Šestou polistopadovou vládu a čtvrtého premiéra potvrdil minulý týden parlament. Otázka zní: co můžeme čekat od vlády, v níž dominují bývalí komunisté v důchodovém věku, která je navíc menšinová a nemá žádný strhující program? Média ji už kvůli tomu předem odepsala a obhájci se drží pouze nepříliš objevného konstatování, že to kabinet nebude mít lehké, protože situace v zemi je špatná.Přesto Zemanova vláda nemusí skončit krachem. Není hříčkou osudu nebo poslanců opozičních stran a bude záležet jen na ní samotné.
Pár milých překvapení
Slabiny nové vlády jsou, zdá se, předem známé: menšinová podpora v parlamentu, nepřízeň médií a špatný výběr ministrů. Při bližším pohledu se ale žádné z těch výtek Zeman příliš bát nemusí.Rozhodně není žádným rizikem menšinový mandát: Klaus - a tedy i celá ODS - se zjevně zabydlel v opozici proti lidovcům a unii, a Zemanovi ministři tudíž dobře vědí, že je v nejbližší době nemá kdo nahradit. Také nepřízeň novinářů může být sotva větší než v čase po podpisu účelové koalice ČSSD s ODS. Překvapením nejsou ani kiksy některých členů vlády. Vždyť přece razantní boj ministra průmyslu Grégra za průmyslové lobbisty a jejich přístup k penězům z rozpočtu se čekal už dopředu; v řádu věcí je i dětinská chyba nezkušeného ministra zdravotnictví Davida, který bez vážné příčiny vyhlásil válku mocné lékařské komoře, a kdo by se divil postkomunistické marnivosti, s níž ministr vnitra Grulich jmenoval svou náměstkyní ženu, která plných sedmatřicet let poctivě platila příspěvky KSČ. Rovněž bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy Zeman v nové roli vystřelí některý ze svých bonmotů i přes hranice a rozzlobí některé cizí politiky - podobným malérům se Česká republika s tímto premiérem nevyhne ani v budoucnu. Na pozadí prohřešků, které nikoho neudiví, pak o to víc vyniknou a příjemně překvapí všechny rozumné činy nových členů kabinetu. Sem patří návrh soudní reformy ministra spravedlnosti Motejla, razantní nástup jeho kolegů Kužvarta a Vetchého v rezortech životního prostředí a obrany, a dokonce i Grulich si polepšil reputaci jmenováním uznávaného odborníka na místo policejního ředitele. Pokud tedy budou převažovat pozitivní činy, nemusí se sociální demokracie bát budoucnosti ani svého obrazu v médiích. Dobrou nadějí je i příslib menších pravicových stran, že podpoří všechny vládní návrhy zákonů, které povedou Česko do Evropy.
Technokrati versus občané
Slabost kabinetu je třeba hledat jinde, konkrétně uvnitř sociálnědemokratické strany. Dnes je ČSSD na svém vládním startu a má ještě otevřeny všechny možnosti, jak rozumně spravovat zemi s úctou k občanům a veřejnému mínění. Problém ale je, že partaj se pod Zemanovým vedením změnila v stroj k získání co největší moci. Díky tomu nakonec sociální demokraté skutečně vešli do vlády „hlavním vchodem“, nicméně karta se náhle obrátila: pro úspěšný pobyt na mocenském výsluní jim zbojnická kvalifikace moc platná nebude. Ukázkovým příkladem je rychlost, s jakou dokázali své státnické proklamace o dobrém vztahu k občanské společnosti zpochybnit naprosto zbytečnými útoky proti katolické církvi a lékařské komoře. Řada kritiků je ostatně přesvědčena, že v dnešní ČSSD mají největší vliv sebevědomí technokraté, kteří chtějí společnost jen dirigovat a ani v nejmenším nejsou schopni připustit vážnou diskusi o jiných názorech. Tyto obavy se zdá potvrzovat třeba nepřítomnost žen ve vládě či „opoziční smlouva“ s ODS, která vygumovala vliv malých stran - ty jsou přitom obvykle považovány za lepší reprezentanty občanských zájmů než byrokratické aparáty stran velkých.Jistou nadějí je naopak skutečnost, že některé záměry technokratů už narazily přímo ve straně na odpor. Dobrým příkladem je neúspěšný Grégrův pokus prosadit ve vládě stamilionovou dotaci plzeňské Škodovce, který tvrdě odrazili místopředsedové Rychetský a Špidla.
Vím to nejlíp sám
Zatím je předčasné dosazovat za „technokraty“ či „přátele občanské společnosti“ konkrétní jména. Mocenské poměry ve straně se totiž neustále mění, jak o tom svědčí třeba červencový spor dvou nejoblíbenějších sociálních demokratů Petry Buzkové a Stanislava Grosse, kteří jsou obecně považováni za dvojjediný portrét nadějné budoucnosti ČSSD: Gross se Zemanem se tehdy neúspěšně pokusili vyšachovat Buzkovou z velké politiky a zabránit její kandidatuře na místopředsedkyni sněmovny. Pokus ovšem nevyšel pro odpor poslanců.Nicméně jaký přístup k vládnutí v kabinetu převládne, se dozvíme dost brzo. Nejpozději do roka, neboť podle „opoziční smlouvy“ s ODS musí být právě do té doby předložen návrh ústavních změn. Zdá se, že Zeman bere zatím reformu ústavy jako šanci potvrdit současné rozdělení mocenského monopolu mezi ČSSD a ODS. Před týdnem už doporučil zavést pro sněmovní volby jedenaosmdesát obvodů, kde by se volilo po dvou poslancích. Tím se nejen velmi přiblížil představám Václava Klause (ten doporučuje volit v každém obvodě jen jednoho poslance), ale zároveň naznačil, jak dalekosáhlou změnu režimu zamýšlí - při takovém způsobu voleb do sněmovny by přece byl zbytečný Senát.V ČSSD existují i jiné názory. Například místopředsedové Buzková a Špidla by ústavu nechtěli měnit vůbec a existuje i jakási šedá zóna, jejíž zástupci (například místopředseda poslaneckého klubu Zaorálek) se změnám ústavy nebrání, rádi by ale k diskusím přizvali i menší parlamentní strany. Sotva lze s jistotou předpovědět, jaký pohled na změnu ústavy získá ve straně převahu.I v tomto případě platí: sociální demokraté mohou zvolit cestu inženýrů lidských duší, kteří sami nejlépe vědí, co je pro lidi nejlepší, pořád ale mají šanci vládnout podle demokratických ideálů.
