Předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman se ve čtvrtek sešel s prezidentem a premiérem na dvou předem neohlášených schůzkách. Důvod? Zeman požádal oba ústavní činitele, aby BIS nařídili „vyšetřit“ okolnosti tzv. bamberského případu. Šetřit v podstatě není co, ale to ví Zeman sám nejlépe. Smysl těchto kroků je podobný jako před rokem, když prezidentovi předával kufřík s údajnými důkazy o vytváření zárodků policejního státu - vtáhnout do banálního případu důvěryhodné osobnosti, počkat, až opadne vlna zájmu, a pak se jako zloděj tiše vyplížit zadním vchodem. Na to lze říct jedno: předseda českého parlamentu by měl odstoupit.
Spiknutí na pokračování
Na trapná vystoupení bývalého prognostika jsme si už za ta léta zvykli. Katastrofální spíše je, jak na aféru reagují špičkoví politici nejstarší české politické strany. Partají zní: stali jsme se obětí spiknutí, zpravodajské hry, a proto se musíme semknout a lhát. V téhle chvíli je ale přece jedno, jestli dal informace o konspirativních schůzce v Bambergu do oběhu podnikatel Vízek, nebo někdo jiný, jestli podpisy na jedné z listin falšoval ten, či onen. Podstatné je: špičkoví politici ČSSD jeli do Německa pro kompromitující materiály na své politické oponenty a výměnou za výhodné úvěry, jak naznačil Machovec, nabídli obsazení některých míst ve státní správě. Tento fakt nemůže vyvrátit výsledek žádného šetření, a proto je Zemanovo prohlášení, že se k celé kauze vyjádří až po obdržení závěrů BIS, jen průhledný pokus odvrátit pozornost. Politik, navíc ústavní činitel, je ale veřejná osoba a mluvit musí. Na rozdíl od obviněného v trestním řízení, což snad Zemanův případ není. Shánění kompromitujících materiálů byla pro Jana Vízka zřejmě záliba. (Již na podzim 1994 třeba předal českým novinám kompromitující materiály na člověka z okolí premiéra Klause, po jejichž zveřejnění nebyl dotyčný jmenován do jisté funkce.) Lze si proto živě představit, jak Zemanem tolik démonizovaný Vízek v bamberském případě postupoval. Nejdříve chtěl získat od sociálních demokratů různé výhody, a když mu to nevyšlo, mohl obsah jednání podstrčit novinářům. I kdyby nakonec vyšly najevo motivy jeho činu, relativizuje to nějak chování Zemana a jeho lidí? Stále bude v čele parlamentu člověk, který jezdí cizím autem na konspirativní schůzky do zahraničí, jedná s podivnými existencemi, a dokonce podepisuje smlouvy o tajné spolupráci do roku 2000. To přece nemají na svědomí zpravodajské služby ani média. Příčinou je sám Zeman, jeho politické způsoby a vidění světa, které už nyní diskreditují tuto zemi.
Slovakizace politiky
Nedávná aféra demoralizovala především samotnou ČSSD. Můžeme proto mluvit o sociální demokracii před a po Bambergu. Před Bambergem šlo o stranu s mnoha, byť nepříliš zřetelnými názorovými proudy. Nyní se začíná uzavírat vůči „nepřátelskému“ světu a skupina kolem Zemana úspěšně navozuje atmosféru, že kdo není s předsedou, je proti sociální demokracii. Pokusy o jinou tvář ČSSD byly Bambergem vrženy o mnoho let zpět. Typickým příkladem může být osud nezemanovské skupiny ve středočeské organizaci ČSSD. Tato neformální skupina (Gross, Machovec, Bláha, Dolejš) se více či méně úspěšně pokoušela vytvářet alternativu k Zemanovu vedení. Před týdnem ale Zeman brutálně přinutil předsedu poslaneckého klubu Grosse, aby se na středočeské regionální konferenci postaral o vyškrtnutí Karla Machovce z volební kandidátky. Poté, co hlasování o Machovcovi v prvním kole skončilo nerozhodně, vzal si mikrofon sám Gross a pronesl nejhanebnější projev své politické kariéry. Nejprve v něm chválil Machovce za jeho pracovitost a posléze řekl, že má zprávy o vážných podezřeních, že je Machovec součástí zpravodajské hry, a proto nedůvěryhodnou osobou. Následné hlasování dopadlo v neprospěch Machovce (56:70). Tímto krokem ztratil Gross veškerý kredit. Připustil totiž, že je ochoten přistoupit na paranoidní způsob vidění světa, a vyslal svým budoucím spojencům signál, že v zájmu hladké kariéry potopí i dlouholetého partnera. Bamberský případ je u nás už čtvrtá aféra se špionážním kontextem. Po Janu Kalvodovi a jeho výrocích o sledování politických stran tajnými službami, stejném obvinění BIS od Josefa Luxe a již zmíněném kufříku Miloše Zemana se český politik opět utíká k temným náznakům. A proč ne, když se v minulých případech nikdo nemusel ze svých falešných obvinění zodpovídat? Nyní je ale situace poněkud jiná. Druhý nejvyšší ústavní činitel ve státě byl přistižen při evidentní lži, podepisování nejasných smluv a shánění kompromitujících materiálů na oponenty. Navíc nechce svou úlohu v aféře vysvětlit. Předpokládalo by se, že jiní politici se budou přinejmenším hlasitě ptát, popřípadě shánět podpisy na jeho odvolání z funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Citlivost na některé druhy politické špinavosti je zde ale zřejmě natolik nízká, až to vypadá, že ostatní politici se Zemanem tiše solidarizují. Šéf Unie svobody Jan Ruml dokonce na otázku, proč se jeho strana proti těmto způsobům razantně neohradí, odvětil, že nechtějí provádět konfrontační politiku. Jako by tu šlo jen o Zemana. Můžeme proto tvrdit: jako kdysi Jan Kalvoda kolíkoval hřiště Luxovi, tak dává Ruml svou netečností všem příštím Zemanům bianko šek k jakýmkoli zpravodajským hrám.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
