Když dva dělají totéž, není to totéž. Klišé nahánějící husí kůži, ale - marná sláva - často trefné. Dokonale se uplatnilo v polovině prosince při tom, čemu se dnes říká „rozšiřování euroatlantických struktur“. V sobotu 13. prosince Evropská unie rozhodla, že už za tři měsíce nabídne jednání o vstupu šesti kandidátům včetně Česka. V úterý 16. prosince pak Česko, Polsko a Maďarsko podepsaly přijímací protokol do Severoatlantické aliance. Člověk by si letos až pomyslel, že sleduje jakýsi paralelní slalom. Jako by se NATO i EU po dlouhém váhání začaly předhánět kdo s koho, kdo se rozšíří dříve. Ale realita je složitější. Jako vrabec v hrsti se zatím rýsuje jen Aliance, a to ještě s podmínkou.
Ano, ale - ano, ne
Představitelé EU mohou prohlásit cokoliv, neboť dobře vědí, že jejich organizace je spoutána nekonečným řetězem předpisů, pravidel a společných politik. Země, která chce do Unie vstoupit, se musí nejdříve sama změnit k jejímu obrazu, tedy přizpůsobit jí svůj právní řád, své zákony, svou politiku. Na druhé straně se přestavuje i sama Unie. Proto také kandidát, který se chce měnit k obrazu Unie, tento obraz v podobě, jež bude odpovídat okamžiku jeho vstupu, ani nezná. Proto může sama Unie říkat: zahájíme s vámi jednání, ale přijmout vás můžeme jedině tehdy, pokud k tomu budete zralí vy, tedy změníte to a to a to, a současně k tomu budeme zralí i my, tedy změníme to a to a to. Stále tak slyšíme „ano, ale“.
Jazyk NATO mnohem více připomíná biblické „ano, ano, ne, ne“. Aliance chce od kandidátů „pouze“ tolik, aby vyznávali její hodnoty a byli - morálně i vojensky - ochotni tyto hodnoty hájit. (Zde také spočívá obava z malé podpory Aliance v české veřejnosti.) Na rozdíl od EU se v NATO méně uplatňují zájmy jednotlivých zemí či lobby, neboť v Alianci převládá americký leadership, vůdčí duch, mohli bychom říci. Proto také celá příprava na rozšíření trvala kratší dobu než v případě EU, a nyní tak stojíme už „jen“ před verdikty 16 parlamentů členských zemí.
Evropa se rozeběhla
Zdá se, že kladný výsledek ratifikace přijímacích protokolů podepsaných 16. prosince je předem dán, byť se v posledních měsících póly podpory rozšíření NATO změnily - na kontinentu i za oceánem. Až do červencového summitu v Madridu výrazně prosazovaly rychlé rozšíření Aliance jen Spojené státy. Nyní jako bychom viděli závod o největšího příznivce této myšlenky spíše v Evropě.
Svéráznou licitaci začala koncem léta Kodaň ujištěním, že smlouvu o vstupu Česka, Polska a Maďarska do Aliance schválí dánský parlament už dva měsíce po jejím podpisu, tedy v únoru. Paříž reagovala zprávou, že také v únoru, ale „v dřívějším termínu“ lze očekávat ratifikaci ve francouzském Národním shromáždění. O termínu „blízkém francouzskému“ mluvil před měsícem také Helmut Kohl. Dokonce i Turecko, které ještě na jaře ústy své ministryně zahraničí Cillerové hrozilo, že rozšiřování NATO na východ zablokuje, nebude-li předtím pozváno do EU, den po svém vyloučení z okruhu kandidátů do Unie oficiálně oznámilo, že „výrok paní Tansu Cillerové byl špatně pochopen“.
Podobnou záměnu pólů podpory pro rozšíření NATO vidíme v USA. Americká pravice se dnes znepokojuje, že Clintonova vláda se rozhodla pro přílišné ústupky Moskvě. To je ale zrcadlový odraz nedávných stížností demokratů, že rozšíření podřízne větev západně orientovaným ruským reformátorům. Republikáni teď intenzivně pracují na tom, aby Moskva, jíž už v Bruselu připadlo v rámci Rady NATO - Rusko místo v ochozech, zůstala alespoň od hlavního hřiště co nejdále: tak daleko, že - jak řekl senátor Jesse Helms - velvyslanci Vitaliji Čurkinovi „kvůli výškové nemoci začne téct z nosu krev“. Ale nezdá se, že by tyto snahy mohly opozdit, či dokonce zvrátit výsledek ratifikační debaty v Senátu. Tím spíše, že mezitím ztratily na významu dvě další výhrady tradičně vznášené republikánskými odpůrci rozšíření NATO.
První pochybnost spočívala v přesvědčení, že postkomunistické země jsou ve skutečnosti jakýmsi trojským koněm Rusů, což měl dokládat návrat postkomunistických stran k moci. Silně ji ovšem podryly poslední parlamentní volby v Polsku. Vítězství Volební akce Solidarita totiž Američané jednoznačně kvitovali jako „návrat starých přátel“.
Druhá pochybnost se týkala krytí nákladů na rozšíření Aliance. Zvláště poté, co kandidáti na členství (s výjimkou Polska) - a později Francie, Velká Británie a Kanada dali najevo, že by se s nimi pro spolufinancování nemělo moc počítat. I tento argument však ztratil na aktuálnost poté, co velení NATO stanovilo náklady rozšíření na sotva 1,3 miliardy dolarů, z čehož na Česko připadlo 266 milionů. Tato dobrá zpráva má ale přes časté ujišťování našich politiků svůj rub. Koneckonců letošní léto Čechy poučilo, že třeba zájezd do Tuniska za pár tisíc může skrývat rizika.
Musíme si připlatit
Ještě roku 1996 odhadovala americká Rand Corporation celkové náklady rozšíření NATO v závislosti na zvolené variantě na 10 až 110 miliard dolarů. Počátkem roku 1997 připravili bruselští experti rozbor, který zahrnul jen nezbytné výdaje plynoucí přímo ze vstupu do Aliance: v případě „velké země“ (tedy Polska) šlo pouze o 4 miliardy dolarů, u „malých zemí“ (Maďarsko, Česko) o 1 miliardu. Je typické, že dotyčný rozbor nebyl zveřejněn. Washington totiž jeho propočty považoval za tak zkrácené, že nepůsobí solidně.
Co tedy znamená nynější odhad nákladů rozšíření na úrovni, jež pouze nepatrně převyšuje miliardu dolarů? Zkrátka to, že s finanční podporou spojenců můžeme počítat pouze v případě činností, které vojáci označují šifrou C4ISR, tedy ohledně velení, kontroly vzdušného prostoru, spojů, počítačové výbavy, rozvědky, průzkumu. V nejnákladnějších záležitostech, jako je modernizace výzbroje či přizpůsobení armádní infrastruktury potřebám spojenců, jsme odkázáni výlučně na vlastní síly.
