelze příliš polemizovat, podobně jako nelze polemizovat například s básní nebo melodií. Jejich účinek je hlavně zvukomalebný. Nelze je příliš do hloubky rozebírat, lze je jen reprodukovat, činit z nich digesty, případně je parodovat. Autor v nich používá termíny natolik nezávazně a lyricky, že téměř vylučuje „sestup“ svých myšlenek do normálního dialogu či diskuse. Pokud by se totiž v takové hypotetické debatě objevil například termín „skutečné duchovní kořeny“ a nebyl by okamžitě vysvětlen, znamenalo by to nejspíš její rychlý konec.
Pro publikum mají ovšem Havlovy civilizační projevy tu pochybnou výhodu, že od něj nevyžadují žádnou zvláštní pozornost - odhadnout další směr řečníkových úvah je dnes už schopen každý středoškolsky vzdělaný posluchač. Potíž podobných výzev spočívá hlavně v tom, že k ničemu nezavazují, jsou uzavřeny samy v sobě a do jejich světa je těžké reálně vstoupit. Kdo četl v 70. a 80. letech například Havlovu Moc bezmocných nebo dopis Gustávu Husákovi, zažíval osvobozující pocit z výstižného pojmenování a analýzy věcí, kterými sám trpěl. Stimulovaly k svobodnému činu, pisatel - a koneckonců i čtenář - jimi něco riskoval. S disidentskou koncepcí „života v pravdě“ a pěstování „nepolitické politiky“ bylo možné polemizovat, ale její apel byl jasný: nemravnému režimu se člověk nemá podvolovat a „život ve lži“ není život, který za to stojí. Co si ale představit pod výzvou k hledání „prazákladů“ a „společných kořenů všech náboženství“? Skupinovou meditaci završenou lekcí holotropního dýchání?
Jeden z klasických Havlových projevů tohoto typu, který přednesl před třemi lety v Kalifornii na slavné Stanfordské univerzitě, začíná slovy: „Rád bych se tu dnes zamyslel nad stavem dnešního světa a jeho perspektivou.“ Takové odhodlání může v posluchači vzbudit různé pocity - například úlek nebo kručení v břiše. Ironii tu však nehledejme. Havlovy úvahy jsou neseny v striktně seriózním tónu, dokonce v jakémsi uchvácení z vážnosti a velikosti tématu. Sebeironie, nadsázka, humor, což vše bylo ještě přítomno v Havlových textech a projevech prvních let jeho prezidentského období (vzpomeňme projev na Jeruzalémské univerzitě, kde osciluje mezi zpovědí a sebeparodií), se úměrně s rostoucí planetární dimenzí z jeho úvah vytratily. Přišlo ztěžknutí jazyka a s ním pak i způsobu myšlení. Z Havlova stylu zmizel esprit a vtip, přesný střih a pro něj tak charakteristické dávkování patosu a nadsázky, použití metafor a nečekaných přirovnání. Stalo se něco, co by člověk před takovými osmi lety nečekal ani ve snu. Havel - s kterým přece v roce 1990 po dlouhých letech ztuhlosti jazyk politiky náhle obživl - začal být nudný, a dokonce i prkenný.
Od věcnosti k věčnosti
Tyto rozpaky vycházejí z porovnání, jak Havel psal a jak se vyjadřoval dříve, a jak promlouvá nyní. Srovnává se tu Havel nezávislý intelektuál a esejista, vzdorující Husákově normalizaci, s Havlem prezidentem, osobou zatíženou mnoha symbolickými a reprezentativními významy. Podstatné ale je, že při přechodu mezi těmito životními úlohami nastal i přechod od kritického myšlení k pastoračnímu hlásání jakéhosi celosvětového evangelia, od věcnosti k věčnosti. Václav Havel měl v 90. letech se svým vykupitelským a morálním apelem a díky své mravní autoritě všechny předpoklady ztělesňovat nový životní postoj evropského intelektuála, který ztratil víru v nadřazenost a univerzální platnost hodnot západní civilizace a který dnes hledá cesty, jak skloubit své učení o osobní svobodě se společenskou odpovědností. Této role se ujal a s dobře patrnou chutí se v ní zabydlel.
V určitém smyslu není divu: zatímco v Čechách byl odbýván jako nepraktický snílek a naivní intelektuál, pro příznivě naladěnou část západní politické a společenské elity se stal svého druhu mediální hvězdou, expertem „přes morálku“. Paradoxní přitom je, že jako duchovní vyslanec, snící „o společných základech všech náboženství“, přichází ze země se zřejmě nejvyšším počtem ateistů na světě. A tak zatímco českou společnost filozofující prezident svým způsobem myšlení a svým druhem úvah příliš nezaujal, na mediální scéně západního světa si vydobyl pevné místo mezi více či méně známými zvěstovateli „duchovního obratu“ devadesátých let.
Havlovu nespornou proslulost a autoritu, jíž se ve světě těší, ovšem výše řečené pouze konstatuje, aniž by se ptalo po důvodech. A přitom je to důležitá otázka: proč je vlastně náš současný prezident zároveň i naším „nejlepším vývozním artiklem“? Příčinu můžeme možná hledat v přirozené poptávce po „dobrých koncích“. V Havlových misionářských poselstvích zní totiž jiný „příběh“ postkomunistické střední a východní Evropy. Není to příběh oblasti, která se horko těžko potýká s ekonomickou a společenskou transformací, která má potíže se stabilitou politického systému, s xenofobií a atmosférou netolerance a která i v mnoha dalších směrech civilizačně zaostává za vyspělým světem. Tyto skutečnosti se plně vztahují i (možná především) na Českou republiku, a přesto se autority a kreditu Václava Havla v zahraničí nedotkly. Jazyk jeho „příběhu“ je totiž jiný: spočívá v naději, že opakovaným apelem k nápravě lidstva může ke zlepšení poměrů skutečně dojít. S každodenní realitou nemusí mít taková řeč mnoho společného.
Prezident na míru
Když se v roce 1796 první prezident Spojených států George Washington vzdal třetí kandidatury, vznikl precedens, který později převzaly i ústavy jiných států: prezidenti kandidují jen dvakrát.
V roce 1958 došla francouzskému prezidentovi Charlesi de Gaullovi trpělivost s rozhádanými partajemi - a mělo to důsledky stejně významné. Díky jeho ústavě páté republiky má dnes Francie přímo volenou hlavu státu s největšími prezidentskými pravomocemi v Evropě.
Tento týden proběhnou druhé volby prezidenta v České republice a pravděpodobně bude opět zvolen Václav Havel. Poslanci a senátoři tak kromě jeho osoby schválí i styl, který do české politiky zavedl. Jaké postavení a jaká práva pro všechny příští české prezidenty tedy Havel ve svém prvním období vybojoval? Česká cesta Na rozdíl od Washingtona či de Gaulla nepřicházel první český prezident na Hrad jako všeobecně uznávaná autorita. Nedávno v rozhovoru pro časopis Týden vzpomenul na konec roku 1992 jako na měsíce, kdy jeho odpůrci chtěli „dosáhnout toho, abych na Hrad zasedl pokud možno maličký, ponížený, co nejvíc zablácený“. Prezident nepřehání. K výpadům radikálních novinářů např. o „levicovém bohémovi Václavu Havlovi a jeho nomenklaturní komunisticko-chartistické družině“ (Metropolitní Telegraf) se tehdy přidávaly hlasy z nejbližšího okolí premiéra Klause. Sám šéf sboru poradců předsedy vlády Bohumil Doležal nazval v Českém deníku Havla „supervačnatým veleknězem Pravdy a Lásky“.
V této atmosféře vymýšlela komise pro českou ústavu, jakou roli by měl první český prezident hrát. Profesor Karlovy univerzity Václav Pavlíček tvrdí, že „v původní verzi ústava připomínala skoro německý kancléřský systém“. O důvěru sněmovny se totiž měl ucházet premiér, a nikoli celá vláda. Ještě v den přijetí ústavy protestoval komunistický poslanec Jan Navrátil proti tomu, aby měla budoucí hlava státu právo rozpouštět Poslaneckou sněmovnu, a Klausův kabinet zase o pár dní později žádal, aby prezident směl jmenovat guvernéra centrální banky jen s požehnáním vlády. Podobné návrhy však neprošly - Václav Havel totiž tak docela neztratil svůj vliv z listopadu 1989. „Tvorbu nové ústavy ovlivňoval i jako soukromá osoba, například se zasloužil o většinový systém pro volby do Senátu,“ vzpomíná jeden z členů ústavní komise Václav Benda.
Nakonec se splnila většina Havlových představ: už v úvahách Letní přemítání z roku 1991 doporučil, aby prezident (tehdy ještě federální) mohl vracet parlamentu zákony a rozpouštět ho, pokud třikrát vysloví nedůvěru vládě. Prezident je absolutně nedotknutelný, nelze ho stíhat za žádný přestupek ani trestný čin, kromě velezrady - to už je v Evropě opravdu výjimečná výsada. Že byla ústava Havlovi „šita na míru“, o tom svědčí jedna zvláštnost: zcela podle své vůle smí sice udělit milost a zastavit kterékoli trestní stíhání, ovšem amnestii může vyhlásit jedině se souhlasem předsedy vlády. Nelze to číst jinak nežli jako vzkaz „ať už se neopakuje amnestie z roku 1990“.
Postavení hlavy českého státu samozřejmě není tak silné jako v zemích, kde prezidenta nevolí parlament, ale přímo občané. Proto Václav Havel nemůže po vzoru svého rakouského kolegy odvolat vládu, ani jako ve Francii „jen tak“ rozpustit Národní shromáždění. Havel ale opravdu chtěl zhruba tolik pravomocí, kolik jich měl za první republiky T. G. Masaryk, a s několika změnami je také dostal. Oproti Masarykovi nemá například zákonné právo předsedat každému zasedání vlády, které se rozhodne navštívit, a nerozhoduje ani o počtu ministrů. Nad stranami Když se Václav Havel a tvůrci ústavy rozhodli obnovit prezidentskou funkci podle vzoru z dvacátých let, museli počítat s tím, že se hlava státu nespokojí jen se zákonnými pravomocemi. „Obraz Hradu strmícího nad tržištěm, kde vládnou politické vášně“ vystihoval podle knihy Antonína Klimka „Boj o Hrad“ poměrně přesně ohromnou Masarykovu autoritu ve společnosti. „Prezident osvoboditel“ se ji opravdu pokoušel prosadit i tam, kde k tomu podle ústavy nebyl oprávněn: například ministrům ve jmenovacích dekretech doporučoval, jak mají vládnout. Také Václav Havel, jehož skvělou pověst u Čechů potvrzují pravidelné průzkumy veřejného mínění, si vybojoval několik neformálních práv. V červnu 1996 a loni v prosinci pověřil Václava Klause, resp. Josefa Luxe „vedením rozhovorů o sestavení vlády“. Tento tah má dvě výhody - veřejnost je uklidněna, že někdo už byl vybrán, a zároveň si prezident ponechává možnost jmenovat nakonec předsedou vlády někoho úplně jiného. Prezident také předloni sám a přes odpor premiéra Klause rozhodl o tom, že Senát se bude volit v listopadu - v důsledku tak rozhodl o termínu všech senátních voleb v budoucnosti.
Největší ohlas měla poslední prezidentova mimoústavní iniciativa. Prezident má právo „jmenovat předsedu vlády“, ústava však neříká, jak ho má vybrat. Proto mohl Havel po Masarykově vzoru zasáhnout v první politické krizi: obešel šéfy dvou nejsilnějších stran a pověřil sestavením vlády „nestranického odborníka“ Josefa Tošovského. Při sestavování vlády se také pokusil poprvé využít nepsaného „masarykovského“ práva prosadit do vlády své lidi. Se svým návrhem publicisty Františka Pavlíčka na post ministra kultury a děkana lékařské fakulty Martina Bojara do rezortu zdravotnictví ale neuspěl.
Proti Masarykovi je to ovšem velký rozdíl, jak svědčí historka, kterou dával v politických salonech k dobrému předák agrárníků Antonín Švehla: „Přinesl jsem Starému pánovi listinu navrhovaných ministrů, on si ji prohlédl a pak mne osloví: ‚A kde je Beneš?‘ -‚Tady není,‘ odpověděl jsem suše. ‚Není-li tam Beneš, nebudu ani já prezidentem. Poděkuji se ihned!‘“ Švehlovi nezbylo než seznam ministrů přepsat.
Na druhé straně ale Havel dosud neřekl poslední slovo a po očekávaném vítězství ČSSD ve volbách může jeho vliv ještě vzrůst. Nástroje jsou ostatně k dispozici už dnes. Ústava první republiky zavedla podle amerického vzoru, že prezident každoročně předčítal zprávu o stavu republiky. Havel se o něco podobného pokoušel v březnu 1995 a o rok později, za trvalou instituci to ale dosud nikdo nepovažuje. Kancelář prezidenta republiky už dnes funguje jako jakýsi ombudsman, tedy veřejný ochránce lidských práv. Ročně se na ni obracejí tisíce občanů se žádostí o pomoc (loni 19 647 žádostí, předloni 13 507) a hradní úředníci prošetřují dokonce i stížnosti pacientů bohnické léčebny. Havel může tento stav dále podporovat. On sám či jeho kancléř mohou například vystupovat v parlamentu s výroční zprávou a konkrétními návrhy, s čím mají lidé největší potíže a jak by se jim dalo pomoci.
Prezident často mluví o „mravnosti v politice“. Když to bude pravidelně opakovat, jistě něco vstoupí do obecného povědomí. Účinnější by však bylo podniknout konkrétní kroky. Prezident zatím dvakrát zveřejnil údaje o svém majetku. Mohl by ale údaje zveřejňovat pravidelně, případně k něčemu podobnému vyzvat ostatní politiky - stačilo by, kdyby veřejnost se svými majetkovými poměry seznámili při vstupu do funkce a při odchodu z ní.
