V pondělí osmnáctého listopadu večer se MUDr. Zdena Lipárová z kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce právě chystala do sprchy, když v jejím bytě zazvonil telefon. Hlas ve sluchátku patřil její známé Dagmar Veškrnové - úpěnlivě ji žádala o návštěvu u prezidenta republiky, který prý potřebuje rychlou lékařskou pomoc. Dr. Lipárová dorazila k Václavu Havlovi do Střešovic za necelou hodinu. Prezident měl horečku, celý se třásl a stěžoval si, že špatně vidí. Vyděšené lékařce řekl, že má zápal plic a ráno byl na rentgenu, ale nikdo mu prý neřekl, co mu vlastně je. Dr. Lipárová pacienta zevrubně vyšetřila, předepsala mu uklidňující léky, a protože na jeho plicích byl slyšet tzv. třecí šelest, doporučila rychle provést nový rentgenový snímek. Krátce po půlnoci pak odjela domů s vědomím, že situace je vážná. Další vývoj její domněnku potvrdil: pro prezidenta měla krátce nato začít bitva s rakovinou. Havlova nemocniční anabáze, napjatě sledovaná veřejností, trvala dlouhé týdny a v jistém smyslu není ukončena dodnes.
Černá tečka navíc
Ráno po návštěvě dr. Lipárové volala Dagmar Veškrnová prezidentova osobního lékaře MUDr. Michala Šerfa a informovala jej o nočním vyšetření. Čtyřiadvacet hodin poté byl prezident znovu rentgenován v Nemocnici Na Homolce. Snímek, který byl kvůli utajení veden na jméno šéfa Hradní policie Antonína Maněny, odhalil nejen zřetelnou bronchopneumonii (odborný termín pro zápal plic) v pravé části plic, ale „ještě něco navíc“. Protože si lékaři nebyli jisti, oč přesně jde, podrobil se prezident ještě tu noc vyšetření na počítačovém tomografu. To jasně ukázalo - jak řekl později prezident - „malý černý puntík“.
„Nikdo z našeho týmu si netroufal přesně určit, oč jde,“ vzpomíná dr. Lipárová. „Proto jsem snímek druhý den ráno vzala a odjela jej ukázat do Hradce Králové docentu Černochovi, který je u nás nejlepším odborníkem na čtení snímků.“ Doc. Černoch došel po několikahodinovém zkoumání a srovnávání k závěru, že jde o „malý nádor, za nímž může být schován ještě jeden“.
Jeden z našich nejlepších operatérů, přednosta III. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice profesor Pavel Pafko, byl tou dobou v Karlových Varech a do Prahy se vrátil až v sobotu. Dagmar Veškrnová jej požádala o schůzku, na které mu ukázala snímek a prozradila, o jakého pacienta ve skutečnosti jde. Pafkův závěr byl jednoznačný: Václav Havel má malý karcinom, který je třeba co nejdříve odstranit. Jen o několik hodin později pak prezident osobně požádal kancléře Ivana Medka o svolání naléhavé schůzky.
Schůzka na Hradě
V neděli 24. listopadu se odpoledne v Medkově kanceláři sešlo deset lidí: Dagmar Veškrnová, tajemník prezidenta Vladimír Hanzel, mluvčí Ladislav Špaček, šéf ochranky Antonín Maněna, MUDr. Zdena Lipárová, profesor Pavel Pafko, osobní prezidentův lékař Michal Šerf, rentgenolog doc. Ort, MUDr. Zdeněk Susa z II. interní kliniky VFN a samozřejmě kancléř Ivan Medek. Když se přítomní lékaři ve vedlejší místnosti seznámili s fakty, dospěli k jednomyslnému stanovisku: vzhledem k nálezu na plicích je třeba, aby byl prezident co nejdříve hospitalizován.
„Nikdo to tehdy naplno neřekl, ale všichni jsme pochopili, o jakou nemoc jde,“ vzpomíná Ivan Medek. „Pamatuji se, že jsem pak prezidentovi telefonoval domů a řekl mu, že se lékaři právě shodli, že bude muset zítra do nemocnice. O tom, do jaké nemocnice půjde, se tehdy nehovořilo. Bylo jasné, že operaci provede profesor Pafko na své klinice, kde už prezident ležel dvakrát. Žádný problém v tom prostě tehdy nebyl.“
Ani podle profesora Pafka se tehdy na Hradě o jiné než o jeho klinice nemluvilo: „Když jsme odešli do vedlejší místnosti, ukázalo se, že MUDr. Šerf neví o nových snímcích, které provedla dr. Lipárová. Na jeho obhajobu ale musím říci, že v prezidentově dokumentaci byl Šerfův snímek z pondělí 18. listopadu, který - jestli si dobře pamatuji - byl popsán jako pneumonie. Byla tu rovněž poznámka "Nutno udělat kontrolní CT“. Nález, který objevila dr. Lipárová, by tedy podle mého soudu dr. Šerf objevil také, jakmile by byl doléčen zápal plic. Každopádně se o možnosti operovat na Homolce tehdy nemluvilo. Nemluvil o ní ani prezident, za kterým jsme potom s dr. Lipárovou a paní Veškrnovou odjeli: jeho jediným přáním bylo, ať je to rychle vyřízeno."
Operace: bez komplikací
V pondělí 25. listopadu ráno Václav Havel poprvé ulehl v pokoji číslo 35 ve třetím patře III. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Londýnské ulici. Souběžně s tím vydala prezidentská kancelář zprávu, že o hospitalizaci rozhodlo „lékařské konzilium“ pro „přetrvávající zápal plic“ a za účelem „provedení podrobných vyšetření“. Následující den v úterý pak mluvčí Špaček novinářům oznámil, že se prezident „podrobí středně těžké operaci, při níž bude upřesněna diagnóza“. (V deníku MF Dnes se ovšem současně poprvé objevila informace nejmenovaného lékařského zdroje, že na „prezidentově rentgenovém snímku plic je něco, co lze blíže specifikovat teprve tzv. biopsií“, tedy po odebrání vzorku.) Ještě týž den pak na návštěvu za prezidentem přijel premiér Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec.
Ve středu 27. listopadu oznámil profesor Pafko tisku, že se prezidentův „zánět plic zklidnil“ a pacient je připraven na operaci; mluvčí Špaček znovu odmítl upřesnit, jaké jsou vyhlídky léčby. První přesnější informace se tak na veřejnost dostaly až v nedělních Hovorech z Lán, které prezident natočil v nemocnici. „Operace by měla odstranit jakousi nedobrou tečku či puntík, který byl nalezen na mých plicích a o jehož povaze se zatím nic neví,“ řekl tehdy prezident.
V pondělí 2. prosince ráno informovala ČTK, že operace prezidenta Havla začala. V poledne předstoupili před novináře mluvčí Špaček s profesorem Pafkem a sdělili jim stručné komuniké: během téměř čtyřhodinového zákroku odstranili lékaři z prezidentových plic zhruba jeden a půl centimetru velký nádor a současně mu odebrali polovinu pravé plíce. „Bylo to bez komplikací,“ řekl do mikrofonu viditelně spokojený Pafko a dodal: „Pan prezident je teď na jednotce intenzivní péče. Prognóza je pozitivní. V nemocnici by měl být ještě asi týden.“
Přichází Mikuláš
Zrekonstruovat události následujících dnů už není tak jednoduché. Pafkův lékařský tým i lidé z prezidentova nejbližšího okolí se sice shodnou, že samotná operace byla proveden výborně, ale na to, co se dělo v dalších dnech, už existují názory zcela protichůdné.
Podle novinových zpráv se prezident „po operaci cítil dobře, četl noviny a měl živý zájem o dění ve státě“. V podobném duchu bylo sepsáno i Špačkovo vyjádření s datem 4. prosince: „Pooperační léčba probíhá normálně, prezident nemá teplotu a ani laboratorní testy nenaznačují komplikace.“ Prof. Pafko mluvčího doplnil, že se sice objevují potíže s odkašláváním, ale nejde prý o nic mimořádného: prezident dokonce údajně jedl párek, pil pivo a navštívili jej Mikuláš s čertem. Málokdo si už tehdy všiml, že týž den v podvečer nebyl k nemocnému vpuštěn premiér Klaus.
Co se skutečně na jednotce intenzivní péče dělo prvních osmačtyřicet hodin po operaci, není úplně jasné dodnes. Lidé z prezidentova okolí, respektive jeho současná manželka, jsou přesvědčeni, že se Havel po úspěšné operaci proměnil ve svého druhu nemocniční atrakci, na niž se chodila dívat valná část personálu. To pak údajně ještě umocnil fakt, že na klinice - kulantně řečeno - nevládl zrovna přísný hygienický režim (například bylo povoleno vstupovat na JIP v civilním oblečení, přes něž byl navlékán plášť, lékaři odsávali pacienta bez rukavic a roušky atd.).
Profesor Pafko i jeho vrchní sestra Marcela Stoklasová na podobná obvinění reagují rozhořčeně. „Něco takového může tvrdit jen nepoučený laik, o všem, co se dělo, existuje písemná dokumentace. Podobné úvahy nás urážejí - na naší JIP funguje standardní hygienický režim. U prezidentovy postele se samozřejmě vystřídala řada lékařů, ale jen těch, kteří měli službu. Zásadně odmítám tvrzení, že prezident byl pro ošetřující personál atrakcí. Představy o tom, že patřičnou hygienu zajistí nemocniční návleky, jsou dávno překonány. Pacienty neohrožuje virová, ale bakteriální infekce, a tu nepřinášejí lidé zvenku. Stejný režim jako u nás ostatně funguje i na Západě. Měli jste vidět profesora Ginsberga. Ten přišel k prezidentovu lůžku rovnou z letiště rovněž v civilu a holou rukou mu prováděl bronchoskopické vyšetření,“ říká rozzlobeně Pafko.
Drama
Pro člověka, který u žádné z popisovaných věcí nebyl osobně, je z protichůdných svědectví v podstatě nemožné určit, kdo má v tomto sporu pravdu. Úzkostlivě se tomu ovšem vyhýbají i lékaři, kteří situaci pozorovali na vlastní oči a přitom nepatří do Pafkova týmu. „U nás na Homolce ani ve většině jiných nemocnic takový režim není,“ říká diplomaticky dr. Lipárová a dál se k věci nechce vyjadřovat. Prokazatelným faktem tak zůstává pouze to, že se prezidentův zprvu dobrý pooperační stav začal v noci ze středy na čtvrtek horšit. Podle dostupných svědectví prezident nebyl schopen vykašlávat a místy se dusil hleny, které se lékaři pokoušeli odsát.
Ve čtvrtek dopoledne bylo zhoršení prezidentova stavu naznačeno i novinářům, když profesor Pafko oznámil, že „na levé, neoperované straně plic začal nový zánět“ a vzápětí podle MF Dnes dodal: „Je to komplikace a v tuto chvíli nemohu říci, jak závažná.“ Podle jiných svědectví byla tou dobou situace už téměř dramatická. „Ve čtvrtek se prezidentův stav opravdu zhoršil,“ vzpomíná doktorka Lipárová. „Mluvila jsem telefonicky s profesorem Pafkem, který Homolku žádal o pomoc a doplnění přístrojového parku, neboť bude prezidenta třeba připojit na umělou ventilaci.“ Po té z Homolky odjela do Londýnské nejen dr. Lipárová a nejmodernější plicní ventilátor, ale i šest sester, které se od této chvíle dělily v péči o prezidenta se sestrami z třetí chirurgie.
Fakt, že se ve čtvrtek večer prezidentův stav zhoršil (podle dostupných informací měl tou dobou pulz 175, což je dvakrát tolik než u zdravého člověka), nepopírá ani profesor Pafko, mluvit o ohrožení jeho života však považuje za přehnané. „Přes den se prezidentovi zhoršila plicní funkce, a proto jsme po poradě s přizvanými odborníky - šlo zejména o primářku ARO nemocnice Na Malvazinkách Jarmilu Drábkovou, přednostu anesteziologicko-resuscitační kliniky motolské nemocnice Karla Cvachovce a kardiobiologa Jaromíra Hradce z naší interny - rozhodli o napojení na ventilátor (tracheostomii). Poté se prezidentovi viditelně ulevilo. Nepopírám, že to byly napjaté chvíle, ale o ohrožení života nešlo.“
Proč nešel kyslík
Podle většiny z těch, kdo byli ve čtvrtek v Londýnské přítomni, vládl v následujících hodinách kolem Havlova lůžka zmatek. Dr. Lipárová jej později shrnula slovy: „Každý z nás volal někomu chytrému, abychom se poradili, jak dál.“ Nebylo divu: v noci ze čtvrtka na pátek začalo prezidentovi selhávat srdce a v pátek ráno podle svědectví Dagmar Veškrnové vypadal jako člověk, který má na kahánku: popelavě bílé propadlé tváře, vystouplá brada a v horečce plovoucí nepřítomné oči.
V pátek odpoledne pak došlo k další dramatické situaci, na niž mají lékaři a prezidentovo okolí zásadně odlišný názor: prezidentův dýchací přístroj přestal na nějaký čas pracovat. Podle lidí z prezidentovy ochranky, konkrétně podle jejího šéfa Antonína Maněny, za to mohl fakt, že v kyslíkové bombě došel kyslík a sanitář, který ji měl vyměnit, nebyl k nalezení. Podle profesora Pafka se však tato událost zbytečně dramatizuje. „Ano, dýchací přístroj dovezený z Homolky v jednu chvíli - podle sdělení asistenta Vavříka, který byl osobně přítomen - na necelou minutu vypadl, neboť v kyslíkové bombě klesl tlak pod potřebnou úroveň. To ale neznamená, že ta láhev byla prázdná, a už vůbec není pravda, že by náš sanitář byl - jak někteří tvrdili - v tu chvíli v hospodě. Není moje vina, že na klinice není centrální rozvod kyslíku a že přístroj dovezený z Homolky reagoval tak citlivě. To nikdo nemohl tušit. Rozhodně také odmítám, že tím byl ohrožen prezidentův život: personál jej rozdýchal ambuvakem, který se používá například při převozech, takže se nic nestalo. Pokud někdo říká něco jiného, lže. Přiveďte mi jej a uvidíme, zda mi to zopakuje z očí do očí.“
Nynější prezidentova manželka ovšem situaci popisuje jinak: „Přišla jsem ve chvíli, kdy se prezident dusil, a MUDr. Lipárová mi sdělila, že je půl hodiny bez kyslíku, protože došla kyslíková bomba. To také potvrdil i přítomný MUDr. Vavřík. Později jsem byla svědkem toho, jak rozčílený profesor Pafko sháněl lepší zajištění kyslíku.“ Stejnými slovy pak tuto scénu popisuje i Antonín Maněna, zatímco MUDr. Lipárová dává nyní za pravdu Pafkovi.
V pátek v noci pak došlo ještě k jedné události, těšící se později značnému zájmu zejména bulvárních médií. Prezidentova současná manželka, která u jeho lůžka trávila celé hodiny, přivedla na kliniku léčitelku. „Souhlasil jsem s tím, neboť jsem přístupen všemu, co pacientovi neškodí,“ říká Pafko. Informaci o tom, zda přítomnost léčitelky opravdu pomohla zmírnit prezidentovu srdeční tachykardii, jak to tvrdí někteří lidé z jeho okolí, však Pafko odmítá komentovat. Známo je tak zatím pouze to, že léčitelka byla u prezidenta celkem třikrát. Pak byla vykázána.
Letadlo z New Yorku
V sobotu 7. prosince se podle oficiální zprávy vydané prezidentskou kanceláří Havlův stav mírně zlepšil, podle publikované informace mluvčího Špačka dokonce „prezident jedl bramborovou kaši a kuře“. Skutečnost však nebyla ani zdaleka tak optimistická: Havlův stav se sice přestal zhoršovat, o nějakém obratu k lepšímu ale nemohla být řeč. Že by prezident jedl kuře s bramborem, byl pochopitelně nesmysl. (L. Špaček dnes říká, že byl zřejmě špatně pochopen: „Musel jsem neustále odpovídat na desítky dotazů a ten den jsem viděl, jak sestra odnáší z JIP tác s jídlem. Z toho jsem usoudil, že prezident snědl kousek kuřete.“)
Stejná situace byla i celý následující den. V katedrále sv. Víta se tu neděli na mši modlily tisíce lidí za prezidentovo zdraví. Václavu Havlovi opět stoupla horečka k devětatřiceti a jeho blízcí dostali od několika pražských lékařů zprávy, podle nichž je pacient napaden sepsí a jeho život visí doslova na vlásku. Na základě těchto zpráv se pak rozhodli jednat.
Dagmar Veškrnová hned v pondělí zatelefonovala velvyslanci Michaelu Žantovskému do Washingtonu a požádala jej, zda by mohl zprostředkovat pomoc tamních lékařů. „Už od prezidentovy operace chodily na ambasádu různé nabídky pomoci, které jsem postupně posílal do Prahy,“ říká Žantovský. „Když jsem byl paní Veškrnovou požádán o pomoc, zavolal jsem ředitele newyorské nemocnice Memorial Sloan-kettering Cancer Center, který zná prezidenta osobně a už se nabízel. On pak požádal jednoho ze svých lékařů, předního plicního chirurga Roberta Ginsberga, aby ihned odjel do Prahy. Když celou věc schválil kancléř Medek, Ginsberg sedl na letadlo a odletěl.“
Převoz se nekonal
Tou dobou bylo v Praze pondělí večer. „Někdy kolem desáté mi volal domů Ivan Havel a požádal mě, abych okamžitě přijel na kliniku,“ vzpomíná profesor Pafko. „Tam už byla paní Veškrnová, pan Maněna, Ivan Havel, doktorka Lipárová a s nimi přednosta II. interny vinohradské nemocnice Miroslav Anděl a primář KAR ze Všeobecné Jiří Valenta. Nevím už, kdo to řekl jako první, ale chtěli prezidenta převézt, protože prý jeho život ohrožuje sepse. Když jsem se ptal, jak na to přišli, řekli mi, že to mají od anonymního zdroje. Z dalšího hovoru ale bylo jasné, že mají zprávy z laboratoře, kam jsme posílali krevní vzorky. Řekl jsem jim, že jejich informace jsou bez globální znalosti pacientova stavu matoucí a že panika je zbytečná. Byla kolem toho diskuse, ale nakonec jsme je s primářkou Drábkovou přesvědčili, že převoz ničemu nepomůže. Dohodli jsme se, že na druhý den svoláme širší lékařský tým a pak se uvidí.“ Dagmar Veškrnová ovšem schůzku opět popisuje jinak: podle ní Pafko zpočátku tvrdil, že je vše standardní, a to až do chvíle, než MUDr. Anděl a MUDr. Valenta řekli, že „situace je velmi, velmi kritická a každou chvíli může skončit fatálně“. Poté prý už Pafko neřekl ani slovo a Veškrnová jej požádala, aby ihned přizval tým specialistů-intenzivistů.
O tom, zda je možné prezidentův stav mezi čtvrtkem večer a nedělní půlnocí považovat za septický a tudíž ohrožující život, se mezi lékaři dosud vede tichý spor. Podle doktorky Lipárové sice „laboratorní hodnoty tehdy skutečně ukazovaly septický stav, ale k selhávání životních orgánů nedocházelo“. Podle jiných lékařů, kteří ovšem z kolegiální solidarity nechtějí zveřejnit své jméno, je ale z laboratorních dat jasně zřejmé, že už byla zasažena játra, slinivka, ledviny, slezina. Tomu také nasvědčuje fakt, že prezident dostával rozsáhlé transfuze a lékaři jej i nyní opakovaně upozorňují, že má poškozená játra. Buď jak buď - teprve na tomto dramatickém nočním jednání u prof. Pafka byl formálně dohodnut vznik širšího specializovaného lékařského konzilia k prezidentově léčbě.
Šťastný konec
Poprvé se tento dvanáctičlenný tým sešel následující den - v úterý dopoledne. Jeho členy se stali dosavadní Pafkovi spolupracovníci, někteří specialisté doporučení Dagmar Veškrnovou, prezidentskou kanceláří a Ivanem Havlem a zástupce ministerstva zdravotnictví (viz rámeček). Externím konzultantem pak byl jmenován Robert Ginsberg, který chvíli předtím přiletěl z New Yorku. „Čekal jsem velmi nemocného člověka, ale jsem velmi příjemně překvapen. Doporučil jsem pouze snížit dávky kyslíku a omezit příjem tekutin,“ řekl později Ginsberg na tiskové konferenci, kde Pafko oficiálně oznámil ustavení širšího týmu a potvrdil, že věc iniciovali prezidentovi blízcí. „Ano. Mluvilo se i o převozu, ale vysvětlil jsem, že k tomu není důvod,“ řekl tehdy operatér.
Od následujícího dne (středa 11. prosince) se prezidentův stav začal zlepšovat. Zabrala antibiotika na vlekoucí se zánět a v nemocnici začal fungovat dohodnutý režim. Každý den se scházelo lékařské konzilium, určovalo další léčebný postup a vydávalo zprávu o zdravotním stavu prezidenta, podepsanou všemi členy. Ve čtvrtek 12. prosince pak lékaři prezidentovi odstranili hrudní drény a Havel se sám oholil. Týž den se profesor Ginsberg vrátil do USA. V pátek sice ještě prezidentovi opět stoupla teplota, byl však už schopen na několik minut přijmout Václava Klause, a v neděli konzilium oznámilo, že teploty konečně ustoupily: „Doufejme, že je to onen kýžený zvrat k lepšímu,“ řekl Špaček novinářům a přečetl tisku Havlův vzkaz: „Trpěl jsem hodně, ale snad mi tím bylo dáno jakési znamení a já budu po uzdravení lepším člověkem.“
Kdo za to může
Jedenadvacátého prosince odpojili lékaři prezidenta od dýchacího přístroje a o šest dnů později jej propustili do domácího ošetření. Krátce poté vybuchlo to, co dnes známe jako „skandál kolem prezidentovy léčby“.
V podstatě po celou dobu prezidentova pobytu v nemocnici se v médiích objevovaly náznaky, že všechno není v úplném pořádku. Skutečnou senzaci však vyvolal až sám Havel, když v prvních lednových Hovorech z Lán řekl: „V jednu chvíli můj život visel na vlásku.“ A vzápětí vyzval lékaře, aby si sami mezi sebou rozebrali, „zda tomu tak opravdu muselo být“.
Laik, navíc bez možnosti získat příslušnou dokumentaci, samozřejmě nemůže posoudit, zda v prezidentově pooperační léčbě došlo k vyloženým chybám. Mezi lékaři se sice nejčastěji mluví o zpočátku údajně nevalné úrovni mikrobiologických vyšetření, na jejichž základě se určuje výběr antibiotik, profesor Pafko však jakékoliv pochybnosti odmítá, a dokonce v této věci požádal o zřízení ministerské komise, která by celou věc přezkoumala. Bohužel marně - na ministerstvu nakonec zvítězil názor, že není třeba tuto záležitost nadále jitřit.
„Představte si, jak mi je,“ říká profesor Pafko. „Jsem si naprosto jist, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách, a že jsme nic nezanedbali. Přesto na mně teď leží jakési znamení, že jsem se špatně staral o prezidenta, a já ani nemám možnost se bránit.“ Současně ale profesor Pafko nepopírá, že zejména v prvním týdnu po operaci došlo k jistým organizačním zmatkům. „Čí to ale byla vina? Já byl odpovědný za zdravotní stránku věci a nebyl jsem tím, kdo se měl starat o organizační otázky. Jsme na klinice zvyklí operovat plíce - nikoliv prezidenty. To, že jde o hlavu státu, je věcí lidí kolem něj. Mně nepřísluší hodnotit jejich práci. Za to, kdo k prezidentovi měl a neměl přístup, přece odpovídala jeho ochranka.“
Šéf Hradní policie Antonín Maněna podobné argumenty odmítá. „Ochranka nemůže kádrovat doktory. Bylo věcí profesora Pafka určit, kdo z personálu má k prezidentovi přístup. Moji lidé jezdili po republice s laboratorními vzorky, převáželi lékařské přístroje i doktory, zkrátka dělali věci, které jim vůbec nepříslušejí. Svádět pak zmatky na nás je nekorektní.“
Odpovědnost za organizační chaos odmítá převzít i kancléř Ivan Medek. Na logickou otázku, proč už v neděli 24. listopadu, kdy se rozhodlo o Havlově hospitalizaci, neinicioval vznik speciálního lékařského týmu, který by na léčbu dohlížel, odpovídá: „Žádné prezidentské konzilium, tak jak se o něm dnes mluví, neexistovalo. Byl pouze seznam asi třiceti lékařů, kteří se ale nikdy předtím nesešli - nebyla to instituce, která by měla svého šéfa a jasná pravidla fungování. O prezidenta se staral jeho osobní lékař Šerf a ten byl nedělní schůzce na Hradě přítomen. Z hlediska kanceláře tedy nebylo proč zasahovat. Já přece těm lidem nemohl říct NE, pan prezident půjde do jiné nemocnice. Ve chvíli, kdy ošetřující lékaři požádali o rozšíření konzilia, okamžitě jsem pomohl tuto věc zorganizovat. Víc kancelář nemohla udělat.“
Členové lékařského konzilia ustaveného v úterý 10. 12. 1996
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. - přednosta III. chirurgické kliniky
MUDr. Miroslav Čerbák - náměstek ministra zdravotnictví
Doc. MUDr. Zdeněk Ehler, CSc. - přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace (KAR) VFN
prim. MUDr. Jarmila Drábková, CSc. - přednostka ARO Malvazinky
Doc. MUDr. Karel Cvachovec, CSc. - přednosta KAR FN Motol
Prof. MUDr.Miroslav Anděl, CSc. - přednosta II. interny FN - Vinohrady
Doc. MUDr. Jaromír Hradec, CSc. - kardiobiolog III. interní VFN
prim. MUDr. Jiří Valenta - KAR VFN
Doc. MUDr. Otta Lochmann - klinická mikrobiologie FN Motol
prim. MUDr. Anna Jedličková - ATB středisko VFN
prim. MUDr. Iva Perlíková - internista III. chirurgické kliniky VFN
MUDr. Zdena Lipárová - kardiochirurgie JIP Homolka
prim. MUDr. Martina Vondráčková - RTO III. chirurgické kliniky VFN
