Ministr vnitra, člověk v této zemi odpovědný za veřejný pořádek a dodržování zákonů, byl členem zločinecké organizace a vstoupil do ní právě v období, kdy ročně vraždila stovky lidí a desítky tisíc zavírala do koncentračních táborů. To není skandální odhalení, ale všem dobře známý a obecně přehlížený fakt - není přece tajemstvím, že Václav Grulich byl skutečně v letech 1953–1969 členem KSČ. Nad tím se už nikdo nerozčiluje. Členství v KSČ jistě není doporučením, říkají mnozí, není ale možné jen kvůli tomu odmítat schopné lidi. Vždyť ve straně byly miliony Čechů a žádná polistopadová vláda se dosud bez bývalých komunistů neobešla.Přesto sotva někdo může popřít, že jmenování Grulicha a ještě více jeho náměstkyně Yvonne Streckové (členkou KSČ byla v letech 1952–1989) tichou dohodu o toleranci bývalých komunistů buď přestoupilo, nebo rovnou zrušilo. Staré straníky už není třeba omlouvat nebo chránit, naopak se sebevědomě vracejí na místa elit. Pro veřejný život a nepsané společenské normy to znamená důležitou změnu.
Co všechno vodnes čas
Ve většině zemí, kde nepoznali na vlastní kůži komunismus, by byl životopis Yvonne Streckové dobrým doporučením na nejvyšší posty. Je soupisem řady předních funkcí v hospodářství a ve školství, v letech 1970–1990 dokonce řídila tzv. státní výzkumné úkoly. U nás takový životopis ale znamená něco jiného. Zastávat důležité pozice za komunistů nemohl každý. Jenom ten se nemusel bát o kariéru, kdo v padesátých letech tleskal popravám „nepřátel lidu“, v šedesátých letech se zapojil do obrodného procesu, po pádu pražského jara horlivě normalizoval a koncem osmdesátých let vedl osvícené řeči o reformách socialismu. V každé definici totalitního režimu navíc najdeme větu, že jeho vůdci mohou ovládat zemi pouze prostřednictvím masové strany - každý z členů KSČ tedy u nás pomáhal splnit tuto nutnou podmínku. Může si člověk, který prošel celou historií socialistického Československa ve vládnoucí straně, zachovat natolik čistý štít, aby si ho ostatní mohli vážit a aby mohl zastávat veřejné funkce? Sotva to může být pravidlem.Za jistých podmínek by si mohl vážnost udržet. Především nesmí mít na kontě opravdu vážné zločiny. Za druhé je třeba, aby přiznal svou chybu, jakou bezesporu členství v řídící organizaci totalitního státu bylo, a přihlásil se k myšlenkám svobodné společnosti. Pak dokonce nelze úplně vyloučit, že díky své zkušenosti bude bránit demokracii s větším nasazením než běžní lidé, kteří se politikou nikdy nezabývali. První podmínku Yvonne Strecková zřejmě splňuje, potíž je v tom, že své někdejší členství ve straně za chybu nepovažuje (to se týká i mnoha dalších politiků včetně Grulicha).
Ochránci a jejich věrní
Yvonne Strecková má řadu obhájců. K nejznámějším patří Antonín Rašek, nedávno ještě kandidát na post ministra obrany v Zemanově vládě. Rašek v Právu napsal, že Grulichova náměstkyně byla statečná žena, která dokázala za normalizace chránit svým vlivem nadějné vědce, a protože měla přístup ke státním penězům, mohla jim pomoci i finančně. Pod její ochranou se prý vytvořilo něco podobného, jako byly Klausovy ekonomické semináře či Zemanův tým v podniku Sportpropag. Raškova obrana ovšem dokazuje něco jiného než bezúhonnost bývalé komunistky.Není úplně přesné srovnávat Streckovou s Klausem. Bývalý premiér mluví na rozdíl od náměstkyně o časech normalizace bez zábran. Dokonce s nostalgií vzpomíná na klidné časy ve státní bance, kde se mohl věnovat studiu, přednáškám a později i přípravě publikací, samozřejmě s vědomím rozumných komunistů, kteří ho chránili, protože dobře věděli, že se jim jeho odborné kvality mohou někdy hodit. Strecková byla v jiné pozici, jak připomíná sám Rašek, byla ochránkyní. Nicméně i ona musela mít ochranu, vzhledem ke své vlivné funkci u někoho z vysoce postavených komunistů na úrovni ministra či snad rovnou stranického tajemníka. O koho vlastně šlo? To nám zatím paní náměstkyně neřekla. Ale měla by, protože ten, kdo ji chránil, byl podle Raškových měřítek vlastně ještě úctyhodnějším a větším dobrodincem než ona. Otázkou však je, proč se nám tedy pod vládou, kde byli tito slušní lidé, tak špatně žilo.Společnost, kde vládnou dobrodinci, je k vidění také v chudých krajích jižní Itálie. Každý člověk je tam odkázán na ochranu mocného muže, šéfa místní mafie. Jedině on mu může zajistit úctu ostatních obyvatel, práci a bezpečí. Nechce za to mnoho - vděčnost a ochotu pomoci, když kmotr potřebuje. Přirovnávat socialistické zřízení k tradičním pořádkům na Sicílii jistě není přesné (mafie není například tolik agresivní), oba společenské systémy ale naprosto ignorují občanskou společnost, která je naopak založena na vzájemné důvěře a rovných příležitostech všech občanů, a kde tudíž obyčejní lidé kmotry nepotřebují.Yvonne Strecková skutečně může být vzdělaná, schopná a svým způsobem úctyhodná žena, jak tvrdí Rašek. Na předním místě exekutivy ale nemá co dělat. Její vzestup se totiž stává důkazem, že nová vláda bude chtít vrátit staré pořádky a obnovit režim korupce a všudypřítomných „strýčků“. Návrat úctyhodných lidí je signálem, že běžní Češi by se měli znovu ohlížet po někom, kdo by je chránil.
