„Zatímco americký Kongres povstal a tleskal Clintonovi za to, že pozval Maďary, Poláky a Čechy do NATO, podobné ovace by prezident Clinton od českého parlamentu očekával marně,“ napsal sedmnáctého února redakční komentář deníku The New York Times a stejné noviny se od té doby postoji Čechů ke vstupu do Aliance věnovaly se stejně kritickým tónem ještě třikrát. Pro nás je to nepříjemná pozice: američtí senátoři začnou tento týden diskutovat o přijetí tří středoevropských zemí do NATO, média je upozorňují, že Češi o to vlastně nemají zájem, a my nemáme argumenty, kterými bychom tvrzení skeptických novinářů vyvrátili.
Přízeň washingtonského Senátu přitom potřebujeme, protože rozhodne o naší budoucnosti. Pokud náš vstup do do NATO schválí, budeme mít na dosah nesplněný sen několika generací našich předků: tuzemská demokracie bude v bezpečí před ohrožením zvenku.
Ve vedlejším pokoji
Najít klid a bezpečí v rušném koutu střední Evropy se Češi pokoušejí od pádu habsburské monarchie. Samostatné Československo vzniklo v roce 1918 díky doktríně amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který prosazoval právo malých národů na sebeurčení, a zároveň snaze Francouzů oslabit Německo podporou národních států v týlu svého odvěkého nepřítele. Potíž byla v tom, že Američané se později přestali zajímat o spory v divokých krajích na východ od Rýna, dalšího případného spojence, Angličany, jsme odradili svým nesmiřitelným protiněmeckým nacionalismem, a tak jsme zůstali odkázáni na spojenectví s Francií. Podle někdejšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera šlo o alianci předem odsouzenou k neúspěchu. Pokud spolu země spojenců nesousedí, může prý pakt vydržet jen v případě, když se snaží zaútočit na nepřítele, který je odděluje - Češi a Francouzi ale začali budovat proti Němcům obranné valy. Karty tedy byly rozdány už počátkem dvacátých let a ani dlouholeté úsilí „jednoho z nejvýznamnějších světových diplomatů“, jak Edvarda Beneše rádi nazývají tuzemští historici, na tom nemohlo nic změnit.
Beneš se marně snažil udržet přízeň Velké Británie, sestavil na východě Evropy Malou dohodu proti případnému návratu Habsburků a pokusil se ve Společnosti národů prosadit pravidlo, aby členské státy vzájemné spory neřešily vojensky. Na politické realitě meziválečné doby, totiž na tom, že se velmoci dohodnou snáze samy, bez kibicování malých spojenců, ale nezměnil zhola nic. Mohl to poznat už v roce 1925 ve švýcarském Locarnu, kde Francouzi a Angličané uzavřeli s Německem smlouvy o nedotknutelnosti hranic. Beneš tam byl také, ale po celou dobu hlavního jednání seděl za dveřmi, a kolegové ho pustili dovnitř až poté, co se dohodli mezi sebou. Československo od Němců záruky nedostalo, přesto se Beneš po návratu domů nechal slyšet, že „všechny naše zájmy byly plně obhájeny a dostalo se nám nových garancí pro budoucnost“. Jinak výsledky kongresu zhodnotil v soukromém rozhovoru tehdejší německý ministr zahraničí Gustav Stresseman: „Západ je garantován, východ nám opět připadne. O to se postará vývoj.“ Odhadl to téměř přesně. Za třináct let seděla československá delegace na jednání čtyř evropských mocností v Mnichově opět v předsíni. Na verdikt čtyř evropských mocností čekali diplomaté všemi opuštěné země třináct hodin, a když jim byly podmínky potupné mnichovské dohody sděleny, řekl prý britský premiér Neville Chamberlain českému velvyslanci Vojtěchu Mastnému jedinou větu: „Odpověď se neočekává.“ První pokus Čechů zabezpečit demokracii zvenku o půl roku později definitivně ukončily německé tanky.
Věříme Stalinovi
Druhý pokus na obranu československé demokracie zahájil Edvard Beneš ještě za války v Londýně. Náš exilový prezident znovu hledal především spojence proti Němcům: leitmotivem jeho bezpečnostní politiky se stalo jejich vyhnání ze Sudet, které mělo postavit nový stát na čistě národním základě. Britové opět nechtěli tak radikální nacionalismus podporovat, a proto se přesvědčený socialista Beneš začal víc spoléhat na vstřícnější Sovětský svaz. Angličtí diplomaté Benešovi i jeho spolupracovníkům myšlenku chránit demokracii s pomocí komunistického diktátora diskrétně rozmlouvali. Například slavný ekonom lord Keynes tehdy upozorňoval exilového ministra financí Feierabenda, že smlouva s nevypočitatelným Stalinem nám možná zaručí vnější hranice, sotva však přetrvání demokratického režimu. Beneš je ale neposlouchal. V prosinci 1943 postavil všechny před hotovou věc. Jako první ze středoevropských státníků podepsal s Rusy tak vstřícnou spojeneckou dohodu, že nad ní žasli i jeho nejbližší spolupracovníci. Nešlo totiž jen o vzájemnou obranu, Beneš přesměroval na východ i zahraniční obchod: zavázal republiku k dodávkám některých druhů zboží a přislíbil odebírat ruské suroviny. Do smlouvy zakotvil i slib, že tuzemské hospodářství přizpůsobí sovětským pětiletkám a znárodní klíčový průmysl. Přesto považoval smlouvu za svůj velký úspěch, protože Sověti mu na oplátku zaručili, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí země.
Beneš ale nakonec zase neměl pravdu. Svou politikou pomohl Rusům do střední Evropy a Stalin se mu odvděčil tím, že pomocí svých agentů ve vedení KSČ připoutal Československo ke svému impériu a zlikvidoval jeho druhý pokus o demokracii. A když zdejší komunisté v šedesátých letech podlehli iluzím, že jsou na Moskvě vlastně nezávislí, připomněla jim pravý stav věcí okupační armáda.
Uvnitř s Američany, venku s Rusy
Třetí pokus o demokracii v tomto století začínáme s více či méně potlačeným vědomím, že oba předchozí skončily po dvaceti letech cizími tanky v ulicích Prahy. Pokud jde o bezpečnost státu, snad jsme už přišli o tradiční českou iluzi, že prostor mezi Labem a Moravou je nesmírně zajímavá zóna, na kterou světoví politici myslí, kudy chodí: pokud nás zkusí některá z mocností ovládnout, ti druzí obvykle nenajdou dostatečné důvody nás chránit. Pokud tedy nejsme skálopevně přesvědčeni, že právě nastala zlatá éra demokracie, kdy mají všichni předem zaručenou svobodu, máme dvě možnosti. Čekat ve vedlejším pokoji, kdo si pro nás za dvacet let přijde, anebo si sami vybrat silného, pokud možno demokratického spojence. Správnou odpověď by dnes zřejmě odhalil i desetiletý školák: měli bychom vstoupit do NATO, které je demokratickou organizací a jehož lídr - Spojené státy - stál na straně demokracie i ve třech posledních válkách (včetně té studené). Shodou okolností by pro nás vstup do NATO znamenal v tomto století i první účast v ryze obranném paktu: Varšavská smlouva přece měla v popisu práce rozšiřovat sovětské impérium směrem na západ, za první republiky jsme byli figurkou francouzsko-německého boje o Evropu. Historicky první generální tajemník NATO lord Ismay ještě před jeho vznikem prohlásil, že Aliance může splnit tři věci najednou: Amerika zůstane „in“, Rusko se ocitne „out“ a Německo „down“. Dnes NATO usiluje o partnerství s Ruskem, a žádný z představitelů Aliance by tudíž nic tak drsného neřekl. Po našich historických zkušenostech by nám ale stačil spolek i s tímto minimálním programem.
Rozum do hrsti
Proč tedy česká vláda na tomto zázraku nepracuje dnem i nocí a proč nezájem veřejnosti a politiků odsuzují jen novináři za oceánem? Jsou Češi tak beznadějně ztraceni ve svých žabomyších sporech, že si ani neuvědomují, o co by mohli přijít?
Na začátku devadesátých let zněly zmínky o našem pokusu dostat se do NATO jako hudba z vědecko-fantastického filmu. Ministři obrany Vacek a po něm i Dobrovský ve vzácné shodě tvrdili, že to jednoduše není možné: že to není třeba, nebo že naše armáda není dost schopná. První velkou událostí, která nám po listopadu připomněla, že bychom se měli začít starat o svou bezpečnost, byl komunistický puč proti Gorbačovovi v srpnu 1991. Politici tehdy nedokázali zareagovat. Federální vláda se sešla až čtyři dny poté, když už bylo všechno rozhodnuto, tehdejší šéf branně-bezpečnostního výboru Josef Lis se ani nestihl vrátit z dovolené. Proto se počátkem příštího roku ozvaly první hlasy (náměstek ministra zahraničí Vondra a poslanec za ODS Payne), že ke své bezpečnosti potřebujeme záruky od Západu, nejlépe právě z NATO. Od vzniku České republiky se hledání spojenců na Západě už stalo věcí diplomatických špiček. Václav Havel i ministr zahraničí Josef Zieleniec tehdy logicky připouštěli, že výměnou za příslib bezpečí budeme muset i my svým partnerům pomáhat. „Jde nejen o to, bránit vlastní zemi. Musíme umět bránit i jiný národ,“ prohlásil například v říjnu 1993 ministr zahraničí Josef Zieleniec. Havel to o pár dní později potvrdil i americkým novinářům: „Česká republika byla vždy součástí západoevropské civilizace a měla by se podílet i na její ochraně.“
Patřilo ke zvláštnostem tehdejší české politiky, že se nikdo nesnažil vysvětlit tento záměr veřejnosti a připomenout občanům, jak důležité jsou pro běžný život některé bezpečnostní otázky. S mírnou nadsázkou řečeno, o padajících stíhačkách české armády a nedostatku leteckého benzinu se mluvilo a psalo více než o jednání diplomatů s budoucími spojenci. Tak dostali prostor komunisté, kteří už před volbami v roce 1996 oprášili svůj ideologický arzenál: Amerika si nás chce „podrobit“. Začínat se prý bude od našeho zemědělství, jehož likvidace nás připoutá k americkému kapitálu, a NATO pak definitivně dovrší naše politické vazalství. Později se přidali sládkovci a u českých silnic se letos objevily billboardy, které využívají symboliku normalizačního Dikobrazu - nápis „NATO“ je kombinován s umrlčí lebkou a nacistickým křížem. Do diskuse o NATO se zapojil ještě známý levicový novinář Petr Uhl. „Amerika nám nikdy nerozuměla ani nepomáhala. My nepomáháme jí a ona by neměla pomáhat nám,“ napsal letos začátkem února v Právu. Na rozdíl od extremistů Uhl přece jen úplně nerezignuje na hledání spojenců v zahraničí: „Nám přece vždycky pomáhaly spíše tradiční levicové evropské vlády. To jsou ti, kdo nám opravdu rozumějí.“ V článku ale nevysvětlil, jak chce „tradiční levicové vlády“ Holandska, Norska nebo Dánska přemluvit k vojenské spolupráci mimo Severoatlantickou alianci.
Povinnost hájit před veřejností vstup do NATO připomněli českým politikům až jejich zahraniční partneři v čele s americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou, kteří nejsou spokojeni s tím, že až do konce minulého roku podporovala tuto myšlenku pouhá polovina obyvatel. Nový ministr zahraničí Jaroslav Šedivý zdůrazňuje od svého nástupu do funkce loni v listopadu vlastně jen jednu věc: buďme rozumní, NATO se nám vyplatí. V podobném duchu se propagace členství v Severoatlantickém paktu zhostil i někdejší Šedivého náměstek, dnes nový velvyslanec Česka v NATO Karel Kovanda. „Z rozpočtu Aliance budeme dostávat rozhodně více, než kolik tam budeme investovat,“ uklidňoval například loni v listopadu novináře Práva. „A nebudou zde žádné jaderné zbraně, žádná infrastruktura pro tyto zbraně, a rozhodně ne žádné stále zahraniční vojenské posádky.“ Ochotu bojovat za společné hodnoty zkrátka vystřídala tradiční česká „vychytralost“: jen se podívejte, jak jsme to na západní svět skvěle vymysleli - nedáme jim skoro nic, slíbíme málo a získáme za to jejich ochranu.
Něco za něco
Na otázku, proč by o nás měla mít Severoatlantická aliance zájem, odpověděl před čtyřmi lety ministr obrany Vilém Holáň, že jí nabízíme „demokratické ideály a strategicky výhodné území“. Jeho nástupce Miloslav Výborný mluvil o dva roky později podobně: pro NATO je naší hlavní devízou stabilizovaná demokracie, stabilizovaná politická i sociální situace. Kdyby měli členové Aliance rozhodovat o našem vstupu na základě Výborného kritérií dnes, neměli by tedy pro přijetí žádný zvláštní důvod.
Proč se tedy členové NATO, zejména USA rozhodli o rozšíření Aliance a co od nás očekávají? Na to odpověděla začátkem února ministryně Albrightová: „S větším NATO budeme bezpečnější, protože v Evropě se rozšíří oblast, kde nebude docházet k válkám. Tím, že jasně prohlásíme, že v případě nutnosti budeme bojovat, abychom ochránili své nové spojence, stane se méně pravděpodobným, že o to kdy budeme požádáni. NATO dělá pro východ Evropy totéž, co dělalo pro západ po druhé světové válce.“ Zároveň vysvětlila, co v první fázi musí středoevropské země pro svůj vstup vykonat: přijmout novou strategickou koncepci, přizpůsobit armádu a její velitelské struktury Alianci a přijmout „novou odpovědnost“. Poslední slova jsou klíčová. Aliance chce ručit za naše bezpečí, zároveň ale očekává stejný přístup od nás.
Představitelé NATO dali už na podzim najevo, že českou (ale i polskou nebo maďarskou) odpovědnost budou při ratifikaci smlouvy posuzovat podle tří hledisek: jak se noví členové zapojují do společných akcí, jestli na vojenských výdajích nešetří a jestli odpovědnost politiků sdílejí i občané. Pokud jde o společné akce, měla republika razantní nástup a už pět let funguje v mezinárodních vojenských silách, které zajišťují mír na Balkáně. V poslední době ale jako by naší odvaze došel dech. Když před měsícem žádaly USA své spojence o podporu zásahu v Iráku, prohlásil ministr Šedivý: „Jdeme do toho s vámi.“ Doma ale pak kritikům našeho angažmá ustrašeně vysvětloval, že to tak úplně naostro nemyslel. Rozhodně prý „do toho“ nepůjdeme se samopaly, nanejvýš s vojenskou nemocnicí.
Česká vláda zvýšila loni na jaře rozpočet ministerstva obrany o plných dvacet procent (o šest miliard). O půl roku později Aliance rozhodla, že do společné pokladny bychom měli ročně přispívat částkou šest set milionů korun. NATO zároveň sdělilo, že samo investuje do rozšíření jeden a půl miliardy dolarů. Tato zpráva potěšila české politické představitele natolik, že nějakou dobu patřila mezi hlavní argumenty výhodnosti vstupu do Aliance. Náměstek Kovanda se nechal slyšet, že je zřejmé, že se nám bude vracet násobek našeho příspěvku do společné pokladny.
Albrightová také řekla, že od nás NATO očekává novou vojenskou strategii: máme sdělit, jakých bezpečnostních rizik se obáváme, jak je chceme mírově řešit, případně jak a s jakou armádou jim budeme čelit, a jak vlastně chceme se svými západními spojenci spolupracovat. Česká republika zatím nemůže nabídnout Alianci žádný oficiální dokument o strategii, tedy o našich závazcích k okolnímu světu. Na dokumentu nazvaném Národní bezpečnostní strategie se intenzivně pracuje už pět let.
Na podzim jsme od Aliance dostali za úkol vyslat důstojníky do stovek výborů a agentur NATO. Ministra Šedivého to tehdy vystrašilo: uvědomil si, že armáda asi nedokáže najít tolik jazykově a zároveň odborně schopných lidí. Ještě máme čas to vyřešit, protože naše zástupce stejně do výborů nepustí, dokud parlament neschválí zákon o utajovaných skutečnostech. To se stane nejdříve v květnu.
Dějiny české demokracie začaly tím, když Masaryk 18. října 1918 ve Washingtonu vydal Deklaraci o nezávislosti Československa. V nejbližších dnech se ve stejném městě rozhodne, jakou bude mít tato nezávislost šanci v příštím století, jestli nás nečekají katastrofy podobné těm minulým. Zatím se ale nezdá, že čeští politici považují vstup do NATO za dějinný předěl, nepřipomínají jim to ani jejich voliči - třetina z nich by si podle průzkumů dokonce přála návrat časů, kdy jsme žili v pevném objetí sovětských diktátorů. Možná jsou Češi po čtyřiceti letech komunismu a osmi letech reformy jenom příliš malátní na to, aby dokázali projevit obyčejný pud sebezáchovy. Snad to v Americe pochopí jako polehčující okolnost a nenechají nás zase sedět na chodbě.
Gordický uzel Miloše Zemana
Americké senátory může při úvahách o tom, zda vzít do klubu ospalou středoevropskou zemi, inspirovat ještě jedna událost. Lídři zdejších politických stran už dávají k dobru první příspěvky k debatě, která o vstupu do NATO v nejbližších měsících proběhne i v naší sněmovně. Senátoři by jistě zájem Čechů o NATO ocenili, pokud by pouze četli poslední volební programy parlamentních stran: pravicové strany i ČSSD vstup do Aliance doporučují, svůj názor dodnes nezměnily, a proto by mělo být dubnové či květnové hlasování o NATO pouhou formalitou. Nezbývá než doufat (je to ovšem marná naděje), že se nezačnou zajímat o další podrobnosti. První komplikaci způsobila politická krize, kterou se strany rozhodly vyřešit rozpuštěním parlamentu a novými volbami. Jistotu, že poslanci stihnou o NATO hlasovat, může dát jedině ústavní zákon, který prodlouží existenci sněmovny z původně plánovaného dubna až do června. O tom by měl pražský Senát rozhodnout na příští schůzi, která začne 18. března.
Kromě toho hrozí ještě sociální demokracie. Ve svém rok starém politickém programu na poslední straně skutečně slibuje vstup do NATO podpořit, následuje ale poznámka, že o důležitých politických otázkách nemá rozhodovat parlament, ale sami občané v referendu. Voliči by ČSSD nemohli vyčítat, že její poslanci hlasovali pro NATO a zapomněli na referendum: nikde přece není psáno, že strana musí splnit celý program. Miloš Zeman přesto váhá. Možná by mu ani nevadilo, kdyby o NATO rozhodli jen poslanci, nesmělo by to ale být před volbami, kdy hlasy sociálních demokratů pro NATO mohou způsobit útěk levicových voličů ke xenofobním komunistům a sládkovcům. Jak bývá zvykem, Zemanovy pochybnosti ilustrují postoje jeho nejbližších. Místopředseda Vladimír Špidla dnes NATO bez referenda rozhodně odmítá: „Je to otázka naší suverenity a o ní by měli rozhodovat občané.“ Nemá obavy, že do dubna 1999, kdy je ohlášený termín přijetí, poslanci nestihnou uzákonit referendum, schválit znění otázky a lidé kladně odpovědět: „Jestli nás tam vezmou teď, nebo za deset let, není zas až tak podstatné.“ Opačný názor zastává šéf poslaneckého klubu Stanislav Gross: „Samozřejmě bychom dali přednost referendu,“ říká obezřetně, hned ale dodává: „Pokud se bude hlasovat před volbami, myslím, že většina klubu bude pro.“ Oficiální stanovisko přitom strana nemá. Kandidát na sociálnědemokratického ministra zahraničí Lubomír Zaorálek připomíná, že předsednictvo strany bude o postupu ve sněmovně jednat až 22. března (tehdy by už mělo být ve Washingtonu rozhodnuto). Je prý možné, že svým poslancům „nezávazně“ doporučí, aby pro NATO hlasovali, naopak je ale může zavázat, aby se snažili hlasování odsunout na podzim.
Španělské referendum
Referendum o vstupu do NATO zatím vyzkoušely jen dvě země. Loni hlasovali Maďaři a v roce 1986 rozhodovali o setrvání v NATO Španělé. Španělské království se k Alianci přiřadilo už v létě 1982 za vlády středopravé koalice, zejména pod čerstvými dojmy z pokusu o frankisticky orientovaný puč v únoru 1981. Rozhodnutí tehdejšího premiéra Calvo Sotela bylo ihned podrobeno zdrcující kritice ze strany levicové opozice, nejostřeji od španělských socialistů (PSOE). Sotelovy argumenty zněly vcelku rozumně: vstup do NATO zlomí odpor Francie proti přijetí Španělska do ES a vylepší vyjednávací pozici země při věčných střetech s Velkou Británií o Gibraltar.
Socialisté na podzim 1982 pod vedením Felipe Gonzáleze vyhráli volby, ve svém vztahu k NATO ale ihned předvedli impozantní názorový kotrmelec. Ještě ani neuschla tiskařská čerň na jejich předvolební brožuře „Padesát důvodů, proč nevstupovat do NATO“, a už Felipe González předložil parlamentu tzv. Deset bodů zahraniční politiky. Šokovaní příznivci PSOE se v nich s úžasem dočetli, že vstup do ES a NATO je zcela neoddělitelný, ba co víc, neutralita je přežitkem Frankovy éry. Jeden z hlavních důvodů, kterým se ovšem z pochopitelných důvodů na veřejnosti příliš nechlubil, převzal González od Sotela: španělská armáda dostane konečně konkrétní úkol, spoluúčast na obraně hranic svobodného světa, a přestane meditovat o státních převratech. Přesto statisíce Španělů podepisovaly petice za uspořádání referenda. To se po několika odkladech konalo v březnu 1986 a přineslo skutečně nečekaný výsledek. Přestože ještě několik týdnů před referendem výzkumy veřejného mínění nedávaly Gonzálezovi prakticky žádnou šanci, své „ano“ nakonec Alianci řeklo bezmála třiapadesát procent voličů.
Jiří Chalupa působí na katedře románské filologie FF UP.
