„Bude-li nám dnešní krize výzvou k činům, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji pochopit jako apel, který přišel v pravou chvíli, aby nás ušetřil něčeho podstatně horšího.“ Sotva minulý týden dozněla v pražském Rudolfinu tato závěrečná prezidentova slova, drtivá většina přítomných senátorů a poslanců povstala k dlouhotrvajícímu potlesku. Kdo netleskal, byl Václav Klaus, který vzápětí prezidentův projev odsoudil jako „konfrontační“ pokus o hledání „třetích cest“ někoho, kdo nepochopil, co znamená trh.
Právě konflikt s Václavem Klausem a jeho věrnými odlišil průběh posledního veřejného vystoupení Václava Havla od běžného rituálu prezidentských projevů. Ve svých důsledcích pak tento spor znehodnotil celý prezidentův záměr. Napříště se pravděpodobně nebude vzpomínat na obsah prezidentova projevu, ale na zarážející nedostatek velkorysosti, kterou Václav Havel projevil vůči odcházejícímu Klausovi.
Lháři, zloději a tuneláři
Václav Havel předstoupil minulé úterý před poslance a senátory s velkými ambicemi. Možná přímo nechtěl získat své posluchače dalekosáhlou vizí budoucnosti, bezpochyby ale zamýšlel ukázat pevný bod v nejisté době a naznačit další cestu. Některé ze svých předsevzetí splnil.
Nejlepší části jeho řeči by mohl ve svém kázání klidně použít leckterý osvícený křesťanský biskup. Když prezident mluvil o tom, jak komunismus „zasáhl naše duše“, jak nás do současných potíží zavedla zaslepená „pýcha“, když připomínal, že máme dodržovat „boží přikázání“, nebo když na závěr mluvil o naději, bylo možno s jeho slovy víceméně souhlasit. Rozporný pocit musely naopak vyvolat ty pasáže projevu, v nichž prezident podlehl mámení táborového řečníka a použil několik ryze populistických frází. Jak to ale jinak označit, když v souvislosti s liberalizací cen varoval, že „občané se při dalším útoku na svůj standard vzbouří“, když si emotivně stěžoval, že se u nás „vyplatí lhát i krást“, nebo když upozorňoval, že hospodářská „základna je u nás protunelována“.
Lze mít radost, že po dlouhé nemoci pronesl prezident projev, jehož dramatičnost zaujala každého posluchače. Pokud se ale někdo nad jeho výpady zamyslí, nutně převládnou rozpaky. Kdo v této zemi například „útočil na standard občanů“, když Češi dnes mají vyšší příjmy než v roce 1989 a vedle Slovinců jsou na tom nejlépe ze všech postkomunistů? A znamená snad výrok o „protunelované základně“, že kvalitní české hospodářství z roku 1989 zničili polistopadoví „nemravní pseudovelkopodnikatelé“? A koho má vlastně prezident na mysli? Patří sem například i šéf neprůhledného Chemapolu Václav Junek, kterému Václav Havel prodal svou polovinu paláce Lucerna?
Utrpení v první řadě
Havlův projev byl v jistém ohledu velmi politický. Jeho nástin další cesty české společnosti - od vstupu do NATO a EU přes rozvoj občanské společnosti, dotažení ekonomické transformace až po boj proti rasismu a za přehlednost právního řádu - mohou podepsat všechny koaliční strany včetně sociálních demokratů. Prezident tak decentně připomněl, že právě on je zárukou kontinuity polistopadových změn. Konečně tvrdým útokem na odstupujícího premiéra Klause pak Havel získal bezpochyby důležité politické body před opětovnou prezidentskou volbou.
Prezident nahlas řekl, že nemůžeme všechno špatné omlouvat dědictvím minulého režimu a že musíme hledat, kdo nese za některé současné potíže osobní odpovědnost. Bylo jistě správné, že si za sice nevyslovený, ale zřetelný příklad, na němž tuto svoji tezi předvedl, vybral premiéra: Václav Klaus skutečně politicky odpovídá za nepořádky na finančním trhu i neprůhledné financování ODS. Naznačovat, že se v podtextu Klausovy ekonomické reformy „skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě“, je ale věcný nesmysl (muselo by to totiž platit i o učení amerických neoliberálních profesorů). Něco takového může soudný politik vyslovit pouze ve chvíli, kdy chce svého protivníka krutě urazit. A v tom je největší problém prezidentova projevu.
Při pohledu na tleskající senátory a poslance nebylo jasné, zda aplaudují prezidentovým moralitám, nebo jeho populistickým narážkám. Každý ale cítil, že tleskají především tomu, jak se Havel po letech vypořádal s „arogantním“ Klausem, který projev navíc protrpěl v první řadě. Doufejme, že prezident nechtěl premiéra ponížit do té míry, jak se nakonec stalo, a že jen vinou nervozity posledních dnů zapomněl uvést, čím vším se Václav Klaus v minulých letech o tuto zemi zasloužil. Šanci říci to zřetelně a nahlas prezident stále ještě má.
