Současní čeští politici se rádi, ale bez hlubší znalosti problému odvolávají na politickou tradici první republiky jako jediného demokratického státu v našich dějinách. Podobně tomu bylo i v případě koaličních problémů minulých měsíců.
Nedostatky i klady politického systému se skutečně zřetelně vyjevují ve stabilitě vládních koalic. Je samozřejmé, že první republika nebyla výjimkou. Silná výkonná moc se ostatně stala ústředním problémem politického uspořádání většiny středoevropských zemí. V případě samostatného československého státu je ale potřeba rozlišit období dvacátých let, kdy šlo především o řešení vnitropolitických zauzlení, a léta třicátá, kdy rozhodující vliv na stabilitu demokratického režimu měly již vnější okolnosti.
Za dvacetiletí existence první republiky se vystřídalo osmnáct vlád, kabinet se tedy u nás měnil v průměru zhruba každý druhý rok. Tento údaj na první pohled o přílišné stabilitě politické scény nevypovídá. Na druhou stranu však podle Peroutkovy Přítomnosti „snad žádný národ neovládal umění utvářet a udržet koalice jako náš“. V sousedním Rakousku se ostatně za patnáct let existence parlamentní demokracie (1918–1933) vystřídalo vlád čtyřiadvacet. Československo bylo právem nazýváno po celou dobu své existence ostrovem demokracie v moři totality. Proč ale bylo nutné skoro každý rok měnit vládu? Odpověď není jednoduchá a při jejím hledání je potřeba nejdříve charakterizovat úlohu politických stran v předválečném Československu.
Stát stran
Všechny československé strany, které přejímaly vládní spoluzodpovědnost, existovaly již před první světovou válkou a jejich politické elity prošly během dvacetiletí první republiky jen malými změnami. Nepružnost systému zpomalovala přirozený proces generační výměny, čímž zesílily radikální tendence hlavně v mládeži (zejména německé), která se částečně odcizila vládnoucímu establishmentu. Schopnost politických vůdců přežívat bez úhony různá politická zemětřesení byla ovšem jedním z předpokladů udržení rozhodujícího podílu politických stran v mocenské struktuře státu.
Zákonodárná moc byla totiž relativně slabá a parlament se v podstatě omezoval na schvalování vládních předloh. Poslanci využívali parlamentní půdu více méně k řečnickým cvičením, v nichž vynikali zvláště komunisté. O nich mohl Ferdinand Peroutka právem prohlásit, že byli pouhými gramofony, do nichž strkala Moskva válečky. Sekundovali jim zejména němečtí nacionálové (DNP) a nacisté (DNSAP). Scény z parlamentu pak někdy připomínaly spíše ring než shromáždění nejlepších reprezentantů lidu. „Poslanci se záhy začali předvádět řvaním, bubnováním do lavic, bušením do všeho, co měli při ruce, včetně hýždí a tváří konkurentů, nadávkami, plivanci a házením spisů po kolezích,“ líčí Peroutka.
Vláda tak měla v rukou nejen exekutivu, ale i legislativu, neboť převážná většina zákonů vycházela z vládních návrhů, na nichž parlament zpravidla pramálo změnil, pouze je formálně schvaloval. Vlády se tím pádem většinou mohly na podporu parlamentu spolehnout, nedostávaly se v okamžiku vzniku do pozice menšinových vlád, a tak prakticky v československých poměrech neexistovala možnost porážky koalice během parlamentního hlasování. Poslanci také nikdy vládu nevystrašili hlasováním o důvěře. Podíl na tomto stavu měly samozřejmě i přísně vázané kandidátní listiny, které dostávaly poslance do pozice pouhých zaměstnanců svých stran.
Žádnému politickému uskupení se v parlamentních volbách nepodařilo získat majoritu. Nezbytně tak musely vládnout koalice. Jejich tvorba nebyla ponechána náhodě a jedinou snahou bylo mít vždy zajištěnou dostatečnou demokratickou většinu. Koaliční základna zůstávala prakticky po celou dobu existence předmnichovské republiky stejná a svůj poměr k ní měnily pouze menší strany, které chtěly v opozici sbírat politické body (příkladem je zejména živnostenská a německá křesťanskosociální strana). Tím se současně omezila možnost normálního fungování výměny mocenských postů mezi koalicí a opozicí.
Vládní koalice se neudržovala společným programem, ale hlavním tmelem zůstávala obava z opozice, která většinou nebyla státotvorná. Koaliční většina vždy představovala složitý konglomerát mnoha protichůdných zájmů sociálních, náboženských, národních i ekonomických. Podobná situace pak nutně vyžadovala značný smysl politických elit pro kompromis, bez něhož byla jakákoli spolupráce předem nemožná. Za tohoto stavu byla tedy hlavním předpokladem každého ministra schopnost vyjednat pro své stranické barvy maximum, aniž by se koaliční partneři cítili ochuzeni. Nežádoucí stránkou podobného přístupu zůstaly někdy až nedůstojné, pragmatické dohody, snižující vládní představitele na úroveň handrkujících se trhovců. Jako ilustrace může posloužit jednání koaličních stran z jara 1930. Tehdy požadovali představitelé agrární strany zvýšení cel, a tím posílení orientace na hospodářskou soběstačnost. Naproti tomu socialistické strany se pokoušely prosadit zákony o vyšší sociální podpoře nezaměstnaných. Oba tábory si nakonec vyhověly, ač to pro oba znamenalo slevit ze zásadních programových zásad.
Politické strany se ovšem nemusely tolik ohlížet na veřejné mínění, jako tomu je v současnosti. Pokud předstupovaly před voliče, pak zejména na stranických manifestacích, kdy se jen stěží mohly něco dovědět o skutečných názorech mezi občany. Velkou roli nehrála v tvorbě veřejných nálad ani média, přestože již v této době byla považována za sedmou velmoc.
Je vcelku pochopitelné, že při pestrosti různorodých zájmů mohl sotva vydržet klid zbraní věčně. Pak ale zákonitě přicházely politické krize. Vládní koalice však měla natolik pevné místo v mocenské struktuře, že každá její nesnáz představovala vážný otřes pro celý politický systém. Proto bylo nezbytné hledat cesty, jak možná rizika eliminovat. Charakteristickým fenoménem politického systému první republiky tak zůstávala symbióza ústavních a mimoústavních prvků, vždy však demokratických, které udržovaly poměr sil.
Koaliční scházení a rozcházení
Osnova prvního koaličního seskupení se rýsovala již krátce po převratu v podobě vlády tzv. všenárodní koalice, v níž nebyli zastoupeni Němci. Tuto fázi existence státu charakterizoval chaos, vyvolaný sociálními a národnostními problémy. Po volbách v červnu 1919 se dostala ke slovu tzv. rudozelená koalice, tvořená sociální demokracií a agrární stranou. Ta byla pohřbena na podzim 1920 po rozkolu uvnitř sociální demokracie, kdy vzniká komunistická levice. Poté se objevilo reálné nebezpečí komunistického převratu. Právě v tomto - pro republiku kritickém - údobí přišla ke slovu poprvé úřednická vláda, která měla překlenout hektické období a připravit půdu ke konsolidaci poměrů. Netěšila se velké důvěře ani ve stranických sekretariátech, ani na Hradě. Současně je to okamžik zrodu tzv. Pětky. Pět rozhodujících politických stran (národní demokraté, agrárníci, lidovci, sociální demokraté, národní socialisté) společně řešilo nejožehavější problémy, které byly na pořadu dne (v současné době jsou možnou paralelou koaliční snídaně v Kramářově vile). Vliv pětky nebývale vzrostl v době těžké nemoci prezidenta Masaryka roku 1921, kdy nahrazovala svou autoritou hlavu státu.
Do chodu politického života výrazně promlouval rovněž Hrad, skupina prezidentových poradců a pomocníků, kteří ovlivňovali dění ze zákulisí. Pětka si udržovala svůj vliv po celou první polovinu 20. let, to znamená v době poloúřednického kabinetu tehdejšího ministra zahraničí Beneše (1921–22), i parlamentní vlády Antonína Švehly (1922–25).
Druhá úřednická vláda (březen-říjen 1926) měla připravit oddychový čas pro novou politickou konstelaci. Po parlamentních volbách v listopadu 1925 totiž propadla státotvorná levice a přízeň voličů se přiklonila jednak ke komunistům a jednak k občanským stranám. Po několikaměsíčním vládním intermezzu se ukázalo, že dosavadnímu vládnímu modelu odzvonilo.
Životnost jednotlivých vládních uskupení nejvíce ovlivňovalo rozbujelé stranictví. Nejdůležitější roli hrály mezistranické spory. Nejpříznačnější byly koaliční střety právě v době vlády občanské koalice (1926–29), jež se ale vymyká běžnému obrazu prvorepublikové politické scény. Poprvé od vzniku státu byli totiž vyloučeni z vlády reprezentanti státotvorných socialistických stran a vznikla ryze občanská koalice. Současně v ní zasedli i první němečtí ministři, reprezentanti aktivistického směru. Vliv samozřejmě socialisté neztratili (uplatňovali ho zejména prostřednictvím Hradu). Byla to doba hospodářské konjunktury, probíhající bez vážnějších sociálních konfliktů. Tato perioda se dá i díky tomu, že všechny státotvorné strany nemusely být ve vládě, označit za nejstabilnější v celém období trvání první republiky.
Přesto narůstaly problémy mezi dvěma nejsilnějšími stranami, agrárníky a lidovci, které se zkomplikovaly dlouhodobou nemocí premiéra Švehly, koordinátora jednotného postupu koalice. Z vnitrokoaličního konfliktu, který eskaloval, byly jediným východiskem předčasné volby. Koalice tím volila schůdnější řešení, protože prodlužováním agonie by si pouze uškodila. Do Evropy již začaly doléhat první příznaky černého pátku na newyorské burze se všemi drastickými sociálními důsledky.
Dalším neuralgickým bodem každé koaliční spolupráce byly i spory uvnitř jednotlivých stran. Snad netypičtější jsou rozpory uvnitř nejsilnější strany, československých agrárníků. V roce 1932 padla vláda právě v důsledku nespokojenosti finančních kruhů a části agrárního vedení s tehdejším ministerským předsedou Udržalem. Protihradní křídlo v agrární straně také několikrát bezúspěšně usilovalo o pád ministerského předsedy Hodži (1935–38). Důsledkem byly dvě demise vlády v letech 1935 a 1937.
Na křižovatce třicátých let
Změněná vnitropolitická i zahraničněpolitická situace třicátých let vedla zákonitě k změně fungování politických mechanismů. Nejzávažnější politická krize přišla v souvislosti s velkou krizí hospodářskou. Sociální (a v jeho důsledku i národnostní) neklid přispěl k růstu vlivu extremistických stran nacistů a komunistů. Poté, co převzal Hitler moc v Německu a v okolních zemích, se o slovo hlásily autoritativní režimy (Rakousko, Polsko, Maďarsko), začaly doléhat problémy i zvenčí. Také v Československu přišlo období demokracie pevné ruky, která měla zabránit destabilizaci a chaosu a posílit obranu země. Situaci řešila vláda v čele s Janem Malypetrem pomocí tzv. zmocňovacích zákonů z června 1933, které přenášely v daleko větší míře zákonodárnou iniciativu na vládu. Parlament, přestože z rozhodování nebyl zcela vyloučen, byl zatlačen ještě více do pozadí.
Zákonné úpravy zaváděly i dočasná omezení politických svobod. Došlo k částečné redukci svobody tisku a větší kontrole politických stran, zejména německých nacistů, kteří byli nakonec rozpuštěni z obav před jejich protistátními aktivitami. Prioritou vlády ale byla stabilizace ekonomiky. Ozdravný proces ve státním hospodářství měla nastartovat devalvace měny, umožňující růst zahraničního obchodu. Na protest proti tomuto kroku odešla v únoru 1934 z vlády národní demokracie, podporovaná vlivnou skupinou naší největší banky - Živnobanky. Řešení situace vyžadovalo v této době i značnou dávku osobní odvahy, protože od vzniku republiky byla snaha udržet stabilitu koruny prvořadá. Jako nezbytné se ukázalo přestat se ohlížet na úzké zájmy stavovských skupin. Odvážným ale nakonec štěstí přálo a od této chvíle nastal v ekonomice obrat k lepšímu. Vláda v kritickém momentu obstála a zabránila oslabení demokratického režimu.
Přelomovým momentem pro existenci československé demokracie byly parlamentní volby roku 1935, kdy se projevila naprostá převaha Henleinova hnutí a v sudetoněmeckém politickém spektru začaly převládat totalizující prvky. Stát se současně dostal pod silný tlak ze strany německého souseda. Jak ukázaly události z podzimu 1938, měl prvorepublikový politický systém v konfrontaci s přímým vnějším ohrožením jen velmi malou šanci na úspěch.
Autor je pracovníkem historického ústavu AV ČR.
