Jméno sedmadvacetiletého studenta Hassana Elamina Abdelaradiho se zařadilo do seznamu zhruba dvacítky obětí, které byly v polistopadových Čechách zavražděny kvůli barvě pleti. Veřejnost je šokována a politikové se v médiích nechávají slyšet, že Hassanovou smrtí „přetekl pohár“. Všeobecně sílí volání po tvrdém postihu zdejších rasistů, po exemplárním trestu pro vraha. Podíváme-li se však na výsledky tří předchozích mediálně nejznámějších případů rasistického řádění v Čechách, zjistíme, že ani jeho nejvíc odstrašující či odpuzující ukázka neznamenala automaticky přísný trest pro pachatele a jasné pojmenování skutečných důvodů smrti obětí. Logicky proto vyvstává otázka: bude to tentokrát jinak?
Bendík, Danihel, Berki
První ukázkou naostro provedeného lynče se po roce 1989 stal pogrom v Klatovech. V únoru 1991 se trestné komando asi tří desítek místních, většinou spořádaných a do té doby netrestaných občanů vypravilo k domu romské rodiny Janů. Někteří její členové byli v Klatovech známi jako výtržníci, zloději a rváči. Frustrovaní obyvatelé vzali právo do vlastních rukou a výsledkem jejich trestné výpravy byla smrt dvaadvacetiletého Emila Bendíka.
Útočníci byli odsouzeni po dvou letech a výše trestů tenkrát Klatovy šokovala: deset z devětadvaceti obviněných dostalo dohromady 49 let (nejvyšší výrok zněl sedm a půl roku), zbytek si od soudu odnesl podmínku. Rozplést důkazně neuvěřitelně složitý případ se podařilo plzeňskému soudci Pravoslavu Polákovi, jehož práci oceňovali dokonce i obhájci obžalovaných. Polákovi velmi pomohlo, že útočníci před soudem mluvili: na základě jejich vlastních, navzájem často protichůdných výpovědí se je nakonec podařilo usvědčit. Obžalovaní vlastně mohli mluvit o štěstí, že od soudu neodešli s ještě většími tresty. Ty by je totiž čekaly, kdyby prý skutečně na romskou rodinu zaútočili z rasových důvodů. „Rasový motiv nevylučuji, pouze ho nepokládám za prokázaný. Ale rozhodně si nejsem jist, zda by se našlo tolik lidí ochotných bránit pořádek ve městě, kdyby se toho samého co rodina Janů dopouštěli bílí kriminálníci,“ prohlásil soudce Polák v březnu 1993.
Poučení z upovídanosti klatovských kolegů si vzali aktéři dalšího mimořádně brutálního útoku. V září 1993 utopila v Písku skupina skinů (odhady o jejich počtu se liší - od dvaceti do šedesáti) sedmnáctiletého Tibora Danihela. Před soud se nakonec dostalo osmnáct holých lebek, do vězení ale justice poslala po dvou a půl letech zdlouhavého a složitého jednání jen tři z nich, a to v nejvyšším případě na jedenatřicet měsíců. Zbytek skinů byl osvobozen. Recept obhajoby byl prostý: skini jako jeden muž odmítli vypovídat, a díky jejich jednotné image se ani zhruba patnácti svědkům (na místě činu se přitom prokazatelně pohybovalo nejméně třikrát tolik lidí) nepodařilo v přímé konfrontaci poznat víc než tři neofašisty. Soud navíc odmítl útočící skiny označit za fašistické hnutí podle paragrafu 260 a marná byla i snaha advokáta poškozené rodiny Kolji Kubíčka, aby byli viníci Tiborovy smrti souzeni za vraždu, a nikoliv jen za násilí proti skupině obyvatel a ublížení na zdraví.
Prozatím nejtvrdší reakci státní moci vyvolala v květnu 1995 vražda dvaačtyřicetiletého otce pěti dětí Tibora Berkiho ve Žďáru nad Sázavou, kterého v jeho domě „jen tak“ napadla a ubila čtveřice bílých českých mládenců. Václav Klaus okamžitě svolal poradu s představiteli vnitra a justice, aby se poradil o tvrdším postupu vůči rasovému násilí. Výsledkem bylo přísnější znění trestního zákona, podle nějž dnes za vraždu kvůli barvě kůže hrozí až doživotí. Problém s tím, co všechno potřebují soudy k uznání rasové vraždy, se ale ukázal vzápětí: hlavní aktér žďárského pogromu Zdeněk Podrázský (21) si od soudu odnesl vysoký, dvanáctiletý trest, brněnský krajský soudce Jan Engelman však v závěrečné řeči prohlásil, že vražda Berkiho neměla „rasový motiv“. Podrázský totiž mlčel a neprovázel svůj čin „žádnými hanlivými výrazy či voláním“. (Tři Podrázského spolubojovníci dopadli ještě líp: jednoho z nich soud poslal za mříže na osmnáct měsíců, zbylí dva vyvázli s podmínkou.) Vrchní soud nakonec nejenže Podrázskému potvrdil dvanáctiletý trest, ale navíc i konstatoval, že hlavním důvodem Berkiho smrti byla rasová nenávist.
Hassan
Osmnáctiletý kuchař Petr Zborník se údajně už k vraždě Hassana Elamina Abdelradiho přiznal. Trvá ovšem na tom, že jej k činu nevedla studentova rasa, ale spor o dívku. Vyšetřovatelé jej obvinili z vraždy s rasovým motivem, a jak prozradili v úterní MfD, k přesvědčení o chlapcových rasistických sklonech je vedlo především jiné skinheadské povyražení, jehož se měl Zborník zúčastnit. 12. září prý v pražské Biskupcově ulici s několika kamarády napadl česko-arabský manželský pár. Následky setkání nebyly pro rasově nevyhovující dvojici šťastné: muž skončil v nemocnici s přeraženou čelistí a mnoha tržnými ranami v obličeji. Obviněn však je zatím jen jeden ze skinů, a pokud policie své přesvědčení o Zborníkově neonacismu opírá o tento incident, pak toho v ruce mnoho nemá. Vyšetřovatel napadení z Biskupcovy ulice nadporučík Molinari totiž tvrdí, že přítomnost Zborníka při útoku na manželský pár se nepodařilo prokázat, a Hassanův vrah tudíž v tomto případě nefiguruje ani mezi podezřelými. „Když jsem se to dozvěděl z novin, velmi mě to překvapilo,“ říká Molinari.
Vyšetřovatelé vraždy súdánského studenta tak zatím svou tezi o rasovém motivu mohou opřít pouze o rasistické výkřiky typu „ty černá svině“, kterými prý Zborník a jeho o dva roky mladší kamarád častovali Hassana na diskotéce ve studentském klubu Dělová koule. Samotné tragické setkání Zborníka s mladým Súdáncem však proběhlo beze svědků. Podle právních expertů proto nelze s jistotou tvrdit, že soud Zborníka opravdu pošle do vězení za rasovou vraždu. Zklamáni konečným verdiktem mohou být i ti, kdo čekají exemplární trest. Někteří zkušení soudci tvrdí, že vzhledem k chlapcově věku se ani při „rasově motivované vraždě“ nedá čekat vyšší než deseti-, maximálně dvanáctiletý trest.
