Úterní summit v bruselském sídle Evropské unie se zapíše do českých dějin. Spolu s dalšími pěti zeměmi - Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem - bude Česká republika oficiálně vyzvána, aby zahájila jednání o svém členství v Evropské unii. Přednosti vstupu do vybrané společnosti západních zemí u nás dosud nikdo nezpochybnil. Jak jinak by se také mělo zhmotnit slavné heslo „zpátky do Evropy“? Možná ale právě proto, stejně jako v případě NATO, se o tak zásadním kroku, který se dotkne života každého z Čechů, u nás na politické scéně vůbec nemluví. Běžné občany tudíž EU ani nezajímá, jak se naposledy ukázalo v číslech březnového průzkumu STEM. Podle nich považuje náš vstup do EU za „velmi vážný problém“ necelá čtvrtina občanů. Zato „potíže ve zdravotnictví“ velmi trápí dvě třetiny Čechů a téměř stejný podíl populace se nadmíru obává o své sociální bezpečí. Podle selského rozumu to je nepochopitelné. Jistě bychom si všichni přáli, abychom nároky sociálního i zdravotnického sektoru uměli uspokojit na „evropské“ úrovni. Jinak než jako členové Unie to přitom sotva dokážeme. I proto je nadcházející bruselský summit dobrá zpráva. Zdá se, že dnešní padesátníci mají šanci stát se občany EU ještě před důchodem. Pokleslé úrovni současné politické diskuse v Česku by ovšem prospělo co nejširší veřejné povědomí o tom, kam vlastně v nejbližších desetiletích směřujeme, co ještě může ohlášený návrat do Evropy ohrozit a jak si vedeme v konkurenci ostatních kandidátů.
Napřed screening…
Přísně vzato, bruselský summit stanovený na 31. března ještě neotevře hlavní diskusi o členství, rozjede spíše první přípravy. Nadcházející etapě se běžně říká screening (z anglického screen - přesívat). Má prozkoumat, nakolik zákony kandidátské země odpovídají západoevropské legislativě. V praxi to znamená, že naši představitelé dostanou v Bruselu kolem 16 tisíc evropských zákonů, nařízení a nejrůznějších směrnic. Pod všechny budou muset napsat jednu ze tří odpovědí: 1. V českém zákonodárství existuje a v praxi je uplatňována odpovídající norma. 2. Ekvivalent chybí (případně není zcela totožný nebo není plně uplatňován) a vláda České republiky se zavazuje ke změně stavu do určitého termínu, nejpozději však ke dni vstupu do EU. 3. Ekvivalent chybí a vláda ČR žádá, aby se tento bod stal předmětem zvláštního jednání. Screening je považován za čistě technickou záležitost, ačkoli z druhé strany stojí za pozornost, že už v této fázi budou muset čeští vyjednavači jasně určit, o jaké časové ústupky nám v případě použití třetí odpovědi půjde. Kromě toho budou muset prozradit, dokdy Česká republika plánuje vstup do EU, aby bylo jasné, které změny zákonů se ještě podaří včas provést. Hlavní diskuse o vstupu obvykle začíná teprve po ukončení screeningu. V našem případě tomu však zřejmě bude jinak. Země, které letos Unii předsedají (Velká Británie a Rakousko), totiž navrhly, aby se v případě, že screening půjde hladce, nečekalo na jeho ukončení, ale aby bylo paralelně zahájeno „skutečné jednání“. Od Unie to je určité gesto dobré vůle.
…pak maraton
Proto lze očekávat, že možná ještě koncem letošního roku se rozeběhne skutečné jednání s EU asi v třiceti tematických skupinách, zhruba odrážejících platné dělení na ministerstva a jejich klíčové odbory. Jejich úkolem bude dohodnout konkrétní podmínky vstupu i pozdější roli České republiky v Unii - počínaje zásadními záležitostmi, jako je počet hlasů, kterými budou Češi disponovat v orgánech Unie, výše vkladů do jejích jednotlivých fondů, tempo snižování škodlivin vypouštěných do Labe či seznam škol, jejichž diplomy by měly být automaticky v Evropě uznávány, až po detaily typu „přípustná úroveň hluku českých sekaček na trávu“. Tyto rozhovory s námi nebude vést Evropská komise, ale na každé téma budeme hovořit s těmi delegacemi jednotlivých zemí patnáctky, které o ně budou mít zájem (například o znečištění Labe s námi budou jistě jednat Němci, ale zřejmě se nedostaví Portugalci). Přesto lze roli byrokratů z Komise při jednání sotva pominout. Právě oni totiž často navrhují některá konkrétní řešení a zasahují „shora“, když nastane patová situace. Komise také rozhoduje o termínech zvláštních zasedání hlav diplomacie zemí patnáctky s ministry zahraničních věcí kandidátských zemí, při kterých se čas od času „odpíská“ závěr další etapy rozhovorů. Když je obecná dohoda už blízko, začíná tzv. maraton neboli poslední kolo jednání, vedené „až do vítězného konce“. Maraton je zcela obecně řečeno přehlídka vyjednávacích triků, jaké se lidem od rozbřesku dějin podařilo vymyslet. Najdeme tu úsměv, poklepávání po ramenou, ale i břitký vtip či bouchnutí do stolu. Často jsou partneři také bráni na mučidla. Například Finové během maratonu vyjednávali nepřetržitě dva dny. Nevycházeli, ani aby se oholili. Ovšem pozor, statistika maratonu je neúprosná - pouze každá třetí otázka, jejíž řešení bylo ponecháno na tuto etapu, byla v dosavadních dějinách zodpovězena podle představ kandidátské země.
Ve stopách Portugalska a Španělska
Jak dlouho budou jednání trvat? Se Španělskem vyjednávala Unie 7 let. Podobně s Portugalskem, ale s Řeckem už jen tři roky. Se zeměmi v minulé vlně rozšiřování sotva 13 měsíců. Tento výsledek je však prakticky neopakovatelný. Finsko, Rakousko a Švédsko totiž měly jako dlouholetí členové Evropského sdružení volného obchodu zákony velmi blízké Unii, takže screening stihly za pět měsíců. Hovořila pro ně i ekonomická úroveň - předem bylo jasné, že všechny budou více prostředků do společné pokladny ukládat než z ní čerpat. To byl vždy rozhodující argument v jejich prospěch v okamžiku, kdy rozhovory uvízly na mrtvém bodě. Česká republika však není Rakousko ani Švédsko, a proto bychom měli dobu jednání odhadovat spíše podle předposlední vlny rozšiřování. Je pravda, že ve srovnání s osmdesátými lety, kdy vyjednávalo Řecko, Španělsko a Portugalsko, je už Unie mnohem méně ospalou organizací, navíc je přímo posedlá myšlenkou sjednocení celého kontinentu, tedy cílem, kterého se ještě nikomu v dějinách nepodařilo dosáhnout. Neměli bychom však zapomínat na překážky, jež na naší cestě k členství stojí. Začněme nejprve těmi na straně Unie.
Brusel pod náporem tlumočníků
Za prvé: noví kandidáti musí mít nezávisle na „euroentuziasmu“, který dnes Brusel zcela ovládá, na paměti, že rozšíření v tuto chvíli není pro Unii úkolem číslo jedna. Většinu jejích členů totiž mnohem víc zaměstnává příprava na start měnové unie (EMU). A bude tomu tak přinejmenším do roku 2002, kdy by měla začít poslední fáze těchto příprav, zavedení bankovek euro do oběhu. Za druhé: Evropská komise dosud dohlížela na rozhovory o připojení maximálně se čtyřmi státy najednou. Kromě toho měly tyto země - Švédsko, Finsko, Norsko a Rakousko - jasné přednosti: byly bohatší než průměr Unie a měly podobné zákonodárství. Jedině proto mohla být velká část jednání vedena se všemi najednou. Nyní však jde o šest zemí, navíc je vzhledem k odlišnosti kandidátů jejich propojení do skupin vyloučeno. Evropská komise sice v posledních týdnech posílila personál, nikdo si však netroufá odhadnout, jak se v praxi s úkolem vypořádá. Za třetí: ačkoli zvláštní mezivládní konference o vylepšení rozhodovacích mechanismů z let 1995–1997 skončila úplným fiaskem, na prosincovém summitu v Lucemburku bylo jasně potvrzeno, že podmínkou přijetí byť jediné další země do EU je předchozí reforma organizace. Jak známo, jde při ní především o to, omezit vliv malých států (někdy se mezi ně počítá dokonce i Holandsko a Švédsko) na hlavní rozhodující orgán EU (Radu EU) a zbavit je práva jmenovat vlastního představitele v Evropské komisi. Z obavy ze ztráty symbolu vlastní suverenity jsou však „malé země“ proti a nic nenasvědčuje tomu, že by svůj názor chtěly v nejbližší budoucnosti korigovat. Podobně to vypadá s druhou, už léta diskutovanou reformou - - jazykovou. V dnešní Unii je třeba diskuse překládat do jedenácti úředních řečí, což znamená pro překladatele pokrýt přes sto jazykových kombinací, a to navzdory skutečnosti, že Belgičané a Rakušané vlastní jazyk nemají, Irové laskavě souhlasili s tím, že nebude zařazena keltština, a Lucembursko nevyžaduje lucemburštinu. Pokud se však k obecně závazným jazykům společenství přidá čeština, estonština, maďarština, polština a slovinština, vyskočí počet kombinací přes 200. Připomeňme, že už v tomto okamžiku tvoří tlumočníci 20 % personálu Komise, 50 % Evropského parlamentu a celých 80 % tribunálu ve Štrasburku. Zvláštním případem, který už vůbec připomíná kvadraturu kruhu, je Kypr. Bez sjednocení ostrova nechce Unie, alespoň oficiálně, o přijetí této země ani slyšet. Ovšem s výjimkou Řecka, které svůj souhlas s přijetím jakéhokoliv nového člena naopak podmiňuje předchozím nebo alespoň paralelním přijetím Kypru. Protože Řecko (jako obvykle v národních záležitostech) tvrdě stojí na svém a na druhé straně není pravděpodobné, že v průběhu nejbližších let dojde ke sjednocení ostrova rozděleného řecko-tureckým sporem, trvá ve věci Kypru diplomatický pat.
Komíny mohou (zatím) klidně dýmat
Tempo rozhovorů mohou ještě zdržet „normální“ konflikty zájmů mezi patnáctkou a jednotlivými kandidáty. Komisař Unie Hans van den Broek například při své poslední návštěvě Prahy upozornil na to, že kvůli poměrně vysoké nezaměstnanosti v členských zemích bude většina z nich žádat maličkost: aby byl co nejdál odsunut okamžik, kdy firmy z nově připojených teritorií, tedy včetně českých, budou smět neomezeně poskytovat služby na trzích států EU. Podobné spory budou o přístup k fondu Společné zemědělské politiky (CAP). Podle plánů Unie by zemědělci nových členských států neměli mít v prvních deseti letech právo využívat přímé dotace z fondu, což by umožnilo udržet výši příspěvků, které se do něj vybírají, na současné, beztak hodně vysoké úrovni. „Noví“ zemědělci by měli pouze vstoupit do systému minimálních cen a získali by nárok na proexportní dotace. Není těžké uhodnout, že se Praha bude snažit ve výše jmenovaných oblastech přechodné období zkrátit. Jinde se naopak bude snažit lhůty maximálně prodloužit. S ohledem na existující rozdíly v cenách půdy (a z obavy před jejím hromadným skupováním sudetskými Němci) bude chtít na 10–15 let po vstupu omezit práva cizinců při nákupu půdy a nemovitostí na českém území. O co nejdelší přechodné období bude Praha bojovat také při zavádění evropských norem v oblasti zemědělství, pojišťovnictví, dopravy. Velkou překážkou je ochrana životního prostředí, kde by přizpůsobení se normám Unie „ze dne na den“ stálo přes 20 miliard dolarů, tedy víc než roční rozpočet celého státu. O něco lacinější by byla ochrana hranic: „předělání“ hranic se Slovenskem, přijetí principů klasifikace zboží používaných v Unii a konečně zlepšení rostlinářské a veterinární kontroly by si vyžádalo investice až do miliardy USD. Hrozbou pro státní pokladnu je i potřeba přijmout vnější celní tarif EU, který je nižší než v České republice.
Naše místo v peletonu
Rozhovory s kandidáty budou vedeny individuálně, samo rozšíření má ale proběhnout najednou. Tak tomu bylo už v roce 1973 (Velká Británie, Dánsko, Irsko), 1986 (Španělsko, Portugalsko) i 1995 (Rakousko, Finsko, Švédsko). Nebudou tedy muset lépe připravení kandidáti čekat na slabší? Určitě ano. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by čekat museli právě Češi. Nepočítáme-li dodržování demokratických principů, je základním kritériem vstupu dané země do Unie ekonomika schopná obstát v zahraniční konkurenci. Pokud jde o výši cel, kurz domácí měny, výši a charakter exportu, sílu a pružnost bankovního sektoru i trhu s cennými papíry, je v Bruselu suverénně nejlépe hodnocen Kypr. Navíc jeho národní důchod, přesahující 15 tisíc dolarů na hlavu, je už dnes vyšší než v některých členských státech EU. Ostatní země byly loni na jaře hodnoceny Evropskou komisí. Za vzorný Kypr se tak dostali Maďaři se známkou jedna minus. Teprve třetí - spolu s Polskem - byla Česká republika, která dostala „dvojku“. Potíže, jež odhalil květnový pád koruny, od té doby trochu oslabily klasifikaci české ekonomiky, která je sice nadále hodnocena více méně stejně jako polská, ale už hůře než slovinská. (Slovinci totiž mezitím privatizovali některé velké firmy a přizpůsobili právní normy Evropě.) Pokud tedy nahlédneme do poslední zprávy Evropské banky pro obnovu a rozvoj vypracované na objednávku Evropské komise, zjistíme, že peloton kandidátů do EU vypadá nyní následovně: v čele Kypr, za ním Maďarsko a Slovinsko, pak další dvojice, Polsko a Česko, a nakonec Estonsko. Pobaltská země se proslavila svými razantními tržními reformami, na druhé straně ale mají Estonci starosti s makroekonomickou rovnováhou, přesněji řečeno, trápí je vysoký deficit státního rozpočtu a zahraničního obchodu. Jednotlivé země nemusí ukončit rozhovory o připojení k EU v tomto pořadí. Sotva se dá čekat, že některý z kandidátů bude připraven vstoupit do Unie dvakrát rychleji než ostatní. Třeba jen proto, že nikdo nemůže skrývat pořádné vady na kráse. Například Kypr je dnes sídlem více než 30 tisíc ruských firem, které slouží hlavně jako pračky špinavých peněz. Maďaři zase mají své bezcelní zóny, které zákony Unie netolerují (dávají však 3–4 % HDP, tedy tolik jako celý loňský hospodářský růst země). Češi mají „socialistické“ bankovnictví a kapitálový trh, Poláci rozsáhlé a zastaralé zemědělství, Estonci velmi nízký hrubý domácí produkt (23 % dnešního průměru EU). Unie očekává, že všichni kandidáti dotáhnou HDP v perspektivě 10–15 let na tzv. „úroveň 61“, což je podíl na průměrném HDP Evropské unie, který mělo před dvanácti lety při svém vstupu do Evropy Španělsko. Dnes tuto hranici bez problémů překračuje Kypr a blíží se k ní Slovinsko. Češi, Maďaři a Poláci jsou zhruba na čtyřiceti procentech.
Plné členství po roce 2015
Kdy tedy lze očekávat vstup České republiky do Evropské unie? Přítomnost nových členů předpokládá rozpočet Unie na rok 2002. To je ale úplně nerealistická varianta, pokud vezmeme v úvahu alespoň část výše naznačených komplikací a také fakt, že ratifikace přijímací smlouvy v parlamentech patnáctky potrvá přinejmenším rok a půl. Také termín do roku 2003, který - „pokud se nevyskytnou nepředvídané problémy“ - naznačuje poslední výrok Nikolase van der Pase, šéfa skupiny Evropské komise pro záležitosti rozšíření, byl zřejmě diktován spíše snahou povzbudit vyjednavače kandidátských zemí, než aby byl skutečnou prognózou. Proč? Screening by měl teoreticky trvat více než deset měsíců, tedy určitě do roku 1999. Dosavadní zkušenost ovšem praví, že kandidáti poměrně často (až do 5 % textu) chápou evropské právo odlišně než Brusel, což znamená, že konečné uzavření této etapy se protáhne někdy do poloviny roku 2000. V našem případě sice pravděpodobně ukončení screeningu nebude podmínkou zahájení hlavní diskuse o vstupu, zato ji bude prodlužovat. Proto se teoreticky plánované dva roky pro diskusi jistě protáhnou zhruba na tři. Pokud k tomu připočteme plánovanou půlroční přestávku po ukončení screeningu a další čas nutný k tomu, aby se překonaly závažné námitky na straně Unie i u nás, vycházejí nám čtyři roky zásadního vyjednávání. Po připočtení času potřebného k průběhu ratifikace smlouvy v parlamentech členských zemí získáme jako datum možného vstupu do EU rok 2004–2005. Tehdy bychom měli získat hlavně přístup do politických orgánů evropské organizace. Plnoprávnými členy, kteří smějí rovnoprávně čerpat z evropských fondů, se ale staneme po četných přechodných obdobích zřejmě někdy po roce 2015. To ovšem pod podmínkou, že si od některých politiků nenecháme do hlav natlouci místo mozků už příslovečná Luxova jablka.
Vyjednávání neznamená zápas
Vyjednávání s Unií totiž nelze vnímat pouze v kategorii „my“ versus „vy“. Dokonale je to patrné na příkladu Řecka a Portugalska. Řecko po vstupu do EU v roce 1981 nesplnilo mnohé závazky přijaté během vstupních rozhovorů a dnes je nepochybně jednou z hospodářsky nejméně schopných zemí EU. Portugalsko, které do Unie vstoupilo o 5 let později, bylo na podobném stupni rozvoje jako Řecko. Navíc v té době muselo přijímat desítky tisíc krajanů, kteří prchali z bývalých afrických kolonií. Přesto se Portugalci nejen rozhodli splnit závazky z jednání, ale dokonce to udělali mnohem dříve, než slibovali. Efekt? Dnes přestává být Portugalsko periferií Evropy a na rozdíl od Řecka přistupuje už v první vlně k měnové unii a má v Evropě jedny z nejlepších ekonomických ukazatelů. Pokud se tedy Unií necháme „přinutit“ a rychle se přizpůsobíme jejím principům, bude to znamenat především růst konkurenčního tlaku na české podniky. Důsledkem bude vyšší efektivita celé zdejší ekonomiky, český spotřebitel najde na trhu levnější a kvalitnější zboží a tuzemští výrobci se zase stanou schopnými konkurovat jak v Evropě, tak i ve světě.
Vzorný eurokrat van der Pas
Evropská komise je, dá se říct, přítelem země, která se uchází o členství v EU. Automaticky totiž nasazuje vlastní autoritu, když navrhuje její kandidaturu. Krach vyjednávání by znamenal neúspěch Komise. Zřejmě proto je do funkce hlavního komisaře pro věci rozšíření vždy volena osobnost s mimořádně dlouhou stáží v Bruselu. Nejinak tomu je v případě Nikolase van der Pase, který má dohlížet na současné rozšiřování EU. Evropská komise je dnes totiž pro pětapadesátiletého Němce jeho celým profesionálním životem. Začal v ní pracovat rok po jejím vzniku (1959), v 70. letech byl mluvčím zodpovědným za velmi důležitý - a současně konfliktní - rezort, zemědělství a rybářství. V 80. letech spoluvytvářel zahraniční politiku Komise a později dohlížel na vyjednávání o členství Švédska. Van der Pas mluví plynně německy, holandsky, francouzsky a anglicky, rozumí i italsky. Je to pedant, uznává pouze drahé značkové obleky, zbožňuje francouzskou rybí kuchyni a těší se pověsti člověka, jehož ještě nikdo veřejně nevyvedl z rovnováhy. S van der Pasem se hlavní koordinátor českých vyjednavačů, náměstek ministra zahraničí Pavel Telička, bude setkávat prozatím dvakrát třikrát do měsíce; až jednání naberou na obrátkách, téměř denně.
Hlas lidu Unie: Češi jsou třetí na řadě
Jednačtyřicet procent občanů zemí evropské patnáctky vítá případný vstup Čechů do Unie a pouze třiatřicet procent je proti. Tak zní dobrá zpráva výzkumné agentury Eurobarometer z loňského podzimu. Důležitým předpokladem rozšíření jsou bezpochyby sympatie občanů k novým národům, a proto musí potěšit, že ještě před zahájením rozhovorů, a tedy před kampaní, která může prorazit bariéru nedůvěry k nepřátelům z dob studené války, nás na Západě bere více lidí za své než naopak. Přitom pouze Maďaři měli v průzkumu nápadně lepší výsledky - pro jejich vstup bylo 47 % Evropanů; dobrý výsledek zaznamenali ještě Poláci (43 %) a už pouze Kypřané měli víc příznivců (40 %) než odpůrců. Ostatním kandidátům (tři pobaltské země, Bulharsko, Slovensko, Slovinsko a Rumunsko) dotázaní spíše nepřáli a podíl zastánců jejich vstupu se v evropské populaci pohybuje mezi 33 a 36 %. Rozdíly v sympatiích tedy nejsou s výjimkou Maďarska velké. Jinými slovy: Evropa mezi novými zeměmi příliš nerozlišuje a bude záležet na nich, jak se představí.Pozitivní je i zpráva, že pro náš vstup je většina občanů v deseti zemích Unie. Nadprůměrně nás mají rádi v zemích severního křídla EU (Dánsko, Švédsko, Holandsko a Finsko) a v Řecku, kde náš vstup vítají asi dvě třetiny občanů. Přijetí České republiky spíše odmítají Němci a Rakušané, v jejichž zemích ovšem koncem roku proběhla v médiích kampaň o nebezpečí levné pracovní síly z Východu, Francouzi a Belgičané, další dva národy ohrožené nezaměstnaností, a navíc ještě Lucemburčané, kteří už zřejmě zapomněli na naše společné dějiny. S výjimkou Belgičanů však hlasy „proti“ nepřekročily polovinu dotázaných.
