Když měl v roce 1989 mladý historik Frank Metzing napsat doprovodnou brožurku k filmu o Lidicích, zjistil, že německá historická literatura o Lidicích téměř neexistuje a stávající si často protiřečí. Lidice byly v západním Německu téměř neznámým pojmem. Rozhodl se tehdy Lidice světu opět připomenout historickou studií. Koncem roku 1991 jsem se k pátrání, které zabíralo stále více času, připojila i já. Hovořili jsme mnohokrát i s lidickými matkami, jejichž děti jsou dodnes pohřešované. Vždy v nich probleskovala slabá naděje, že by mohly být ještě naživu. Ve shodě s historickou literaturou jsme tehdy soudili, že děti zahynuly ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. První konkrétní pochybnost vyvstala roku 1992 nad jistými rozpory v podkladech, které jsem shromáždila pro svou seminární práci na Svobodné univerzitě Berlín. Profesora Petera Steinbacha, jednoho z nejrespektovanějších německých historiků nacismu, téma zaujalo a důrazně nás vyzval, abychom v pátrání pokračovali. Jeho výsledky jsme zveřejnili v německé verzi na výstavě, která dnes putuje po různých místech v Berlíně, i v české a anglické verzi, které jsou nyní trvale umístěny v Lidicích.
Rozporná svědectví
Z Lidic bylo 10. června 1942 odvlečeno 98 dětí. Z dalších sedmi dětí, které se později narodily lidickým matkám, se po válce našly dvě. U zbývajících pěti se předpokládá, že zemřely, ale ani to není přesvědčivě doloženo. Z hlavní skupiny bylo do Prahy-Krče převezeno sedm dětí mladších jednoho roku, z nichž bylo šest po válce nalezeno. Tři další děti byly z transportu vyjmuty jako „schopné poněmčení“. Zbývajících 88 dětí bylo 12. června 1942 transportováno do lágru v Lodži, kde bylo 20. června vybráno k „poněmčení“ dalších sedm. Také tyto děti byly po válce nalezeny. Dalších 81 dětí bylo 2. června 1942 v Lodži předáno gestapu. Než děti nastoupily do transportu, mohly ještě 4. června 1942 poslat příbuzným do protektorátu poštovní lístky.
Až potud se naše pátrání kryje s pátráním poválečné československé repatriační komise. Za nedostatečně podložený však považujeme závěr, že děti byly zavražděny v Chelmnu. O příjezdu dětského transportu do tamního vyhlazovacího tábora existuje několik rozporných svědectví, která si do značné míry protiřečí. Z žádného jasně nevyplývá, zda šlo skutečně o děti z Lidic, ba ani zda se jednalo o české nebo polské děti. V prostoru lágru byly sice po válce nalezeny i české mince a knihy, ale ani to přítomnost lidických dětí nedokazuje. Ty byly v noci vytaženy z postelí a jely jen s tím, co měly na sobě, o čemž svědčí lístky z Lodže, na nichž prosí o šatstvo, peníze, příbory apod. V Chelmnu bylo zavražděno i hodně českých Židů, kteří s sebou měli veškerý povolený majetek, neboť věřili v přesídlení.
Dokumenty gestapa ze 2. července 1942 o převedení 81 dětí do transportu uvádějí poznávací číslo náklaďáku, který byl nasazován mimo jiné také pro transporty do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Jenže toho dne náklaďák do vyhlazovacího tábora nepřijel. Záznamy o příjezdech jej registrují až o několik dní později. Chelmno přitom leží jen 60 km od Lodže. Kde by děti byly v mezidobí?
Pozornější zkoumání dokumentů z dob nacismu (bohužel jich bylo mnoho na konci války zničeno) nabízí jiný obraz. Už povel ke zničení Lidic hovořil o osudu dětí jednoznačně: „Děti budou shromážděny, a pokud budou schopny poněmčení, předány rodinám SS do říše. Zbytek bude vychován jinak…“
O tom, že se na zavraždění dětí asi nemyslelo, svědčí i skutečnost, že nebyly odtransportovány rovnou do koncentračního nebo vyhlazovacího tábora, ale do „přestupního střediska“ v Lodži, které bylo založeno v říšské župě Wartheland, aby deportovalo Poláky schopné „poněmčení“ do oblasti Říše a „neschopné poněmčení“ na území generálního gouvernementu Polsko (župa Wartheland se měla stát čistě německou). Tato zařízení nespadala pod Eichmannův odbor IV B 4 v Říšském spolkovém úřadu pro bezpečnostní službu, ale pod oddělení Národnost a přesídlování. Eichmannův odbor pouze zpracovával žádosti o transportní vlaky a určoval, do kterých oblastí se bude přesídlovat.
Zničení Lidic i Ležáků vyplynulo z pomstychtivosti Hitlera a K. H. Franka. Určitě nepatřilo k dlouhodobě připravovaným a plánovaným akcím. Když děti dorazily do lágru, nevěděl velitel střediska Krumey, co si s nimi počít, protože až dosud přesídloval pouze děti s rodinami. O transportu se dověděl až ze dvou dálnopisů, které mu došly 12. června 1943 z berlínského Hlavního úřadu pro rasu a osídlování. V prvním se psalo, že se jedná o „přechodný“ pobyt dětí „neschopných poněmčení“; ve druhém mu nařizovali, aby se postaral o ubytování. Bezradný Krumey se obrátil 17. června nejprve na nejvyšší místa bezpečnostní policie (Sicherheitsdienst - SD) v Praze, odkud však pravděpodobně nepřišla žádná odpověď, a tak 20. června požádal Eichmannův odbor, „aby dále rozhodl o použití dětí“. Ještě předtím Krumey vyzval vedoucího místního Úřadu pro rasovou a osídlovací otázku SS Hauptsturmführera Donguse, aby vybral děti pro „poněmčení“, a do poznámek si téhož dne zapsal, že osm z lidických dětí jsou „rodově silně zatížené“. Ostatní děti tedy podle stávajících „rasových měřítek“ považoval za „méně zatížené“.
Ani Eichmann na dotaz zprvu neodpověděl, takže se Krumey 22. června znovu obrátil na vedoucího úřadu SD v Praze a téhož dne i na dr. Ehlicha z oddělení Národnost a přesídlování na Říšském úřadu SD. V tomto druhém dálnopisu je poprvé a naposled užit pojem „Sonderbehandlung - zvláštní zacházení“, což ve slovníku SS znamenalo smrt. Už v padesátých a šedesátých letech však mnoho historiků dokázalo, že ve spojitosti s dětmi cizinců se toto označení často používalo ve smyslu „poněmčení“. V této souvislosti je zajímavý i kontext, v němž je pojem užit: „13. 6. 1942 dorazilo 88 českých opuštěných dětí. Zpravil jsem IV B 4 o převzetí těchto dětí v domnění, že je s nimi počítáno pro zvláštní zacházení. Mezitím bylo vybráno sedm dětí schopných poněmčení.“ Děti tedy vybral ze skupiny, jež byla podle jeho přesvědčení určena k „zvláštnímu zacházení“. To opět nasvědčuje tomu, že děti nebyly určeny k zavraždění, neboť jinak by si takové troufalé samostatné jednání Krumey jistě nedovolil.
Naděje
Existují ještě tři další stopy, že jednaosmdesát ztracených lidických dětí nezahynulo v Chelmnu. V denním táborovém hlášení lágru v Lodži, které zaznamenává stav tábora 2. července 1942, tedy v den, kdy byly děti vyzvednuty podle předávacího dokumentu gestapem, se píše: „Odchod - a) do generálního gouvernementu.“ Rukou je k tomu dopsáno „81 Čechů“. Nikdo z československé pátrací akce po válce neupozornil na skutečnost, že Chelmno neleželo v generálním gouvernementu Polsko, ale v říšské župě Wartheland. Pokud měly být děti odtransportovány do Polska, je nepravděpodobné, že by byly zabity v říšském Chelmnu.
U dětí z Ležáků, které dorazily do Lodže o několik dní později, se Krumey s dotazem obrátil 9. července 1942 pouze na Eichmannův odbor (odtud tedy pravděpodobně dostal rozkazy i ve věci lidických dětí). Odpověď dostal 14. července: děti „neschopné poněmčení“ mají být předány gestapu, které obdrželo další pokyny. Podle předávacího protokolu byly děti z Ležáků „předány gestapu Lodž k dalšímu umístění“. Termín „umístění - Unterbringung“ rozhodně nebyl žádným krycím heslem pro vraždu. Je pravděpodobné, že stejné instrukce dostalo gestapo i v případě lidických dětí.
Československé pátrací skupiny po válce objevily a zkoumaly dopis, který 13. června 1944 napsal SS-Standartenführer Gies, osobní referent K. H. Franka, osobnímu štábu Heinricha Himmlera. Zmiňuje se v něm o českých dětech, jejichž rodiče byli popraveni: „65 dětí Čechů je odděleně umístěno - z toho čtyřicet šest v internačním táboře ve Svatobořicích a devatenáct v dětském domově v Praze-Krči. Tyto děti pocházejí převážně od rodičů z bývalých osad Lidice a Ležáky…“ Znovunalezené děti z Lidic tehdy popřely, že by kdy byly ve Svatobořicích, a tím byla tato stopa vyřízena. Jenže ve Svatobořicích mohla být jen část z pohřešovaných jednaosmdesáti dětí. Dopis také ukazuje, že se nacistické úřady ještě v roce 1944 zabývaly otázkou, co se stane s českými dětmi „neschopnými poněmčení“.
Poválečné pátrací akce shromáždily nenahraditelný soubor dokumentů a svědeckých výpovědí, avšak příliš brzy dospěly k závěru o smrti dětí v Chelmnu. Pohřešované děti z Lidic mohly být transportovány od lágru k lágru, od dětského domova k dětskému domovu, protože nikdo nevěděl, co s nimi. Některé z nich nejspíš zemřely na podvýživu nebo na různé nemoci, ale jistý počet patrně přežil a dosud žije. Německo bylo po válce v troskách, nejdůležitější akta byla zničena nebo roztroušena na mnoha místech a Němci, kteří by svými výpověďmi mohli přispět k objasnění, samozřejmě nevypovídali dobrovolně, pokud se je vůbec podařilo nalézt. Ti, kteří „poněmčené děti“ adoptovali nebo přijali do pěstounské péče, věděli, že když se přihlásí, o dítě přijdou. Při Eichmannově procesu v roce 1961 byla ostatně o dětech z Lidic předložena řada dokumentů a obžalovaný byl v tomto bodě zproštěn obžaloby, neboť se nepodařilo dokázat, že byly zavražděny. V době procesu byly dokumenty už utříděny a většina svědků ještě žila. Vinou železné opony však československé úřady na Eichmannův proces nereagovaly.
Historik by asi své poznatky v této chvíli shrnul, prodiskutoval s kolegy, a pokud by nebyly vyvráceny, vydal by je knižně. Úcta a dlouholetý vztah, který jsme navázali s pozůstalými po obětech z Lidic, nám však znemožňuje naše pátrání ukončit. Od roku 1995 sledujeme stopy jednotlivých dětí, které by mohly pocházet z Lidic. Nacházíme je v aktech z poválečného pátrání, ale také v informacích německých svědků, kteří již dnes nemají strach promluvit a přejí si ve stáří duševní klid. Nové stopy se stále ještě objevují i v německých archivech. Patří k nim například záznam o chlapci, který v dubnu 1945 vystoupil v Berlíně z vlaku, mluvil jen česky a neustále žvatlal slovo Lidice. Znali jsme jen jeho křestní jméno, přibližný věk a místo, kde byl nalezen, a vše ostatní jsme teprve museli zjistit. Nyní sledujeme současně tři stopy a pokoušíme se zjistit, zda z Lidic nepocházejí tři konkrétní osoby. Pomáhá nám berlínský zemský kriminální úřad, kde po pečlivém přezkoumání údajů rovněž usoudili, že i další děti z Lidic pravděpodobně přežily. Neméně důležitá je pomoc kulturního oddělení Ministerstva zahraničí České republiky a intenzivní spolupráce s pobočkou českého velvyslanectví v Berlíně.
Po padesáti letech je asi nemožné zjistit, jaký byl osud všech pohřešovaných dětí z Lidic. Možná to ani není tak důležité. Když ale objevíme alespoň ještě jedno kdysi zavlečené dítě, dáme možná naději každé dosud žijící matce z Lidic, že její dítě žije a že se mu možná v Německu vede dobře. Hrůznost zločinu v Lidicích tím samozřejmě nemůžeme snížit.
Autorka je německá publicistka, která se zabývá historií .
