Příjemný a vstřícný starý pán. I neohlášeným návštěvníkům věnuje před brankou své hanspaulské vily celou hodinu, během níž s vytrvalým úsměvem diskutuje o své minulosti. Neskáče nikomu do řeči, cizí názory vyslechne se zájmem. Jmenuje se Jozef Lenárt a ještě před třemi týdny mu hrozilo, že stráví zbytek života ve vězení. Klidný důchod mu zaručil až pražský vrchní soud, který 24. září zastavil trestní stíhání Lenárta (74) a jeho stranického druha Milouše Jakeše (75) pro vlastizradu. Tu měli oba muži podle žalobců z Městského státního zastupitelství v Praze spáchat v prvních hodinách sovětské okupace v srpnu 1968 pokusem sestavit kolaborantskou „revoluční dělnicko- rolnickou vládu“.
Na ambasádě
„Strach jsem neměl a i nadále počítám s tím, že můžu za mřížemi skončit,“ říká Lenárt. „Beru to jako součást zápasu, který pro mě začal v roce 1943, kdy jsem vstoupil do odboje.“ Bývalý československý premiér z let 1963–68 a pozdější normalizační aparátčík ale tvrdí, že ho rozhodnutí demokratické justice nepřekvapilo: „Byla to od začátku haškovská absurdita.“ Lenárt trvá na tom, že se s nikým proti republice a socialismu nespolčoval a jedinou jeho motivací pro účast při jednáních na sovětském velvyslanectví i na Hradě u prezidenta Svobody byla snaha obnovit „socialistickou zákonnost“: aby se „Smrkovský vrátil do parlamentu, Olda Černík na vládu a Sáša Dubček na úvé“.
Vrchní soud dává ve svém usnesení Lenártovi v podstatě za pravdu: podle předsedy senátu Vladimíra Vočky obžaloba vychází z předpokladu, že v předsednictvu ÚV KSČ existovala už před invazí skupina - řečeno slovy tehdejšího sovětského premiéra Kosygina - „pozitivních soudruhů“, kteří byli ochotni a připraveni spolupracovat s okupantem. JUDr. Vočka sice přiznává, že takový předpoklad je „vysoce pravděpodobný“, nicméně neprokazatelný. A i kdyby taková skupina opravdu existovala, není k dispozici fakt dokazující, že Jakeš s Lenártem byli její součástí a že se na sovětské ambasádě neocitli pouhou „shodou okolností“. Jakeš, Lenárt a spol. podle vrchního soudu na ambasádu přijeli pouze žádat o okamžité propuštění zatčených vůdců strany a vlády a přitom vyslechli návrh sovětského velvyslance Červoněnka na vytvoření dělnicko-rolnického kabinetu. Ten pak přednesli prezidentu Svobodovi, což samo o sobě nestačí jako důkaz, že toužili po ústavním převratu „ve spojení s cizí mocí“, jak to žádá paragraf o vlastizradě. A konečně: samotný návrh prezidentovi, aby jmenoval novou vládu, nikterak neútočí na ústavní zřízení. Hlava státu na něco takového měla i podle tehdejší konstituce právo a Svoboda navíc nápad okamžitě odmítl.
Za socialismus
Až potud soudce Vočka pouze hodnotí důkazy předložené obžalobou. Další část jeho verdiktu ovšem obsahuje i argumenty, které svým významem přesahují případ dvou osvobozených starců a zásadním způsobem zasahují do diskuse o možnosti vyrovnání se s minulostí.
Podle JUDr. Vočky je totiž nutné zabývat se i otázkou, nakolik chtěli Lenárt a Jakeš svými postoji rozvrátit „socialistické státní a společenské zřízení“, což je nezbytná podmínka k tomu, aby mohl být použit paragraf o vlastizradě v dikci roku 1968. A jak ze zdůvodnění vyplývá, něco takového je prý „absurdní“. Tehdejší socialismus totiž stál podle ústavy z roku 1960 na „vedoucím postavení KSČ ve společnosti i ve státě“ a „sounáležitosti ČSSR se světovou socialistickou soustavou a spolupráci se zeměmi této soustavy, především se SSSR“. A demontovat takový systém prý Jakeš a Lenárt nezamýšleli.
Námitka, že snaha zničit socialismus se bude obviněným prokazovat jen velmi těžko, je v úvahách o právním zúčtování s rokem 1968 přítomna od samého počátku. Nešli tedy vyšetřovatelé a žalobci do předem prohrané bitvy? „Tehdejší Československo bylo na papíře suverénním státem a mohlo si socialismus upravit podle vlastního přání,“ říká Pavel Bret, náměstek Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), kde se případ vyšetřoval. „Nikde nebylo psáno, že režim musí vypadat tak, jak si přeje Moskva. Po srpnu přitom přišla evidentní změna na základě ozbrojené intervence.“ Z názoru soudu není nadšen ani bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda, který se celou věcí ještě ve funkci hodně zabýval: „Velmi paušálně řečeno, i kdyby jejich jednání bylo vedeno touhou zachránit socialismus, neznamená to beztrestnost. V první řadě jde vždy o ochranu státu.“
Úplné vyvrcholení verdiktu soudce Vočky ale přichází až v posledním odstavci jeho devítistránkového usnesení: i kdyby se prý Jakeš a Lenárt dopustili trestného činu, je jejich jednání už dávno promlčeno. (U vlastizrady je promlčecí lhůta dvacet let.) Nač ale potom přijal parlament před čtyřmi lety „protikomunistický“ zákon, který pozastavuje promlčecí doby v případech, které nemohly být vyšetřeny z politických důvodů? Soudce Vočka má na věc jasný názor: zmíněný zákon zastavuje lhůty, které v srpnu 1993, kdy zákon vstoupil v platnost, ještě zcela neuplynuly. „Jinak by šlo o obrovský průlom do právních jistot,“ vysvětluje soudce svůj názor. Co tato slova znamenají, vysvětluje Pavel Bret: „V takovém případě bychom vlastně nemohli sdělit obvinění nikomu, třeba ani estébákům z padesátých let, protože jejich promlčecí lhůty podle této logiky už také dávno uplynuly,“ tvrdí. Právě o tom rozhodoval už před čtyřmi lety Ústavní soud, který protikomunistický zákon plně potvrdil. A právě v nerespektování nálezu Ústavního soudu vidí někteří právní experti možnost, jak případ vlastizrady znovu otevřít. Proti rozhodnutí vrchního soudu už sice není možné normální odvolání, ministryně spravedlnosti ovšem může Nejvyššímu soudu podat stížnost proti porušení zákona. Mluvčí Parkanové Vladimír Voráček v pátek řekl, že ministryně ještě nezná písemný verdikt Vrchního soudu, na podání stížnosti má ale podle zákona čas až do konce příštího března.
Z vlastizrady bylo do dnešního dne obviněno 11 lidí: kromě Jakeše a Lenárta byl minulý týden obvinění zbaven i Karel Hoffmann, který měl podle žaloby vypnout po vstupu vojsk rozhlasové vysílače. Státní zastupitelství před týdnem zastavilo i stíhání někdejšího šéfa generálního štábu Karla Rusova, který měl dát pokyn armádě, aby se okupantům nebránila. Další obviněný politik, Jan Piller, zemřel v roce 1995.
Stíhání šesti příslušníků StB spolupracujících v prvních hodinách s okupanty zastavil státní zástupce letos v srpnu - ve třech případech podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, tři však už mají definitivu beztrestnosti.
Zajímavosti dodává případu vlastizrady ještě jeden moment: obhájcem Hoffmanna, Jakeše a Lenárta je známý pražský advokát Kolja Kubíček, který v minulosti proslul tím, že u Ústavního soudu žádal zrušení Benešových dekretů. Co vedlo muže, který byl po roce 1968 vyhozen ze zaměstnání i ze studia práv a raději emigroval do Německa, aby z vlastní iniciativy zastupoval právě bývalé komunistické prominenty? „Jde mi o spravedlnost pro všechny,“ tvrdí Kubíček. „Tohle jsou politické procesy a každý takový proces je svinstvo. Ať si o nich myslím cokoliv, tohle nejsou vlastizrádci, jen náhodný výběr dosažitelných a známých komunistů.“
