Historická událost, dějinný přelom, poselství důvěry, solidarity a naděje. Podobně vzletných slov padlo minulý týden v Bruselu mnoho. Česká republika, Polsko a Maďarsko totiž přistoupily k Severoatlantické smlouvě, což mimo jiné znamená, že se od této chvíle mohou zúčastňovat prakticky všech zasedání rady Aliance a jejích výborů. Střízlivou hlavu si ale zachovala ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová. Ve svém projevu připomněla novým signatářům, k čemu se zavázali: „Znamená to, že tyto tři národy jsou připraveny postavit se na naši obranu, ať žijeme v Doveru, Dunkerque nebo Dallasu.“ A upozornila je, že jde pouze o konec začátku a že „budeme muset ještě hodně pracovat, abychom zajistili úplnou integraci“. Vstup nových členů teď musí schválit parlamenty všech členských zemí Aliance. A ty budou tvrdě posuzovat zejména tři hlediska: kolik peněz nové státy vyčleňují na obranu, jak se zapojují do společných akcí a jak je rozhodnutí o vstupu podporováno mezi občany. Pro Česko z toho logicky vyplývají tři úkoly.
Málo peněz na obranu
Pokud jde o finance, udělali jsme už vstřícný krok. Do letošního jara se naši partneři ze Západu podivovali nad tím, jak málo peněz jde do rezortu obrany. Celková částka sotva stačila na údržbu současného stavu armády, s nějakou modernizací a přizpůsobením se normám NATO nebylo možné počítat. Vláda proto udělala razantní krok: bez ohledu na kritický stav státní kasy zvýšila pro příští rok rozpočet ministerstva obrany o šest miliard korun (čili o plnou pětinu).
Z celkových šestatřiceti miliard přidělených obraně půjde přes patnáct miliard na platy, pojistné a dávky sociálního zabezpečení. Dalších čtrnáct miliard vojsko utratí za proviant, topivo, naftu, uniformy a podobně. Například jen na náhrady za cestovné pro důstojníky je vyčleněno neuvěřitelných tři sta padesát milionů korun - dvakrát víc než třeba na modernizaci tanku T 72. Na investice do nové výzbroje či objektů zbývá necelých sedm miliard korun. Komu se to zdá málo, měl by vědět, že je to o dvě a půl miliardy víc než letos. Čísla také přinášejí jednu docela optimistickou zprávu. Na pořízení techniky ve standardu NATO je vyčleněna více než miliarda korun, především na komunikační systémy.
Nejvíce peněz spolkne letectvo. Například do nákupu letounu L 159 a jeho výzbroje bude investována téměř miliarda, tři speciální radary přijdou na 500 milionů. Další dvě a půl miliardy potřebují letci na zabezpečení běžného provozu (miliarda na pohonné hmoty, osm set milionů na údržbu, opravy atd.). A výsledkem všech těch peněz bude, že čtyři sta elitních pilotů nalétá sedmdesát místo letošních padesáti hodin, armáda si koupí jedno nové letadlo, moderní výzbroj, tři radary, dva trenažéry a pár nějakých „maličkostí“.
Mírová síla
Členské země NATO zatím dají na rozšíření Aliance jednu a půl miliardy dolarů. Peníze jsou určeny především na další vzdělávání důstojníků z nových zemí, nákup spojovacích systémů, opravy letišť atd. V žádném případě nedostaneme ani dolar na modernizaci výzbroje. Podle akvizičního plánu na ni potřebujeme do roku 2005 přes sto miliard korun. To je jeden z problémů, který budou muset řešit další české vlády.
Podle vedení ministerstva, ale nakonec i západních expertů jsme získávali body v soutěži o vstup do Aliance působením našich jednotek v Chorvatsku a Bosně. Minulý týden se Rada NATO (už za přítomnosti našich představitelů) zabývala dalším případným nasazením mezinárodních mírových sil pod velením NATO. Rozhodla se ponechat nadále v „pohotovosti“ menší mobilní vojsko rychlého nasazení, ve kterém bychom měli své místo.
Naopak největší výhrady jsou proti tomu, že u nás podporuje vstup do NATO sotva polovina populace (v Maďarsku přes šedesát procent, v Polsku osmdesát). Proto se nás ptají, co s tím míníme udělat.
Výborného sliby
Ministr Výborný se před třemi měsíci chlubil svému americkému kolegovi Williamu Cohenovi jakýmsi „komunikačním plánem“, který prý nezájem Čechů o NATO zažene a vše napraví. Čas ovšem ukázal, že plány úředníků jsou jedna věc, a skutečnost druhá. Prakticky nic z toho, co Výborný slíbil, zatím nebylo splněno. Nevznikl dopis vyzývající „tvůrce veřejného mínění“, aby náš vstup do Aliance veřejně podpořili. Nebyl založen klub novinářů píšících o bezpečnosti, přes něž měla být šířena „severoatlantická osvěta“, ministerstvo nezaložilo avizovanou stránku na internetu, která by informovala o Alianci a české armádě.
Osvěta kolem NATO naštěstí nezůstala pouze v péči ministerstva, ale starají se o ni i občanské a nevýdělečné organizace. Jednou z nich je i Česká atlantická komise. Na popud holandských kolegů ji v roce 1992 založil šéf Evropského informačního střediska při Univerzitě Karlově Jiří Hýbner. Přestože je dnes možné v čestném předsednictvu najít jména jako Bratinka, Gross, Halík, Medek, Žantovský, představuje výkonnou složku celé komise stále samotný Hýbner. Na půl úvazku mu přitom pomáhá sekretářka a mladík v civilní vojenské službě. Peníze (provoz stojí okolo půl milionu korun ročně) jdou z Bruselu, ministerstva zahraničí a v poslední době i z rezortu obrany, přispívají také soukromí sponzoři. Komise vydala několik publikací, mezi nimi čtyřsetstránkovou příručku s jednoduchým názvem „NATO“, kde je možné najít všechny závažné dokumenty týkající se Aliance. Komise pořádá semináře pro učitele, vojáky a policisty a jednou ročně se v Českém Krumlově koná Den NATO.
Do řady dobrovolných propagátorů našeho vstupu do Aliance se v poslední době zařadila i televize NOVA. Podle šéfa projektu Radka Bajgara nejprve uvažovali o reklamním spotu, poté ale udělali to, co od září plánuje ministerstvo obrany. Obtelefonovali umělce, politiky a novináře horující pro NATO a s každým natočili rozhovor o důvodech, které ho k tomu vedou. Od počátku příštího roku se bude každý den několikrát pouštět krátký rozhovor ve stylu „co den, to osobnost“. Na obrazovce bude možné vidět např. otce a syna Svěrákovy, Jana Saudka, Tomáše Halíka, Jiřího Suchého, Magdu Vašáryovou atd. Zatím je natočeno dvacet osm interview.
Severoatlantická smlouva
Byla podepsána v dubnu 1949 dvanácti zakládajícími státy. V češtině má asi devět set slov, tedy zhruba stejnou délku jako průměrný komentář v deníku. Ze čtrnácti článků (NATO bude respektovat Chartu OSN, posilovat svobodné instituce, přátelství mezi národy) je nejdůležitější pátý: smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Jinými slovy, jeden za všechny, všichni za jednoho. Členské státy se také zavázaly, že budou urovnávat spory mírovými prostředky a zdrží se hrozby vojenskou silou. NATO řídí Rada, ve které zasedají zástupci všech členských zemí, a všechna rozhodnutí musí být schválena jednomyslně. Na velitelství NATO v Bruselu pracuje 3750 lidí. Vojenské síly NATO se dělí do tří kategorií: síly včasného nasazení, hlavní obranné síly a záložní síly. Další dělení je velmi složité a zahrnuje jak divize jednotlivých zemí, tak kombinované jednotky. Předsedou Rady NATO je generální tajemník Aliance. Řídí zároveň výbory obranného a jaderného plánování a odpovídá za politická rozhodnutí Aliance. NATO má dvě hlavní velitelství, evropské a atlantické. Velitelé jsou odpovědní za obranné plánování, definování vojenských požadavků, cvičení vojsk atd.
