Veřejnost byla v úterý večer šokována zprávou, že prezident Václav Havel neodpočívá na ozdravném pobytu v tyrolských Alpách, ale byl právě operován v Innsbrucku a jen o vlas unikl smrti. Příčinou byla náhlá příhoda břišní, které šlo se vší pravděpodobností jen těžko předejít. „Rozčiluji se na své tělo, že mne tak často obtěžuje nějakými nemocemi,“ komentoval to prezident minulý týden v nemocnici. Lékařské prognózy jsou příznivé: pokud nenastanou potíže, zhruba po šesti nedělích by měl být operativně odstraněn vývod z tlustého střeva. Jak dlouho bude trvat celková rehabilitace a kdy se Václav Havel vrátí do úřadu, se nikdo neodvažuje prorokovat. Zřejmě však nebude schopen po volbách sehrát svou roli při sestavování nové vlády. Vzhledem k tomu, že volby pravděpodobně skončí patem, snižuje Havlova nemoc dále šanci, že české společnosti přinesou tolik potřebnou stabilitu.
Úspěšná havlovláda
Tvůrci ústavy přidělili prezidentovi celkem jednoduchou roli: za normální situace analyzuje a pojmenovává problémy, nabízí řešení, přitom dohlíží na dodržování lidských práv atd. Aktivněji může zasáhnout v dobách politických krizí, kdy přijímá demise ministrů či premiéra a jmenuje nové lidi na jejich místa. Vliv Václava Havla je však daleko větší, než jak to vyplývá z ústavy. Byl nejznámějším politickým odpůrcem bolševického režimu, zakládal Občanské fórum, byl symbolem československého přechodu od socialismu ke svobodě jak u nás, tak i v zahraničí. Svou nepochybnou autoritu dokázal naposled úspěšně využít po pádu minulé vlády, když v parlamentu prosadil poloúřednickou vládu premiéra Josefa Tošovského. „Havlova vláda“ přitom svůj hlavní úkol splnila beze zbytku: v klidu připravila nové demokratické volby. Dá se tedy říci, že Havel krizi úspěšně zvládl a že jeho často kritizovaná „nadstranická“ poloha může být někdy jasnou výhodou. V čerstvém politickém systému, kde většina stran nemůže čerpat z žádné tradice, má prezidentovo „vyvažování“ svůj smysl nejen při předčasném pádu vlády. Jak víme z června 1996, může se uplatnit i v případě nerozhodných volebních výsledků. Proto se u nás právě dnes, kdy hrozí další pat, zdá role sebevědomého prezidenta téměř nezastupitelná. Těžko přece hledat vyjednavače a tvůrce kompromisu mezi členy rozvaděných parlamentních stran. Je fakt, že pokud by Havel musel svou výjimečnou pozici po volbách využít znovu a sestavit další „havlovládu“, fakticky by to znamenalo, že se stává osobním garantem politického systému bez ohledu na zákonné pravomoci. Co by to znamenalo pro politickou budoucnost České republiky? Havel by například mohl následovat vzoru Charlese de Gaulla, který před čtyřiceti lety ve Francii sám prosadil zcela zásadní změnu nefunkční ústavy a zavedl prezidentský systém.
Východisko z nouze
Operace prvního muže státu tyto úvahy ukončila. Volby budou pouze o tom, zda sociální demokracie dostane dost hlasů, aby byla s pomocí lidovců schopna sestavit většinovou vládu. Pokud se jí to podaří, není úloha prezidenta nijak zvlášť významná. Místo nemocného Havla může premiérský dekret napsat předseda nově ustavené sněmovny a všechno skončí tím, že poslanci bez velkých problémů vládu podpoří. Jenže vítězství sociální demokracie není zdaleka jisté. Když dojde k obávanému patu, který je zřejmě zakódován v poměrném volebním systému, bude těžké už jenom zvolit předsedu sněmovny. Situaci ale bude nutné nějak řešit. Pokud vyloučíme zatím nerealistickou velkou koalici ČSSD a ODS, bude bez účasti Havla sestavením menšinového kabinetu logicky pověřena nejsilnější strana, kterou se bezpochyby stane sociální demokracie. Její vyhlídky přitom budou ještě horší než pozice druhé Klausovy vlády, která mohla do určité míry spoléhat na nezařazeného poslance Wagnera. Nový menšinový kabinet ale zůstane odkázán na momentální nálady parlamentních stran a sotva dokáže prosadit tolik potřebnou transformaci velkých podniků, důchodového systému nebo soudnictví. Pak může získat na popularitě řešení, které před několika dny v rozhlase popsal Jan Ruml jako „nouzovou variantu“. Unie svobody by vládě sociálních demokratů poskytla tichou podporu za přesně stanovených podmínek. První z nich by byl časově omezený mandát a druhou zavedení většinového volebního systému.
