Lidový dům na cestě k moci

Krev, pot a slzy v sociálním ráji

O budoucí tváři politických stran se něco obvykle můžeme dovědět ze tří zdrojů - můžeme si přečíst program, prostudovat profily jejích vůdců a poměry uvnitř partaje. První zdroj ale není v případě ČSSD k dispozici. Poslední dokumenty - volební program z roku 1996 i střednědobý program z letošního bohumínského sjezdu - pocházejí ještě z předbalíčkové doby a s realitou nemají mnoho společného. Jak tedy chce Lidový dům v zemi hospodařit?

Předáci naší levice se netají tím, že se namísto klausovského hesla „svoboda a trh bez přívlastků“ budou držet své tradiční devizy: „sociální spravedlnost a demokracie“. V praxi to ale těžko může znamenat, že splní své nedávné sliby o snížení důchodové hranice nebo že skutečně začnou masivně investovat do školství. Dílčí záměry prozrazuje pouze Zemanův květnový „antibalíček“: tuzemskou výrobu podpoří rozpočtový deficit a celní bariéry. Co když ale v ČSSD převládne jiný názor, který občanům nabídne „krev, pot a slzy“ na překonání „krize, do níž zemi uvrhla vláda ODS“? Pak se můžeme dočkat mzdové regulace, zvýšení nepřímých daní a tvrdého dohledu nad jejich odvodem (třeba pomocí registračních pokladen). Asi jen největší optimisté ale mohou očekávat, že sociální demokraté razantně provedou privatizaci bank a energetických sítí. Dost pravděpodobně budou i nadále pro referendum o vstupu do NATO, určitě odmítnou školné a poplatky u lékaře. Jestli od ČSSD můžeme čekat něco víc než jenom zpomalení již probíhajících reforem, se možná dozvíme v lednu, kdy zamýšlí zveřejnit své nové programové teze. Pravicovější než program ODS podle vzoru britských labouristů však jistě nebudou.

Kdo jste, inženýre Zemane?

Těžko by ale šlo sociální demokracii něco vytýkat, pokud nám v lednu podrobný politický program nenabídne. K vítězství ve volbách jí totiž stačí tvrzení, že jedině ona dokáže (slovy Zemanova prvního místopředsedy Vladimíra Špidly) „demokratickými prostředky vyřešit současnou politickou krizi“. Víc než na programu proto bude záležet na konkrétních politicích. Zemanova strana je však přitom méně přehledná než její velká pravicová předchůdkyně. ODS byla a dodnes zůstala téměř jednolitou stranou technokratů (ekonomů, inženýrů a právníků), kterým dělá radost, když mohou vyplnit ideologická zadání svého šéfa. ČSSD dnes naproti tomu ovládají protiklausovsky naladění osmašedesátníci bez jasného programu, kterým tvrdě konkuruje nastupující generace polistopadových aparátníků. Paradoxně právě oni možná chtějí vytvořit stranu podle západních vzorů, jenže zatím nevysvětlili, podle kterých, kromě toho, že vzorem nebude liberální Tony Blair.

Jedinou jistotou personálního obsazení stranických orgánů a budoucí vlády je Miloš Zeman. Kdo je ale Miloš Zeman? Na jedné straně vidíme nezodpovědného křiklouna, který čas od času přirovnává své politické protivníky k nacistům, na straně druhé jasnozřivého a opatrného státníka, který už před rokem tvrdil, že se současná koalice zhroutí, a nyní jako jeden z mála ve své straně váhá nad tím, zda jít do voleb už na jaře.

Odpovědět na důležitou otázku, kdo bude v Zemanově vládě a kdo bude řídit jeho premiérskou kancelář, by dnes asi nejlépe dokázal astrolog. Vedle levicově smýšlejících technokratů typu Jičínského a Grégra to mohou být zástupci nové generace. Kromě Grosse a Buzkové sem patří například Špidla, Škromach či Zaorálek. Ve všech případech však jde o poslance, kteří zatím mimo stranu své politické kvality neprokázali (s výjimkou kompromisu při schvalování česko-německé deklarace) a kteří navíc mohou za pár měsíců zmizet v propadlišti po vzoru Machovce, Morávka, Wagnera apod. Zeman také může na politické nebe pozvat nestranické odborníky typu bývalého českého ministra průmyslu Jana Vrby, nelze vyloučit ani návrat normalizačních vykopávek podobných Zemanovu poradci Šloufovi. O tom, že v okresních organizacích jich ČSSD může mít v zásobě dostatek, veřejnost přesvědčil nedávno zvolený Zemanův místopředseda, Vladislav Schrom z Ostravy.

Devět měsíců demokraty

Zkrátka a dobře, o budoucí tváři vítěze příštích voleb ještě musí rozhodnout vnitrostranický boj, a především to, jestli se povede podle demokratických pravidel. Pesimisté říkají, že novou českou vládu najmenuje bez ohledu na všechny ostatní stranické kolegy Miloš Zeman se svými poradci, čímž se pouze potvrdí jeho špatně skrývané autoritářské sklony. Zeman podle nich totiž nedokáže demokraticky jednat s ostatními, jak svědčí osud většiny jeho místopředsedů a blízkých spolupracovníků, které buď smetl z jejich funkcí, nebo se s nimi alespoň ve zlém rozešel. Optimisté naopak připomínají, že přinejmenším od březnového bohumínského sjezdu se ve straně zachovávají demokratická pravidla. Když například předsednictvo ČSSD dokázalo vyhnat Zemanovy nejbližší spolupracovníky (Šloufa, Wolfovou a Havlíčka) z důležitých stranických funkcí, jistě dokáže prosadit demokratickou diskusi nad sestavením budoucí vlády.

Kdo má pravdu, bude jasné za pár měsíců. Miloš Zeman už oznámil, že svůj návrh na sociálnědemokratické ministry předloží ještě před volbami dvousetčlennému ústřednímu výboru strany. To zřejmě znamená, že předseda nechce diskutovat s kolegy z předsednictva ani s poslanci, ale sám rozhodne o tom, kdo bude v příštích letech v partaji něco znamenat. Pokud Zemanův manévr vyjde, nebude ovšem na jeho úvaze záviset jen budoucí osud sociálně demokratické strany.