Za komunistů bylo lépe

Zlaté časy před listopadem

Srovnávat diktaturu moskevských slouhů se systémem svobodné volby svobodných lidí je v otázkách politiky, etiky a lidských práv vlastně nemožné. Ovšem hodnoty jako svoboda slova či možnost cestovat nelze zvážit, lidská paměť pomalu ochabuje a každý má navíc tendenci uchovávat si z minulosti jen to dobré. Proto se v hlavách rostoucího počtu Čechů pomalu rozplývá vzpomínka na hranice omotané ostnatým drátem, na knihy ve stoupě či na rezignované čekání před drogerií, zda konečně přivezou toaletní papír Nahrazuje ji sen o ztraceném ráji, kde guláš byl za šest korun a mléko za dvě. Evangelický farář a šéf německého úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu Joachim Gauck nedávno na stránkách týdeníku Der Spiegel připomněl, jak mnozí Němci v 50. letech nostalgicky vzpomínali na staré dobré časy pod Hitlerem, kdy byla „plná zaměstnanost, nízká kriminalita a stavěly se dálnice“. Také v Česku zaznívají podobně laděná klišé. Naposledy nová politická 'hvězda, profesionální důchodce Eduard Kremlička v dubnové Aréně: „Komunisté nám tady nechali silnice a metro, Klaus jen tunely.“ Ovšem na rozdíl od poválečného Německa je neslyšíme jen v hospodách či od politického extrému, nýbrž se stávají běžnou součástí předvolební rétoriky politiků aspirujících na moc ve státě. Opoziční vůdce Miloš Zeman mluví o polistopadovém Česku jako o „spálené zemi“, která, rozumí se, musela dříve vzkvétat. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Stanislav Gross tento měsíc v televizní Aréně prohlásil, že pravice za sedm let poškodila stát více než komunisté za čtyři desetiletí. Sociálnědemokratický adept na křeslo ministra Grégr chválí komunisty za průmyslovou politiku, šéf odborů Falbr je zase fanouškem jejich energetiky Komentátor deníku Právo a současně zapálený propagandista ČSSD Petr Uhl píše, že za celou dobu od února 1948 až po listopad 1989 nebyl v této zemi sovětský vliv tak ničivý a silný, jako je dnešní „amerikanizace“. K běžným argumentům sociální demokracie samozřejmě patří, že za komunismu se tolik nezdražovalo. V posledním bodě je ovšem velmistrem už zmíněný šéf strany důchodců Kremlička. „Někteří lidé se mají podstatně hůře než před rokem 1989 a mezi ně patří právě důchodci,“ vysvětluje svou ideologii. „Důchodce kupuje hlavně základní potraviny a ty zdražily více než ostatní zboží. Na západní zboží nám nezbývá. Nechápejte to tak, že je všechno horší, ale my vyžijeme jen díky levným nákupům v seknhendech a na tržištích.“ Senior Kremlička i jeho názoroví souputníci ze sociální demokracie a KSČM se rozhodně nemusí obávat, že by je česká společnost nechápala. Podle průzkumu STEM z konce loňského roku totiž klesl počet lidí, podle nichž má nynější demokratický režim více předností než komunismus, pod polovinu populace.

Hlavně vědecky

Statistici a ekonomové tvrdí, že po roce 1990 se v Česku propadly reálné mzdy téměř o třetinu. Pád se postupně vyrovnal a koncem loňského roku jsme si průměrně vydělali o tři procenta více než za komunistů. Důchody opsaly podobnou křivku, ale s jedním podstatným rozdílem: ještě loni v prosinci se pohybovaly sedm procent pod úrovní roku 1989. Veřejná diskuse v Česku automaticky přikládá statistickým číslům schopnost odhalovat pravdu o běžném životě. Proto mohou opoziční politici z citovaných údajů vyvozovat, že průměrný zaměstnanec si v dnes za svůj plat koupí ,jen" o tři procenta více zboží než za Husáka, průměrný důchodce dokonce o sedm procent méně. A ještě hůř na tom jsou rodiny s dětmi, jejichž příjmy se snížily o deset procent. Tak znějí „vědecky podložené“ teze, na nichž postavily svou předvolební cestu Českem Zemák i Kremláček. Makroekonomická čísla posbíraná statistiky mají však se skutečným životem málo společného. Stačí se podívat trochu zblízka. Za prvé: jaké zboží se kupuje dnes a jaké před deseti lety? Při počítání reálné mzdy se vychází z tzv. spotřebního koše. Ten čítá zhruba 250 položek zboží, které během života většina lidí nakupuje - od chleba přes kuchyňský sporák až po vstupenku do kina. U vybraného zboží přitom vědci zapisují ceny a nijak neposuzují kvalitu. Ve statistických přehledech stojí, že před deseti lety bylo možné koupit si auto za osmnáct a půl průměrných měsíčních platů, zatímco nyní za 21 platů. Přitom v prvním případě šlo o hlučnou, bizarní, poruchovou, nepohodlnou Škodu 105, ve druhém o felicii, tedy auto západní úrovně, jaké si dříve kupovala jen tuzexová honorace. (Mimochodem - favorit stál za komunistů 27 průměrných mezd.) Podobné je to s dalším zbožím. Mnohé dnes dokonce při podstatně vyšší kvalitě vychází levněji. Například na jediný dostupný model barevného televizoru Orava musel před deseti lety člověk s průměrným výdělkem pracovat přes čtyři měsíce, dnes stojí lacinější Philips měsíc práce. Podobné je to u potravin, i když je komunisté v rámci politického klidu silně dotovali. Z pohledu běžného konzumenta jsme si polepšili. Se zavedením volného trhu totiž zlevnily „luxusnější“ potraviny z dovozu, které byly za komunistů neúnosně drahé. Místo lančmítů tedy tuzemské ledničky naplnil Uncle Ben's, místo pološunkového salámu šunka a místo žluté limonády coca-cola (konkrétní příklady na str. 11). Podle spotřebního koše tedy kupují Češi zhruba stejně drahé, ale podstatně kvalitnější věci, které jim navíc déle vydrží. Například v roce 1990 prošlapal každý Čech průměrně pět párů bot ročně, o šest let později už jen tři páry. V konečném důsledku tedy rodiny ušetří. Pokud levice srovnává reálně socialistické hospodaření s dnešním trhem a argumentuje vytrženými čísly o poklesu reálných důchodů či pomalém růstu mezd, zamlčuje další zásadní věc: existenci tzv. Rady vzájemné hospodářské pomoci. Paměť, jak už bylo řečeno, ráda slábne, takže si stručně připomeňme funkci tohoto spolku. Díky RVHP mohly české továrny chrlit nekvalitní a konkurence neschopné zboží, aniž by si musely dělat starosti s odbytem. Ten jim ve složitém kolotoči výměnného obchodu a nereálných peněz zajišťovali komunističtí plánovači a všeobecný nedostatek všeho. Heslem bylo - nezáleží, co kdo potřebuje, důležité je vyrábět. Za zboží se samozřejmě neplatila skutečná cena a společnost žila na dluh.

Když přivezli tatramatky

Srovnávat totalitní „ekonomiku nedostatku“ se svobodným trhem je ale velmi sporné i z několika dalších příčin. Ekonomové je sice neumějí přesně ohodnotit, každý spotřebitel s nimi ale při každodenních nákupech počítá. Jednou z nich je například čas, který za socialismu lidé strávili postáváním ve frontách a zjišťováním, kam co přivezou. Fronta, dnes s výjimkou některých úřadoven a lékařských institucí téměř zapomenutý pojem, patřila ve státě řízeném komunisty k něčemu tak samozřejmému jako vzduch. Stačí zavzpomínat. Před masnu se chodilo v pět ráno (důchodkyně si s sebou nosily rozkládací stoličky), zájemci o zájezd do Jugoslávie museli u dveří Čedoku přešlapovat se spacákem v ruce tři dni předem. „Ledničky a pračky jsme normálně neměli, přivážely se nárazově, hlavně v rámci obchodně-propagačních akcí, například na Dny Slovenska v Praze přivezli calexky a tatramatky,“ vzpomíná vedoucí marketingu obchodního domu Kotva Irena Šumová. „Lidi na ně vždycky čekali přes noc. Ani nevím, jak se to vlastně dozvěděli.“ Při obzvlášť žádaném zboží museli zasáhnout ministerští úředníci. Když koncem osmdesátých let sjely z výrobních pásů první favority, schválila strana a vláda předpis o tom, že každý obchod je povinen sestavit před prodejem pořadník. Na ten se samozřejmě stála zvláštní fronta. Po sestavení pořadníku pak zapsaní šťastlivci sestavili hlídky, které držely celé noci u obchodu stráž, aby se před pořadník nedostal někdo nepovolaný. Například Kotva vyvářela pro lidi čekající v noční frontě i guláš. Ostatně nejvyhlášenější český obchodní dům zažíval návaly neukojených zákazníků pravidelně. Délesloužící prodavači dodnes blednou při vzpomínce na hordy lidí, které před bránu naší svatyně konzumu přilákala v polovině 80. let šeptanda, že v drogistickém oddělení možná dostali západní prášek na nádobí ATA. Vedle času je těžko ohodnotitelným fenoménem i skrytá korupce a „cena navíc“. V drtivé většině nákupů nedostatkového zboží totiž člověk nevystačil s prostým zaplacením u kasy. Zaplatit se často muselo dvakrát: jednou normálně penězi, podruhé protislužbou (zubař nabízel za sehnání pračky opravu zubů, knihkupec „podpultovou“ detektivku) nebo rovnou děkovným příplatkem do kapsy prodavače. Za zapsání do pořadníku na auta se platily tisíce, za přenechání svého místa, které si každý musel i několik dní vystát, se platila i pětina ceny auta. Černý trh určoval nejen cenu nedostatkového zboží, ale i ztrátu času, nervů a lidské důstojnosti během samotného čekání ve frontě. Ostatně všude tam, kde si stát ponechává z dob komunismu monopol (například školy) nebo reguluje ceny (byty), funguje čilý černý trh dosud.

Země bez chudých lidí

Pokud statistika vykazuje ve svých souhrnných číslech pravý opak toho, co tvrdí opoziční politici (například poměrně rychlý růst průměrné mzdy), lidé ze Zemanovy či Kremličkovy strany mají ráznou odpověď: statistická data zkresluje nepoměr mezi chudými a bohatými. Z nových poměrů totiž podle nich těží jen zbohatlíci, na jejichž účet jdou veškeré výhody. Do tohoto tajemství opět nejvíce pronikl Eduard Kremlička: „Dva lidi snědí průměrně jedno kuře. Jenže skutečnost je taková, že jeden sní celé a druhý nesní nic,“ vysvětlil v dubnu divákům Debaty. Pomiňme nyní fakt, že podle statistické ročenky snědí nejvíce masa právě důchodci. Otázka zní: opravdu se k porevoluční smetaně dostávají pouze bohatí, kdežto chudým zbyly jen toužebné vzpomínky na Husákův sociální stát? Ze srovnání situace různých sociálních skupin v roce 1989 a 1996 je patrné, že lépe se nedaří jen bohatým, jak tvrdí Zeman, ale i rodinám považovaným za sociálně potřebné. Ze statistiky rodinných účtů dokonce vychází jedna pozoruhodná věc: u nás vlastně žádní chudí nejsou. Pokud přijmeme kritéria Evropské unie (zhruba řečeno, chudá je taková domácnost, která má dvakrát menší příjem než průměrně bohatá rodina v dané zemi), žilo u nás pod hranicí chudoby před listopadem šest procent domácností, v roce 1996 tři procenta. Díky zvýšení minimálních penzí navíc z této kategorie úplně vypadli důchodci. Dokonce i v hodně rovnostářském Holandsku je přitom pod čarou dvakrát více rodin. Tak například běžná dělnická rodina s dvěma dětmi měla podle statistických údajů v obou sledovaných letech prakticky stejný reálný příjem. Za něj pořídila sice o trochu méně masa, chleba, mléka či jogurtů a obtížněji platila byt, na druhou stranu ale podstatně snáze ušetřila na pračku, benzin nebo třeba tropické ovoce. O něco lépe se podle statistiky vede rodině složené z jednoho dítěte a svobodné matky pracující v dělnické profesi. Ta měla v roce 1996 k dispozici přibližně o dvanáct tisíc korun více než před devíti lety Podle rozdělení svých účtů utratila o něco méně za jídlo a průmyslové zboží a naopak více za služby Penzista s průměrným důchodem vychází ve srovnání let 1989 a 1996 jen mírně nepříznivě, ztrácí asi stokorunu na měsíc (tedy o jedny kalhoty v bazaru méně). Naopak podstatně lépe se daří svobodné bezdětné středoškolačce, která měla podle statistických tabulek v roce 1996 k dobru dvacet tisíc. Jako nejohroženější skupina jsou uváděni lidé žijící v takzvané sociální pasti, tedy osoby pobírající zákonem zajištěné životní minimum, které dobře placenou práci neseženou a špatně placená se jim vzhledem k dávkám od státu nevyplatí. Za komunismu oficiálně stanovené životní minimum neexistovalo - tehdejší statistika uvádí pouze kategorii s nejnižšími příjmy V roce 1989 si tedy nejchudší dělníci vydělali průměrně tisícovku měsíčně. Dnešní zákonem určené životní minimum je tři a půl tisíce, to znamená reálně o několik set více než v roce 1989. A co lze za životní minimum koupit? Díky velké nabídce „z druhé ruky“ nemusí dnes oblečení vyjít na více než na tisícovku ročně. Levné bydlení a jídlo se pak do tří tisíc pohodlně vejde. Navíc lidi s malou chutí pracovat mají jednu nepřehlédnutelnou výhodu: zatímco dříve byli za absenci jednou nohou ve vězení, dnes nemusí hnout prstem a tři a půl tisíce mají v kapse. Pokud tedy chceme hledat lidi, kteří mají skutečný důvod být nespokojení, jsou úplně jinde než mezi „ohroženými“. Najdou se v rodinách, kde oba rodiče pracují a přitom jejich příjem není o mnoho vyšší, než kdyby byli na dávkách. Není ostatně těžké si představit dva třicetileté učitele se dvěma dětmi, kteří vydělají dvanáct tisíc čistého, tedy o dva tisíce víc, než kdyby seděli doma. Tito lidé si plným právem mohou stěžovat, že je stát vykořisťuje, jenže ani naši chudí učitelé se nemohou utěšovat, že za komunistů bylo lépe - jejich mzdy vzrostly po listopadu více než průměrné platy

Volný pád do konzumu

Česká polistopadová elita si vzala k srdci tvrzení britského sociologa českého původu Ernesta Gellnera, že demokracie může fungovat jen tehdy, je-li stálým růstem konzumu schopna uplatit své občany. Pádem železné opony a liberalizací obchodu se k nám začalo valit lákavé západní zboží, o němž pracující lid dosud jen snil nad vypůjčeným katalogem od Neckermanna. Teď si ho mohl kupovat po libosti - hlavně proto, že díky intervenci samotného šéfa reformistů Václava Klause zůstalo u nás levné bydlení a energie. Češi se tudíž stali vášnivými stoupenci konzumu. Wartburgy vyměnili za volkswageny či mazdy, v kuchyních a obývácích přibývaly nejrůznější nablýskané spotřební předměty, bronz se místo na Lipně chytal na žhavých plážích Mallorky. (Mimochodem, zatímco před deseti lety stál člověka dvoutýdenní autobusový zájezd do Jugoslávie tři měsíční platy, desítky hodin čekání ve frontě na poukaz a nervy při shánění razítek na žádost o „výjezdní doložku“, dnes pořídí stejně dlouhou cestu letadlem do Řecka zajeden měsíc práce. Razítka a ponižování žádné.) Podle základního hesla éry konzumentů - kvalita demokracie je přímo úměrná momentální životní úrovni - byli Češi až do půlky devadesátých let národem horujícím pro demokracii. Klausův pokus o blahobyt spočívající v pokračování života na dluh se ale po několika letech zadrhl. Naše platy rostly díky inflaci, a protože zboží z ciziny nezdražovalo, můžeme si ho dopřát - a také dopřáváme - třikrát víc než před osmi lety Tím se také horšila obchodní bilance. Následovala devalvace koruny a přiškrcení mezd - už se nedalo tolik utrácet. Nadšení Čechů z demokracie ochabovalo a nyní je na bodu mrazu. Národem podle sociologů vládne deziluze a blbá nálada, lidé - byť jim vlastně nic nechybí - mají nutkavý pocit, že se mají „špatně“. Co v této situaci nabízí opozice? Znovu promazat a roztočit konzumní perpetuum mobile. Stejně jako ODS kdysi nás chce ČSSD teď ušetřit vysokých výdajů na domácnost, k tomu prý zajistí větší přerozdělování, pravidelný růst sociálních dávek i platů „lidem práce“. A protože nevyloučila vysokou inflaci, západní zboží bude dále zlevňovat. Pokud rozjede Zeman svůj ekonomický program, najdou Češi opět v demokracii zalíbení? Asi těžko: nedokážou totiž vyrobit tolik, aby udrželi platební bilanci. Předvolební popularita politiků typu Zemana, Grosse či KremIičky tedy neslibuje další radostné nákupy západního zboží, ale možná v již nejbližších měsících další balíčky, devalvace a měnové krize. Jedinou záchranou by bylo, kdyby Češi dokázali utišit svou touhu po vyšším a vyšším konzumu.

Zemský ráj to na pohled

Před půl rokem vzniklo na pražském sídlišti Černý Most obrovské nákupní středisko, zabírající plochu třiceti fotbalových hřišť. Na jeho parkovištích mohou současně stát dva tisíce aut. Padesáti obchodům na zastřešené, zhruba 200 metrů dlouhé kolonádě kraluje supermarket potravin se čtyřiceti pokladnami. Kolos postavený s pomocí švýcarských bank už na svůj neoficiální seznam laciných obchodů zařadili i pražští důchodci. „Nikdo z našich nájemců zatím nezkrachoval. Přitom na Západě je obvyklá roční fluktuace třicet procent,“ říká šéf černomosteckého centra Pavel Weisshaupt. Jako bývalý zaměstnanec české pobočky McDonald's zálibu Čechů v konzumu dobře zná. „V Rakousku za první tři roky od svého příchodu otevřeli McDonald's čtyři restaurace, u nás patnáct.“ Ostatně ani současný Weisshauptův podnik nemíní zůstat v současných dimenzích. „Vedle dnešního centra plánujeme postavit zábavní centrum s dvanácti kinosály,“ říká zasněně o plánech na všelidové zábavně-obchodní centrum na kraji metropole. „Jsme tak velcí, že si tady přijde na své každý,“ vysvětluje ředitel. „Největší radost mi ale udělal jeden můj kamarád, který k nám přivedl svého známého Čechameričana. A ten mi nadšeně vysvětloval, že se tu konečně cítí jako doma.“ Již Voltaire říkal, že skočí-li švýcarský bankéř z okna, bez rozmyšlení se vrhněte za ním, neboť na tom určitě vyděláte. Pokud dnes Švýcaři sázejí na český konzum, vědí, co činí.

Jak se nakupuje

Podle statistických dat je patrné, že u minulých sedmi letech nenakupovali spotřební zboží do domácnosti jen ti bohatí. Své domovy si vybavily všechny sociální skupiny, tedy i důchodci a rodiny s dětmi (viz tabulka). V případě seniorů se navíc nelze vymlouvat na Kremličkův příměr s jedním kuřetem pro dua lidi. Mezi důchodci nejsou velké sociální rozdíly, neboť minulý režim stanovil maximálně možnou výši jednoho důchodu (na konci osmdesátých . let to bylo 3800 korun, omezení neplatilo jen pro stranické funkcionáře). Strop již sice neplatí, systém přerozdělování ale ani dnes neumožňuje velké rozdíly a důchod dvakrát vyšší než průměr (nyní 5185 korun) je skutečnou výjimkou. Socialisté všech odstínů tvrdí, že pokud důchodci nakupují dražší věci, nakupují z celoživotních úspor jinak prý všechno utratí za nájmy a potraviny, které se po listopadu „neúnosně zdražily“. To je ale lež. Zatímco u roce 1988 vydaly domácnosti důchodců za potraviny a nájmy přesně dvě třetiny svých příjmů, předloni to bylo dokonce o pár procent méně. Za spotřební zboží naopak utrácejí víc. Na nouzi si ostatně nemusí stěžovat ani dnes zřejmě nejznámější český důchodce Eduard Kremlička. Na konci osmdesátých let pobíral jako podplukovník u záloze 3350 měsíčně, dnes dostává 7370 korun čistého, tedy víc než člověk s průměrným platem. „Mnozí mí přátelé mi říkají, že jsem asketa,“ odpovídá Kremlička po chvíli naléhání na otázku, jak se svými penězi vychází. „Jediné, co si trochu dopřeju, je krabička cigaret denně. Oblečení ale kupuju zásadně u sekáči.“ Navzdory roli askety je však na první pohled jasné, že i lídr důchodců si rád užije trochu toho luxusu: místo české dvanáctsettrojky, na kterou byl zvyklý za své důstojnické praxe, křižuje republikou u dodávkové mazdě.