HISTORIE..CZ
90. léta

Policie začala šetřit „švýcarské konto”

Josefa Zieleniece a Jiřího Honajzera navštívili minulou středu policisté ze Služby pro odhalování korupce (tzv. ekonomická kontrarozvědka), o den později měl stejné hosty Ivan Pilip. Detektivové zatím funkcionáře Občanské demokratické strany předběžně vyslechli. Navzdory mlhavým vyjádřením pražského státního zastupitelství tak policie začala prověřovat skandál, který předminulý víkend vedl k pádu české vlády. Tedy podezření, že někteří představitelé ODS měli či mají přístup k „černému“ kontu ve Švýcarsku.

Někdo v cizině nás má rád

Policejní vyšetřování má zřejmě jediný záchytný bod: schůzku stranického grémia 26. září v premiérově pracovně. Tato setkání osmi nejvyšších šéfů partaje se nenahrávají, ani se z nich nepořizuje stenografický záznam, takže o nich neexistuje objektivní svědectví. Všichni účastníci se nicméně shodují na tom, že se tenkrát v září mluvilo o koupi domu (konkrétně mělo jít o dům č. 9 v malostranské ulici Tržiště) a o vyprázdněné stranické kase. Tehdejší místopředsedové strany Josef Zieleniec a Ivan Pilip ovšem tvrdí, že v rámci debaty náhle manažer strany Tomáš Ratiborský prohlásil: „Máme přece těch 170 milionů v zahraničí. Oficiálně ale nechtějí potvrdit, že šlo o Švýcarsko.) Pravdivost jejich verze potvrzuje i další místopředseda strany, Jan Stráský. Naopak další tři členové grémia - manažer Tomáš Ratiborský, místopředseda Miroslav Macek a předseda Václav Klaus - označují svědectví svých kolegů za nesmysl. Podle nich nepadlo na schůzce nic ani o zmíněné sumě, ani o Švýcarsku. Přítomen byl také bývalý předseda poslaneckého klubu Jiří Honajzer, ten však neví tak ani tak: "Zdá se mi, že má pravdu Zieleniec. Ale jestli tam padla ta částka nebo něco o Švýcarsku, to už si teď nevybavím. Uznávám, že je to moje chyba.“ A poslední účastník schůzky, šéf senátorů Milan Kondr, se odmítá jakkoli vyjádřit: „Nemám, co bych řekl. To vy zveřejněte, co víte!“

Manažer Ratiborský líčí svou verzi takto: „Někdo si spojil dvě různé věci. Říkal jsem, že dům bude stát 150 milionů. Už v jiné souvislosti jsem pak oznámil nabídku sponzorského daru od zahraniční firmy, která projevila zájem se etablovat na našem trhu.“ Všichni přítomní prý ale zahraniční sponzoring okamžitě zamítli. Jediný Miroslav Macek se údajně zeptal, o jakou firmu vlastně jde. Ani jemu to však Ratiborský nesdělil. A neprozradil to nikomu dodnes, i když je to jediný způsob, jak by šlo rozptýlit podezření: „Já to prostě té firmě slíbil.“

Tak odlišná svědectví o téže věci mohou znamenat jediné: buďto lže Zieleniec, Pilip a Stráský, nebo naopak Klaus, Ratiborský a Macek. Jak si tu rozdílnost vysvětlují sami účastníci? „Vůbec mě to nepřekvapuje. Jako lékař znám z odborné literatury případy, kdy očití svědci podávali o stejné události naprosto rozdílné výpovědi,“ krčí rameny Miroslav Macek.

Švýcarský nadšenec

Ratiborského tvrzení má jednu vadu. Proč by členové grémia bez diskuse zamítli jakýkoli dar z ciziny? Podle manažera nechtěli opakovat skandál s exotickými sponzory z roku 1995 (za smyšlenými jmény Lájos Bács a Rádžív Sinha se skrýval český podnikatel Milan Šrejber). Strana se však nikdy nezavázala, že už žádné peníze z ciziny nepřijme. A co víc - letos 27. srpna podepsali manažer Ratiborský a hlavní pokladní Jana Zemková smlouvu se švýcarským bankovním úředníkem Miguelem Tuerem o vyhledávání sponzorů na území Švýcarské konfederace. Na ten den si Ratiborský dokonce pozval reportéry z deníku Právo a všichni tři se u podpisu nechali vyfotit. Jakou logiku má předvádět médiím „lovce sponzorů“ a současně ochotné sponzory bez ptaní odmítat?

Pan Tuero pracuje v curyšské bance Crédit Suisse a mluví plynně česky. Za svůj ústav dělal poradce Komerční bance (odtud se také znají s Janou Zemkovou). Navzdory zvyklostem v této branži nedostane žádné procento ze získaných částek. „Mám sympatii pro politické zaměření ODS a rád pro ni udělám něco zdarma,“ uvedl Tuero pro MF Dnes. Proč si strana najala pomocníka právě ve Švýcarsku, a už nikde jinde? „Podle plánu mělo být takových lidí více. Nenašli jsme ale zatím dalšího vhodného člověka,“ říká Ratiborský. Pak ovšem musí nutně čelit spekulaci, že skutečným úkolem Miguela Tuera bylo přemlouvat vytipované Švýcary, aby se přihlásili k oněm 170 milionům na údajném černém kontě, a tím je „vyprali“. Manažer na to nehne ani brvou: „To jsem čekal, kdy někdo s takovou krkolomností přijde.“

Kdo žaluje Telecom

Krátce po pádu vlády se objevilo tvrzení, že na údajné „černé konto“ přijde provize za prodej SPT Telecom do rukou nizozemsko-švýcarského konsorcia Unisource. Zdroj však nebyl právě důvěryhodný: „bojovník“ za práva drobných akcionářů Telecomu Martin Mosinger. Na konto prý přispěje konkrétně český honorární konzul v Curychu Werner Stauffacher, jenž za prodej dostane od švýcarského PTT Telecom (součást Unisource) obrovskou provizi 20 milionů švýcarských franků. Jaké jsou důkazy? Mosinger má v ruce autentický dopis z 3. listopadu, v němž mu konzul Stauffacher skutečně píše o jakési své „pohledávce“ vůči PTT. Navíc prý loni Mosingera navštívil Stauffacherův emisar. „Přemlouval mě, ať nechám útoků proti privatizaci Telecomu, a říkal, že peníze z provize jsou určeny lidem v Praze,“ vypráví rozrušeně drobný akcionář. Jak vzápětí dodává, toto svědectví si nelze ověřit, protože emisar mezitím umřel.

Werner Stauffacher je naším honorárním konzulem od dubna 1992 a má v Curychu pověst podnikavého obchodního právníka. Výši své pohledávky potvrzuje, ale k žalobě ohledně provize se podle svých slov teprve chystá. Dvacet milionů švýcarských franků je téměř půl miliardy korun - jaký výkon za takovou sumu musel doktor Stauffacher podat? „Připravoval jsem cestu pro švýcarské uchazeče, ujišťoval o jejich investorských schopnostech,“ odpovídá neurčitě. „Víc bych mohl říci, ledaže by mne PTT Telecom zprostil mlčení.“ Tam však k tomu nevidí žádný důvod. Při jménu Stauffacher se mluvčí firmy Stephan Viarli začne upřímně smát: „Ne, ujišťuji vás, že na privatizaci SPT Telecom neměl žádný vliv. Neměli jsme s ním žádný kontrakt a nebude mu vyplacena žádná provize.“ (Sám doktor Stauffacher mluví o „částečně ústních, částečně písemných“ dohodách.) Také česko-rakouský finančník, který zná švýcarské poměry, nepřikládá Stauffacherově žalobě váhu: „Je to jeden z těch vykutálených právníků. Prostě to s nimi zkouší. Nakonec mu nějaké peníze dají, jen aby dal pokoj.“

A ještě jedna drobnost. V souvislosti s údajným kontem Stauffacher spiklenecky upozorňuje na Čechošvýcarku Janu Blochovou, která je mezi diplomaty známa „kontakty na klíčové představitele ODS“. Paní Blochová žije v Bellinzoně v italsky mluvícím kantonu Ticino a do hlavní kanceláře dojíždí už šest let. V Čechách je její jméno spojeno s nepříliš vydařenou akcí z listopadu 1991, kdy jménem Nadace Václava Klause pořádala v pražském hotelu Atrium dobročinný večírek pro děti se zánětem průdušek (nakonec přišla sotva polovina peněz, než kolik Jana Blochová slibovala). Její návštěvy v hlavní kanceláři ODS v poslední době však mají prostý důvod: jde o důvěrnou přítelkyni Miroslava Macka.