Žantovského tvrdé přistání

Zklamané očekávání

Žantovského půlroční angažmá v čele ODA i způsob, jakým oznámil svůj zamýšlený odchod, svádí ke zjednodušujícím soudům. Na bývalého Havlova mluvčího a posléze velvyslance v USA bude nyní asi většina obyčejných lidí pohlížet jako na zbabělce, který po prohrané bitvě utíká z boje, do něhož se přitom z vlastní vůle před několika měsíci sebevědomě vrhl. Tak jednoduché to však není.

Žantovský do vrcholné české politiky vstoupil vloni na podzim dobře připravenou senátní kampaní, v níž poměrně přesně pojmenoval základní problémy doby, a to nejen v oblasti ekonomiky, ale především ve sféře práva. Díky svým trefným odsudkům bankovního socialismu, neprůhledného kapitálového trhu, korupce či nevýkonnosti soudů se doslova přes noc ocitl v pozici člověka, s nímž mnozí znepokojení příznivci občanské pravice začali spojovat své naděje na změnu vládní politiky. Tehdy se skutečně zdálo, že Žantovský má všechny předpoklady nutné k úspěchu: byl veřejně známý a přitom si ho nikdo nespojoval s nezdary vládní politiky uplynulých let, mluvil o tématech, jimž každý rozuměl, jedním slovem byl jiný než ostatní. Nelze se tedy příliš divit, že když Jan Kalvoda opustil kvůli falešnému užívání titulu doktor práv křeslo šéfa ODA, nahradil jej právě Žantovský. Poptávka po novém politikovi jeho typu byla tou dobou ve značné části společnosti obrovská.

Prokletá strana

Výčet chyb, jichž se Žantovský po zvolení dopustil, by bezpochyby zabral spoustu místa. Většinou se však uvádějí tři hlavní: nevstoupil do vlády, nezvládl povolební vnitrostranické třenice (zejména vznik Maškovy Pravé frakce) a nechal se vtáhnout do příliš osobně vypadajících a divácky ne zrovna srozumitelných sporů s lidovci. Podíváme-li se však na tyto chyby s odstupem, zjistíme, že mají jednoho společného jmenovatele: Žantovský nedokázal praktické kroky v každodenní politice skloubit, respektive podřídit je cílům, kvůli nimž vlastně do politiky vstupoval. Jinak řečeno, předseda ODA připustil, že mu každodenně se valící problémy - a nutno říci, že jich na předsednického nováčka zejména kolem „balíčků“ nebylo málo - přerostly přes hlavu a začaly určovat, nejen čím a v jakém pořadí se jimi bude zabývat, ale i jak. Jeho přitažlivě vypadající vize, s níž zazářil v senátních volbách, se tak pod tlakem všedních potíží de facto rozplynula. V týdnech před svým rezignačním prohlášením pak už Žantovský působil dojmem, že do politiky vlastně vstoupil jen proto, aby v ní byl a mohl si zalétat na F-18.

To vše by ale samo o sobě ještě nebyl důvod k dramatickému vyhrocení situace - podobně přece fungují i předsedové většiny ostatních stran. Proti Žantovskému však mají jednu výhodu: nejsou šéfy ODA. Ať se to totiž členům aliance líbí nebo ne, výsledek Žantovského šestiměsíčního angažmá není jen jeho osobním politickým debaklem, ale především krachem Občanské demokratické aliance jako celku. Od nového předsedy sice partaj čekala téměř mesiášský výkon, mnozí její prominentní členové však přitom odmítli a odmítají dodržovat elementární stranickou loajalitu. V žádné jiné straně by nebylo možné, aby šéf poslanecké frakce „jen tak“ označil čerstvého předsedu strany v podstatě za pitomce (viz Maškův komentář k první Žantovského televizní diskusi se Zemanem). Ale nejen to: ODA dokonce nezareagovala ani na tak bezpříkladnou věc, jakou byly osobní útoky lidovců na Žantovského s průhledným cílem podpořit vnitrostranickou vzpouru proti němu (za všechny viz Kasalovu ostudnou provokaci, že výběrem Žantovského udělali členové ODA „špatnou volbu“).

Co přinese bitva o nástupce

Předvídat věrohodně budoucnost ODA po Žantovského pátečním oznámení je v tuto chvíli téměř nemožné. Pravděpodobnost, že se aliance po konferenci definitivně rozpadne na dvě skupiny - Maškovo fundamentalistické křídlo a Češkovy pragmatiky -, samozřejmě stoupla. Nicméně v ODA je možné ledacos, tedy i to, že Žantovského tah obě znepřátelená křídla natolik zkřísne, že se ve strachu před rozkolem raději dohodnou na kompromisním vůdcovství Jiřího Skalického (možná je opětovná Žantovského kandidatura). Prakticky tak můžeme vyloučit jen možnost, že by v příštích týdnech vyrostl náhle mezi straníky všeobecně přijatelný mesiáš číslo dvě, který bude navíc oplývat lepšími schopnostmi, než má Michael Žantovský. Podruhé se prostě už zázrak konat nebude.

Ať už se ale nakonec další osud ODA odvine jakkoliv, bohužel jen stěží si lze představit, že spory o příští vedení ODA nijak neovlivní život vládní koalice, respektive přípravu státního rozpočtu a hlasování o něm. Je totiž velmi pravděpodobné, že z některých poslanců ODA se teď na příští týdny stanou už zcela „neřízené střely“ a hlasování klubu nebude dopředu možné nijak domluvit či odhadnout.

A co ODS?

V jednom se však většina pozorovatelů shodne: poslední události v ODA nezůstanou bez vlivu na ODS. V Klausově straně totiž nepřehlédnutelným způsobem sílí hlasy po svolání mimořádného volebního stranického kongresu. Skutečně zásadní diskusi o svém dalším směřování, a to včetně příští role Václava Klause, se tak ODS (podobně jako ODA) už nemůže vyhnout. Nyní jde tedy i o to, co si Občanská demokratická strana ze Žantovského angažmá odnese. Bude to jen odpor k „adoptovaným spasitelům“, nebo i poznání, že prostá výměna osob bez podložené změny politického kurzu a stylu stranické práce nemůže nic podstatného změnit? Bude to pro ODS pobídka, aby části ODA vyšla velkoryse vstříc a pokusila se tak o integraci pravice, nebo převáží názor, že je třeba si kohokoliv, kdo přichází z aliance, raději držet dál od těla? A konečně: bude způsob odstřelu Žantovského pro ODS varováním, jak končí pošlapávání elementárních pravidel stranické loajality, nebo návodem, jak dohnat k odchodu Václava Klause?

Snad až jednou se z Žantovského vzpomínek dozvíme, proč to či ono v uplynulých měsících dělal právě tak a ne jinak, co vlastně sledoval konfrontací s lidovci, proč se tak dlouho a za tak vysokou cenu vyhýbal střetu s Maškovou frakcí, nebo co si sliboval od své neúčasti ve vládě. Momentálně jsou však jeho osobní pohnutky nepodstatné, jakkoliv je lze v některých ohledech pochopit. Důležité je, co bude dál s ODA, respektive s celou občanskou pravicí. Po měsících dílčích sporů a neprůhledných koaličních přestřelek toho tedy ve hře není zrovna málo.