Je po velkém povolebním třesku. Prach se postupně usazuje a my zjišťujeme obrysy nové politické situace, pro kterou se začíná užívat podle „opoziční smlouvy“ mezi ČSSD a ODS termín smluvní demokracie. Stojí za to si ujasnit, kdo nám vlastně bude vládnout a jaké k tomu bude mít možnosti.
Vláda jedné strany
Hlavním rysem jednobarevného kabinetu Miloše Zemana bude bezpochyby fakt, že půjde o slabou vládu. Není třeba hodnotit kvalitu ministrů, stačí si připomenout, že má ve sněmovně pouze menšinovou podporu. Podle smlouvy o opozici dostane v polovině srpna důvěru jen díky odchodu poslanců Klausovy strany z jednacího sálu. Minutu poté ale zůstane osamocena se svými 74 hlasy a každou legislativní změnu bude nucena přizpůsobovat nárokům ostatních parlamentních stran. Její slabost bude také v tom, že bude nesmírně přístupná tlakům lobbistických skupin. Zeman navíc složil vládu takovým způsobem, že si nemůže být jistý bezpečnou podporou ani uvnitř vlastní strany. Návrhy socialistického plánovače, ministra průmyslu Grégra, už dnes vyvolávají nesouhlasné reakce v poslaneckém klubu ČSSD, který se v čele s Grossem, Buzkovou a Zaorálkem začíná profilovat spíše jako alternativa k vládní garnituře starců. Z těchto důvodů se nová vláda bude daleko více zaměřovat na změny, při nichž nepotřebuje rozhodnutí parlamentu. Tak se ale nedá vládnout celé volební období.
Většinu mají „stodvojkaři“
Rozložení sil v Poslanecké sněmovně dává ještě menší představu o dalším vývoji. V uplynulém týdnu jsme byli svědky předem nečekaného vzniku středopravicové koalice 102 poslanců z ODS, KDU-ČSL a US. Při utváření třinácti poslaneckých výborů totiž sociální demokracie požadovala padesátiprocentní zastoupení ČSSD a KSČM ve všech výborech. Koalice 102 hlasů ovšem trvala na principu poměrného zastoupení, takže nyní má většinu v jedenácti výborech a ve zbylých dvou je stav nerozhodný. Většinu mají „stodvojkaři“ i v komisích pro kontrolu BIS, vojenského obranného zpravodajství a použití operativní techniky. Kdo si vzpomene na uplynulé volební období, kdy opozice prosazovala často sporné změny do vládních návrhů zákona, musí být k vyhlídkám na délku Zemanovy vlády ještě skeptičtější. Nemluvě už o možnosti, že „koalice 102“ bude předkládat vlastní návrhy zákonů - nic takového opoziční smlouva ODS nezakazuje. Naznačuje to, že o dalším chování parlamentu a o jeho poměru k vládě budou rozhodovat nejspíš vztahy mezi stranickými vůdci.
Partaje v pohybu
Povolební situace, kterou určila velká dohoda ODS a ČSSD, neznamená stabilitu, ale naopak nejistotu. Uvedla totiž politickou scénu do pohybu. Nikdo dnes neví, k jakým koncům povede, a nelze seriózně předpovědět ani to, co nás třeba čeká do konce roku. Brání nám v tom i nedostatek podobných zkušeností. V roce 1996 také vznikla menšinová vláda ODS, KDU-ČSL a ODA, která byla tolerována sociální demokracií. Už po dvou měsících však tolerance přerostla do divokých sporů, které ještě zesílily před senátními volbami a v době ekonomických obtíží. Menšinová vláda se nakonec ukázala jenom jako předstupeň mimořádných voleb. Nyní má sociální demokracie o něco výhodnější pozici, protože se skládá pouze z politiků jedné strany, a také smlouva s ODS by měla zajistit, že Klausova strana nebude hlasovat pro její svržení. Pravicová ODS ale nemůže připustit příliš velké Zemanovy „úlety“, a tak její tolerance sociálním demokratům většinu ve sněmovně sotva nahradí.Povolební situace se může do listopadu velmi vyostřit, protože nás čekají komunální a senátní volby. Jaké koalice vzniknou před druhým kolem senátních voleb? Mezi ODS a ČSSD v zájmu udržet v horní komoře ústavní většinu, mezi stranami pravice, nebo dojde jako předloni k jednotné frontě všech proti ODS? Nikdo také předem neví, zda strategická dohoda ČSSD a ODS ovlivní i vytváření koalic na radnicích. Co když se naopak podle svých přirozených zájmů dohodnou obecní poslanci ze stran bývalé vlády a Klausům, Rumlům a Luxům dokážou, že neschopnost sestavit vládu na republikové úrovni byl jenom jejich problém? Alespoň jedno je dnes jisté: budoucí politický vývoj rozhodnou odpovědi na zmíněné otázky zřejmě už letos.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
