Jsem jediný poválečný předseda vlády bez komunistické minulosti, pochlubil se nedávno Václav Klaus. Jeho výrok sice cílil především na čtrnáctileté členství premiéra Josefa Tošovského v KSČ, ale bezděčně upozornil na jeden zřetelný fakt: v současném Česku je příslušnost k předlistopadovým komunistům považována za nezajímavou banalitu a detail. Přitom zdejší parlament už před pěti lety přijal zákon, který říká: „Vedení i členové KSČ jsou odpovědni za způsob vlády, která programově ničila tradiční hodnoty evropské civilizace, vědomě porušovala lidská práva a svobody, popravovala, vraždila, žalářovala a kradla majetek.“ Přesto dnes někdejší opory zločinného a zavrženíhodného režimu najdeme na většině kandidátek rozhodujících stran. A na otázky ohledně reflexe jejich partajního angažmá reaguje většina bývalých komunistů devět let po převratu s podrážděných překvapením.
Body neuspěl…
Diskuse o přijatelnosti kandidátů zapletených v minulosti s rudou knížkou je pochopitelně nemožná na půdě KSČM. Nejlépe to před časem vyjádřil bonmot jejího místopředsedy Miloslava Ransdorfa: „Jsme jedinou stranou, na jejíž kandidátce není žádný bývalý komunista.“ Nechuť pohovořit o své minulosti projevují také Důchodci za životní jistoty. Není divu: v jejich čele stojí bývalý důstojník komunistické armády a pobyt ve straně má za sebou i řada dalších volebních lídrů. Strana v tom nevidí problém. Jak říká mluvčí DŽJ Otakar Skalski: „Rozhodně to jsou menší grázlové než ti ve vládě, kteří to tu přivedli cugrunt.“ Taktiku zarytého mlčení zvolili vzhledem k předlistopadové cenzorské kariéře svého vůdce Sládka i republikáni. Poprvé po listopadu najdeme bývalého komunistu na kandidátce lidovců - Ladislav Body kandidoval v dresu KSČM ještě v letech 1990 a 1992. Zájem KDU je v tomto případě jasný: Body, který se už léta prohlašuje za romského, a nikoli komunistického delegáta, má křesťanským demokratům na severu Čech přitáhnout hlasy romské komunity. Úmysl vedení strany se ale ve straně samé nesetkal s velkým pochopením: v primárkách zařadili delegáti Bodyho na nevolitelné sedmnácté místo. Strany občanské pravice nabízejí svým voličům o mnoho méně exkomunistů než v minulosti - z velké politiky se v průběhu posledních let stáhli či ve sněmovně dosluhují například Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Ivan Kočárník, Tomáš Ježek nebo Jan Stráský. Mezi lídry ODS tak dnes najdeme jediného bývalého straníka, středočeskou jedničku Vlastimila Tlustého, který do KSČ vstoupil koncem osmdesátých let. „Mrzí mě to, udělal jsem to kvůli aspirantuře,“ vysvětluje své pohnutky Tlustý. „Myslím ale, že se mé pravé názory po roce 1989 mnohokrát jasně ukázaly.“ Přestože si ho poslanci ODS letos v lednu zvolili předsedou svého klubu, Tlustý si je vědom toho, že ho kádrový škraloup omezuje hlavně uvnitř ODS. „Vždycky když mě někdo chce diskvalifikovat, tak to vytáhne.“ Druhým z volitelných kandidátů Klausovy strany s komunistickou minulostí je sexuolog Jaromír Zvěřina, místopředseda sněmovny a trojka jihočeské kandidátky. Ten v KSČ pobyl dva roky a v květnu 1968 legitimaci vrátil. Unie svobody podle informačního střediska nepřipouští, že by na volitelných místech měla exkomunistu - všichni členové při vstupu do unie v přihlášce vyplňovali „minulé členství v politických stranách“ a v kolonce se objevily pouze ODS či ODA.
Za tělovýchovu
Co se týče ČSSD, čtyři z jejích devíti kandidátek vedou bývalí členové či kandidáti KSČ. Miloš Zeman už mnoho let zdůrazňuje, že do strany vstoupil během pražského jara, ale brzy byl vyloučen a „následujících dvacet let strávil na seznamu nepřátel komunistického režimu“. Hmatatelnější důkaz svého odporu k totalitě může předložit severočeský lídr Vladimír Laštůvka. Ten byl sice v polovině šedesátých let dva roky kandidátem KSČ, o dekádu později ovšem strávil dva roky v normalizačním kriminále. Václav Grulich, jihomoravská jednička, vlastnil členskou legitimaci v letech 1954–68. „Byli jsme izolovaná generace a v mladistvém nadšení jsme podlehli heslům,“ říká k tomu Grulich. „Ocitl jsem se ihned na pravém křídle a po roce 1968 jsem byl vyloučen, vyhozen a označen za revizionistu. Proti komunismu jsem určitě udělal víc než normalizační svazáci typu pana Pilipa.“ Východočeský lídr ČSSD Michal Kraus je zcela jiná generace než Grulich, přesto i on podlehl komunistickým heslům: v roce 1986 dokonce zasedl do normalizačního „parlamentu“. „Nevstupoval jsem do strany kvůli vlastnímu prospěchu,“ říká Kraus, „chtěl jsem aktivní změnu politiky. V roce 1988 jsem pochopil, že je to nereálné, a za kritiku jsem si vysloužil dokonce důtku s výstrahou.“ Bývalí komunisté na kandidátce sociální demokracie tvrdí shodně jednu věc: zatímco v minulých kampaních ještě jejich minulost voliče na mítincích občas zajímala, letos se prý na ni už nikdo neptá. Důvod nezájmu vysvětluje jihomoravská trojka ČSSD Ladislav Skopal, člen KSČ v letech 1982–89: „Všichni jsme zkrátka žili v určitém systému a trvalo různou dobu, než jsme se dostali ke správným odpovědím. Nezapomeňte, že tehdy nebyly žádné informace.“
