V polistopadových učebnicích dějepisu došlo postupně k odmytizování dosud zkreslovaných témat, především z dějin 20. století. Holocaust - šoa mezi tato zanedbávaná témata neodmyslitelně patří, ale změny v jeho výkladu bohužel v porovnání s jinými tématy nepostupují zdaleka tak rychle.
Vše v jedné větě
Přesto nelze popřít, že za několik polistopadových let doznal výklad o tzv. „konečném řešení židovské otázky“ v českých učebnicích značných změn k lepšímu. V jednom z prvních učebních textů - spíše provizorním (sešity Historie v nepokřiveném zrcadle, Fortuna 1991) se objevila například jen zmínka o židovských transportech vypravených v rámci teroru rozpoutaného po nástupu Reinharda Heydricha: Ještě v říjnu [1941] odjel z Prahy do Terezína první transport českých Židů (celkem zavraždili nacisté za války 77 000 Čechů židovského původu). Kromě snahy vtěsnat celé „konečné řešení židovské otázky“ v Čechách do jediné věty stojí za zmínku, že transporty z října 1941 nesměřovaly do Terezína, ale do Lodže. Tato i další provizorní učebnice kladly také větší důraz na perzekuci Židů na Slovensku, a mimoděk ji tak stavěly do protikladu k politice protektorátní vlády. Ani ve výkladu obecných dějin nebyla situace o mnoho lepší. Názorným příkladem je dodnes používaná středoškolská učebnice Světové dějiny z nakladatelství Fortuna (1993), kde se do obsáhlého výkladu o průběhu druhé světové války nevešla ani zmínka o holocaustu - autoři pouze do příloh k této kapitole bez jakéhokoli komentáře připojili tabulku s počty zavražděných Židů v jednotlivých evropských zemích. Ani v novějších Dějinách evropské civilizace (Paseka, 1995) se mezi posuny fronty a válečnými konferencemi pro holocaust nenašlo více než následující věta: Osvobození prvních vyhlazovacích táborů, kam byli posíláni (sic!) Židé z okupovaných území a částečně i ze zemí Paktu tří (obzvlášť ochotně se do této akce zapojilo Slovensko), mělo rozhodující vliv na poválečné jednání Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku.
Ghetto beze zdí
Zhruba od roku 1992 se v učebnicích dějepisu zaměřených na české (československé) dějiny ustálila podrobnější podoba výkladu holocaustu. Tyto učebnice se zabývají především počáteční fází pronásledování, tedy arizací židovského majetku a vytvářením tzv. ghetta beze zdí. Například v oblíbených Dějinách zemí Koruny české (Paseka, 1992) je vydělování Židů z české společnosti líčeno jako první krok nacistů ke konečnému řešení židovské otázky: Židé museli nosit zvláštní označení (žlutou šesticípou hvězdu), jejich pohyb byl omezen, měli nižší příděly potravin, nesměli se účastnit kulturních či sportovních akcí, děti nesměly chodit do škol. Jejich majetek byl zabavován v procesu takzvané arizace. Podobně podávají průběh konečného řešení v českých zemích i ostatní učebnice. Na další osudy pronásledovaných Židů odkazují tyto texty pouze zkratkovitě - v podobě pouhé zmínky o jejich soustředění v terezínském ghettu, případně o transportech do vyhlazovacích táborů.Společným znakem zmíněných učebnic je snaha kompenzovat nedostatky hlavního výkladu prostřednictvím různých ilustrací, tabulek a grafů. Typickým příkladem je zřejmě nejrozšířenější učebnice pro základní školy Druhá světová válka a československý odboj od Jiřího Jožáka (3. díl řady Nová doba z nakladatelství Práce, 1994). Již samotný název napovídá, že autor klade důraz především na průběh válečného konfliktu a na domácí i zahraniční odboj. Přestože Jožák věnuje perzekuci českých Židů značný prostor, v hlavním textu učebnice se objevuje pouze onen typický odstavec o počáteční fázi perzekuce. Její další vývoj je opsán jen řadou ilustrací, grafů a popisek k nim. Pouze v nich nalezne žák zmínky o Terezíně, o koncentračních táborech na Východě či o počtu zavražděných československých Židů.Je zřejmé, že nedostatky ve výkladu nepramení ani tolik z nechuti autorů o holocaustu psát, ale spíše z jejich nejistoty, jak jej zařadit do kontextu českých dějin druhé světové války. Ty jsou totiž tradičně podávány jako dějiny perzekuce českého národa a jeho odboje. Tyto dva vzájemně související prvky tvoří hlavní osu výkladů o českých dějinách v letech 1939–1945. Proto do učebních textů snadno zapadá pouze ta část protižidovských opatření, která souvisí s pronásledováním českého národa a kterou je možné vyložit v jejím rámci. Například arizace židovského majetku se dobře hodí do výkladu o nucené germanizaci a některé učebnice ji také skutečně užívají jako jakýsi odrazový můstek pro několik následujících vět o „konečném řešení“. Z tohoto hlediska pak ovšem už asi není příliš důležité, co se s pronásledovanými českými Židy dělo od chvíle, kdy byli zařazeni do transportu do Terezína či jiného koncentračního tábora. Dějiny terezínského ghetta a jeho vězňů již jako by do hlavního proudu českých dějin druhé světové války nepatřily.Na nejnovějších učebnicích (zhruba od roku 1995) je pozorovatelná snaha zabývat se holocaustem podrobněji. Přesto pouze jediná z nich - Lidé v dějinách (Fortuna, 1996) z pera Jana Kuklíka - alespoň trochu nahlíží za hradby terezínského ghetta. Není náhoda, že se tento text objevuje v učebnici, která se snaží (jak naznačuje název) klást důraz na lidskou každodennost a na vývoj společnosti, a vybočuje tak alespoň částečně z faktografického schématu perzekuce a odboje. Přesto ani tento text nezmiňuje například existenci a osudy terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, při jehož likvidaci došlo v osvětimských plynových komorách v noci z 8. na 9. března 1944 ke zplynování 3792 českých (respektive československých) občanů. Zatímco žádná učebnice nemůže (právem) vynechat např. likvidaci Lidic, o této největší hromadné vraždě našich dějin se v žádném učebním textu neobjevuje ani nejmenší zmínka. Přitom terezínský rodinný tábor a drama o jeho přežití umožňují zasadit průběh „konečného řešení“ v českých zemích do širších souvislostí, které jinak patří spíše do výkladu obecných dějin.
Holocaust v kontextu
Souvislejší výklad o holocaustu zřejmě lépe zapadá do obecných dějin. Dokládají to i nové učebnice vydané v letech 1995- 1997. První byly Dějiny 20. století ze středoškolské řady nakladatelství Práce (1995), jejichž autoři (J. a J. Kuklíkovi) kladou velký důraz na rasový charakter války. Největší pozornost je této otázace věnována v Dějinách moderní doby Drahomíra Jančíka (Fortuna, 1997), kde je vydělena do zvláštní podkapitoly. Ale i v této učebnici je „konečné řešení“ v českých zemích spíše zmíněno, a navíc autor svým nepřesným výrokem, že „z 118 310 Židů přežilo období protektorátu jen 3030 osob“, dokládá, že se v průběhu protižidovské genocidy v českých zemích příliš neorientuje. Oněch 3030 osob není totiž počet českých Židů, kteří přežili šoa, ale počet Židů, kteří přežili „v protektorátu“, tedy nebyli doportováni do Terezína či jiného koncentračního tábora. Je zajímavé, že i v netradičně pojaté učebnici České dějiny z ptačí perspektivy (SPN, 1996), která je zaměřena výlučně na české dějiny a kde je holocaustu věnováno zvláštní heslo, je výklad o „konečném řešení“ v českých zemích omezen na minimum. Autor (Jaroslav Hrbek) dokonce zdůrazňuje historiky dávno vyvrácené tvrzení, že protektorátní vláda Aloise Eliáše se vůči německému nátlaku na pronásledování Židů zachovala statečně a třikrát odmítla vydání protižidovských zákonů. Hrbek se ani v nejmenším nezmiňuje o Terezíně a uvádí pouze, že z protektorátu bylo v letech 1939–1944 nuceně vystěhováno (sic!) téměř 94 000 Židů, z nichž naprostá většina zahynula (90 600). Autor si však neuvědomil, že ve skutečnosti nejde pouze o protektorátní Židy, ale o všechny, kteří byli z protektorátního území a z Terezína deportováni do koncentračních táborů na Východě - tedy včetně německých, rakouských, holandských a dalších vězňů.Prakticky nic se žáci nemohou ze svých učebnic dozvědět o pronásledování Romů za druhé světové války. Pouze v některých učebnicích je k výkladu připojena zmínka, že podobný osud potkal také Romy. To vše bez jediného konkrétního údaje o jejich počtu (pouze v Dějinách moderní doby je uveden počet čtvrt milionu zavražděných Romů v Evropě) či například o táboře v Letech u Písku. O pronásledování Romů před druhou světovou válkou ani o jejich dějinách pak ze současných učebnic dějepisu nelze vyčíst ani slovo.Zatímco v kontextu obecných dějin se již podařilo prosadit výklad o holocaustu jako o skutečnosti, které musí být věnována patřičná pozornost a která by měla být sledována od svého vzniku až do smutného konce, výklady o průběhu holocaustu v českých zemích jsou stále spíše dobře míněnými útržky než souvislým líčením. Neuspokojivý způsob výkladu o holocaustu v našich učebnicích bezpochyby nelze svádět pouze na dědictví minulého režimu. Naopak, složitý proces reflexe holocaustu probíhá v celé Evropě a i nám bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než pochopíme, že vyvražďování českých Židů a Romů je i český problém a že neodmyslitelně patří do českých dějin, a tedy i do českých učebnic.Lze proto říci, že v současných školních učebnicích dějepisu je holocaust ve výkladu českých dějin přijímán pouze do té míry, nakolik zapadá do pronásledování českého národa. Své pevné místo v učebnicích dějepisu si však může najít, pouze bude-li uznán jako svébytný fenomén v rámci českých dějin druhé světové války, jako fenomén, který je nutné sledovat od jeho počátků až po hrůzný konec, přestože ty samy o sobě nezapadají do tradičního způsobu výkladu českých dějin druhé světové války.
Autor pracuje v Nadaci Terezínská iniciativa.
