Zásadní spor mezi názorem, jak dále postupovat v privatizaci, pronikl do médií poprvé v červenci a jeho veřejnými protagonisty se stali předseda Fondu národního majetku Roman Češka (ODA) a premiérův poradce Martin Kocourek (ODS). V září se situace dále vyhrotila a premiér Klaus dokonce začal Češkovi vyhrožovat odvoláním. Podle posledních informací o tom dokonce jednal s dalšími politiky ODS i s některými zástupci menších koaličních stran. Ve sporu o prodej státních podniků přitom nejde jen o to, kdo bude privatizovat. Mezi ekonomy, zahraničními investory a také mezi novináři navíc převládá pocit, že vláda v poslední době neprivatizuje příliš průhledným a čistým způsobem.
Zahraniční investoři jsou znepokojeni
Ve sporu mezi Fondem národního majetku (FNM) a Klausovým poradcem nejde o tolik diskutovanou privatizaci bank nebo firem, které distribuují energii či plyn. Na jejich prodej se sice napjatě čeká, o koncepci nebo dokonce harmonogramu odstátnění největších finančních ani energetických podniků ale vůbec není rozhodnuto. Jádrem současných sporů je především privatizace významných průmyslových podniků, často označovaných jako „rodinné stříbro“, s jejichž privatizací se dlouho otálelo. Velmi zhruba řečeno, politici se nemohou shodnout, zda dávat přednost přímým prodejům, při kterých vláda dohodne cenu s předem vybranou firmou, nebo jestli zvolit veřejné soutěže, kde hlavním kritériem bude výše finanční nabídky. Třetí možností jsou přímé prodeje, kde se bude vybírat z většího množství nabídek.
Veřejnost v posledních týdnech zaznamenala spory o prodeji Crystalexu, Jemči Jemnice, První novinové služby, Léčiv a Západočeských uhelných dolů. Kontroverzní reakce tisku vzbudila i privatizace Becherovky. V případě sklárny Crystalex vláda schválila prodej firmě Porcela Plus, která za 73% podíl v Crystalexu zaplatila 396 milionů korun. Na první pohled je to zvláštní rozhodnutí. Ještě před třemi lety byla totiž stejná firma ochotna za pouhý 42% podíl zaplatit více než dvojnásobek. V nejbližší době se má rozhodnout další ostře sledovaný případ - prodej Budvaru -, čímž ovšem výčet zdaleka nekončí. Celkem se má privatizovat majetek v řádu desítek miliard korun.
Největší problém je v tom, že trpělivost ztrácejí někteří tuzemští zástupci zahraničních investorů. Privatizace v ČR se prý stává neprůhledná a přestávají se v ní orientovat. Podle jakých pravidel se u nás vlastně privatizuje? Nechme stranou programové prohlášení vlády - od loňského podzimu se v naší zemi hodně změnilo. Premiérův poradce Kocourek se odvolává na formulace z dubnového prvního balíčku úsporných opatření: vláda musí „urychleně vypracovat a vyhlásit záměr privatizace podniků a bank, které jsou stále v rukou státu, a použít přitom takové kombinace standardních privatizačních metod, které zajistí optimální kombinaci rychlosti, výnosu a čitelnosti efektů privatizace, zejména pak nalezení odpovědných vlastníků privatizovaného majetku s dlouhodobým zájmem o prosperitu podniku“.
Crystalex
Spory mezi premiérovým poradcem a předsedou fondu Češkou se plně rozhořely koncem května, po rozhodnutí o privatizaci Crystalexu. Vláda prodala podnik za 396 milionů firmě Porcela Plus. Pro tehdy hlasovali ministři z ODS a KDU-ČSL, proti představitelé Češkovy ODA. Jaký je celý příběh? První kolo veřejné soutěže o privatizaci 42 % akcií Crystalexu Nový Bor proběhlo už v roce 1994. Mezi šesti zájemci tehdy zvítězila česká firma Mottl Glas, která nabídla 1 miliardu a 58 milionů korun, ve stanovené lhůtě ovšem nezaplatila. Podle metodiky, která platila na FNM do roku 1993, by se v takovém případě automaticky dostalo na druhého v pořadí, tedy rovněž na českou firmu Porcela Plus, která nabízela 818 milionů korun. S tímto postupem ale měl FNM špatné zkušenosti, mimo jiné proto, že docházelo k nejrůznějším spekulacím. Nastrčený vítěz například nezaplatil a firma spadla za minimální cenu do klína druhému v pořadí. Proto se fond rozhodl postupovat podle nové metodiky: pokud vítěz nesloží peníze, soutěž se bude opakovat a účastníci budou vyzváni k nové cenové nabídce. Fond chtěl i v případě Crystalexu uskutečnit nové kolo, do věci ale vstoupila vláda, která druhé kolo zrušila s odůvodněním, že chce prodat celých 73 % akcií. Pak se privatizace zasekla. Podle Romana Češky za to mohou ministři: nebyli prý celé tři roky schopni rozhodnout, jestli se bude konat veřejná soutěž nebo přímý prodej. Premiérův poradce Kocourek naopak tvrdí, že další postup zdržovali někdejší ministr privatizace Skalický a FNM. Až letos se tedy vláda rozhodla prodat 73 % akcií Crystalexu firmě Porcela Plus, a to za poloviční cenu, než jakou firma před třemi roky nabízela za čtyřicetiprocentní podíl. Ministři přitom k výběrovému řízení nevyzvali žádného jiného zájemce.
Češka říká, že kdyby Porcela Plus letos kupovala akcie Crystalexu podle své původní nabídky, zaplatila by za sklárny 1,4 miliardy korun. Fond, respektive občané tak přišli o miliardu. Podle Kocourka je ale taková úvaha nerealistická. Žádný kupec by prý dnes cenu z roku 1993 nenabídl - a kdyby ji nabídl, nemá šanci ji splatit. Ekonomická situace Crystalexu se podle premiérova poradce pod správou FNM zhoršila, a Porcela tak nabídla rozumnou cenu. Češka takový výklad odmítá s tím, že ekonomická situace Crystalexu (obrat, zisk apod.) zůstala po čtyři roky stabilizovaná: „To jsou veřejně dostupná data, která si můžete přečíst ve výroční zprávě.“
Kocourek používá k obhajobě privatizace Crystalexu i obecnější tvrzení. Podle dubnového balíčku přece není cena jediným kritériem, jde také o hledání konečného a zodpovědného vlastníka. A právě Porcela pět let prokazuje vynikající manažerské schopnosti při restrukturalizaci firmy Karlovarský porcelán. Češka ale odmítá i takové vysvětlení. Porcela prý nedokázala vůbec nic, naopak firmu Karlovarský porcelán (KP) poškodila, a pokud KP vykazuje nějaký zisk, není to kvůli zvýšení odbytu výrobků, nýbrž proto, že prodává nemovitosti a dceřiné společnosti.
Češka má v zásobě ještě jeden silný argument. Britská firma Flow-East na jaře nabízela za Crystalex o 400 milionů korun více než Porcela plus, její nabídka se ale vůbec nedostala na stoly ministrů. Kocourek se brání pouze tím, že nabídka Flow-East přišla v „neadekvátní formě“ obyčejným faxem. V každém případě ale nemohli ostatní zájemci o Crystalex tušit, kdy a jak vláda firmu prodá, nikdo je také neupozornil, zda se bude konat soutěž, či výběrové řízení.
Cena, nebo manažeři
Rozpory, spojované dnes se jmény předsedy fondu a premiérova poradce, mají ještě další roviny. Češka preferuje veřejné soutěže a jako kritérium nabízenou cenu, zastánce přímých prodejů Kocourek naproti tomu upozorňuje na případy, kdy nabízená cena nebyla včas zaplacena, i na to, že vítězům pak často nezbývá než tunelovat podniky, aby mohli přemrštěné závazky uhradit. Podle Češky ale FNM zná již delší dobu mechanismy, jak tomu zabránit, stávající plejáda neplatičů ostatně vznikla ještě před jeho nástupem do fondu v letech 1992–1993.
Premiérův poradce také říká, že organizování veřejných soutěží je nákladné a že firmy, které pro FNM organizují soutěže, inkasují 1–3 % kupní ceny. V případě Becherovky by tak FNM musel zaplatit za organizování veřejné soutěže 60 milionů korun. Pokud rozhoduje vláda o přímém prodeji, nestojí to podle něj nic: ministři, jejich poradci a úředníci berou normální plat. Češka naproti tomu upozorňuje na výhody soutěží: pokud by FNM mohl pověřit některou aukční firmu organizací veřejné soutěže o Crystalex, vydělal by o miliardu korun více. Poradce Kocourek útočí ale nebývale ostře: podle něj dostala poradenská firma Šemík, která patří panu Leštinovi (ten má brzy ve funkci poslance za ODA nahradit Romana Češku, který se rozhodl vzdát poslaneckého mandátu a věnovat se pouze funkci předsedy FNM), na organizování veřejných soutěží a aukcí od fondu kolem 300 milionů. „To je neuvěřitelně sprostá lež. A pan Kocourek má přitom správné informace k dispozici. Mohl bych ho žalovat,“ říká Češka, který Respektu doložil, že oněch 300 milionů na organizování soutěží a dražeb vyplatil FNM všem firmám, které soutěže organizují, a to od začátku roku 1995 dodnes. Za celé období získala firma Šemík 5 milionů a 576 tisíc korun. „To navíc není žádný zisk, protože firmy mají i značné náklady. Já se jejich výběru záměrně neúčastním, ale má ho pod dohledem komise, kterou kontroluje parlament,“ vysvětluje Češka.
Kocourek odmítá veřejné soutěže i z toho důvodu, že „jsou pomalé“, výhodou přímých prodejů je naopak to, že vláda při nich může hodnotit nejen nabízenou cenu, ale třeba i částky, které bude firma schopna v příštích letech zaplatit na nejrůznějších daních, jaký má podnikatelský záměr apod. Jinými slovy, může prozkoumat kvalitu manažerů, kteří mají o státní firmu zájem. Šéf fondu s podobnými argumenty pochopitelně nesouhlasí a naopak upozorňuje, že privatizace do rukou manažerů podnikům obvykle nic nového nepřinese. Roman Češka dodává, že navíc není zarytým odpůrcem přímých prodejů, a stejně tak popírá, že by vládě upíral legitimní právo rozhodovat (koneckonců ani nemůže, protože jeho orgán, tedy FNM je pouze vykonavatelem privatizačních rozhodnutí vlády nebo ministerstva financí). „Existuje ale přímý prodej a přímý prodej,“ říká Češka. „Jde o to, aby vláda - pokud chce rozhodovat sama - privatizovala přímým prodejem z množiny více zájemců, a nikoli z množiny jednoho zájemce jako v případě Crystalexu.“
Spor má i politický rozměr. Při většině privatizačních rozhodnutí (a taková rozhodnutí by měla být odborná) se totiž vláda řídí stranickým klíčem. Buď hlasují lidovci s ODS (Crystalex) nebo lidovci s ODA (Becherovka) apod. Vnější pozorovatel si to dokáže přeložit jediným způsobem: lobbování kolem privatizace musí souviset se sponzoringem politických stran.
Becherovka
Příkladem kompromisu mezi veřejnou soutěží a přímým prodejem se počátkem září stal další díl prodeje „rodinného stříbra“ - vláda vybírala z více zájemců nového majitele pro karlovarskou Becherovku. Jenže i v tomto případě sklidilo vládní rozhodnutí ve většině médií vlnu kritiky. Zdá se, že vláda skutečně nedokázala svůj verdikt obhájit a také nedodržela nebo jen velmi volně dodržela svá vlastní kritéria. Přitom při hlubší analýze není rozhodnutí vlády zdaleka tak nerozumné či nepochopitelné, jak to mnohá média interpretují. S neprůhledností privatizace Crystalexu to vůbec nelze srovnávat.
Prvním kritériem byla cena. Nejvyšší cenu nabídla firma Stock - 2,02 mld. Vítězný Value Bill nabídl ale jen o 20 milionů korun nižší cenu, tedy přesně 2 miliardy. V neprospěch firmy Stock nakonec rozhodly dvě věci: bylinný likér fernet, který firma Stock vyrábí, je prý podle některých členů vlády konkurentem likéru becherovka. Důležitějším důvodem ale zřejmě byla skutečnost, že firmu Stock plně ovládá německý kapitál a vláda se zřejmě bála prodat Becherovku do Německa. Potíž je v tom, že kritérium českého občanství zájemců si vláda předem nestanovila, ostatně i Value Bill je českou firmou pouze zčásti (kníže Schwarzenberg je český občan a drží v ní 20 %, Patria Finance s dalšími 40 % je tuzemská firma, kterou však částečně vlastní belgický kapitál, zbytek patří francouzskému Pernod Ricardu, pátému největšímu výrobci likérů na světě).
Druhým kritériem byl podnikatelský záměr, který v případě Value Bill porada ministrů ohodnotila jako nejhorší. To nutně nemusí znamenat, že opravdu nejhorší byl. Projekt Value Bill byl stručný, pouze několikastránkový, a obsahoval minimum detailů a čísel. Nejvíce složitých číselných propočtů bylo v podnikatelském plánu firmy B-Prit, kterou ovládají Plzeňské pivovary. Není se ale čemu divit, protože pouze firma B-Prit získala od ředitele Becherovky inženýra Lupínka všechny náležité podklady. V kuloárech kolují informace, podle kterých si Plzeňské pivovary (resp. B-Prit) porážku způsobily samy. Nabídly prý sponzorské dary všem politickým stranám a již dlouho před rozhodnutím se tvářily jako vítězové. B-Pritu také možná nepomohlo, že za ním stojí kontroverzní IPB Group, dravá finanční skupina proslulá svými nevybíravými metodami podnikání.
Vláda stanovila ještě třetí kritérium - zájemce musí do tří let vyřešit známkoprávní spory s koncernem Underberg, který získal ochrannou známku „Jan Becher“ od původních sudetoněmeckých vlastníků a který dnes vyrábí becherovku pro Německo a Švýcarsko. S Underbergem se dohodla pouze firma Bohemia Sekt (tu zase ovládá vlivná finanční skupina PPF, známá vazbami na špičky ODS), paradoxně jí ale slib, že bez problémů vyřeší spor o značku a distribuci likéru v cizině, příliš nepomohl. Zřejmě se stala podezřelou, že hraje Underbergu příliš do ruky.
Rozhodnutí o Becherovce nelze s rozhodnutím o Crystalexu srovnávat. Zvítězila druhá nejvyšší nabídka, jen o málo nižší než první. Koncern Pernod Ricard má obrovskou distribuční síť v cizině a Patria Finance dobré jméno, není namočena do žádného skandálu na kapitálovém trhu, ani není podezřelá z tunelování podniků, její experty přitom většina médií, která rozhodnutí vlády ostře kritizovala, nesmírně ráda cituje. Potíž je zkrátka ve výběrových kritériích, která si vláda stanovila tak přesně a úzce, že dnes své rozhodnutí o privatizaci likérky nedokáže obhájit.
Strach z titulků
Ať se bude vláda napříště v privatizaci rozhodovat jakkoli, s pochvalou všech médií může jen těžko počítat. V lepším případě budou některé noviny prostě mlčet. Svědčí o tom příklad deníku Právo. Den po vládním rozhodnutí o privatizaci Becherovky přišel na první straně s hlavním titulkem „Becherovku dostal Schwarzenberg“. Není to právě přesné. Becherovku nikdo „nedostal“, ale budou za ni zaplaceny téměř dvě miliardy korun, kníže Schwarzenberg drží ve vítězném konsorciu pouze část akcií apod.
Lze si představit reakci médií typu Právo v případě, že by vyhrála nabídka firmy Stock, která je plně kontrolována německým kapitálem. Titulek by nepochybně zněl: „Vláda dala Becherovku Němcům“. Kdyby vyhrála firma Bohemia Sekt, která jediná byla dohodnuta s firmou Underberg, titulek by zněl možná ještě peprněji: „Vláda dala Becherovku sudetským Němcům“.
Vláda má jistě právo o privatizaci rozhodovat. V ideálním světě by bylo nejlepší, kdyby se řídila pouze nabízenou cenou a navíc tím, že prodá pouze zájemcům, kteří zaplatí plnou cenu okamžitě. Takové řešení ostatně podporuje naprostá většina zahraničních ekonomů: jinak prý nelze zamezit věčným nařčením z korupce. Jenže svět samozřejmě ideální vůbec není. Kromě masírování od nejrůznějších lobbistů ovlivní možná i napříště ministerský verdikt další nepříliš inteligentní kritérium: kolik může vláda očekávat negativních titulků v tisku.
Možná řešení
Ministr financí Ivan Pilip vyslovil před týdnem pro noviny názor, který se od představ premiéra a jeho poradce Kocourka výrazně liší: „Zamýšlíme se nad tím, jestli by pro další velké věci nebyla vhodnější cesta privatizace ve dvou kolech. V prvním kole by se vytřídily firmy, jejichž záměry jsou neprůkazné či nesplnitelné, a ve druhém kole by pak přišla na řadu dražba, kdy by jediným kritériem byla cena.“ Pilipův návrh by se zamlouval i Romanu Češkovi, který dále specifikuje ony „neprůkazné a nesplnitelné nabídky“. „Mohlo by se jednat o některé zahraniční firmy, u kterých existují důvodné obavy z toho, že chtějí firmu koupit jenom proto, aby ji pak mohly zavřít, tedy zlikvidovat konkurenci. Anebo by se rovnou vyřadily návrhy lidí typu pana Stehlíka.“
Shoda předsedy FNM s ministrem financí skýtá jistou naději na to, že by tento návrh napříště mohla respektovat celá vláda. Ani takový nápad se ale neobejde bez potíží, především se musí počítat s mediálními útoky firem, jejichž nabídky budou vyřazeny v prvním kole. Jak se totiž přesně pozná diletant či podvodník? A jak se odhalí zahraniční firma s nekalými úmysly?
Existuje ještě jedna možnost. Vláda může předem říci, u kterých firem hodlá s ohledem na tzv. národní či politické zájmy (které ovšem také musí definovat a zdůvodnit předem) stanovit při privatizaci ještě jiná kritéria než samotnou cenu. Mohla by například sepsat seznam firem, o kterých se domnívá, že by neměly být privatizovány do zahraničních rukou nebo do rukou nějakého finančně-bankovního konglomerátu apod. U všech ostatních podniků by měla být cena jediným možným kritériem. Ale i tento přístup skrývá své nástrahy. Je totiž možné, že vláda (především pak koaliční) by se prostě nedohodla na tom, jaké podniky budou na „národní“ seznam patřit. Má to být pouze několik výjimečných firem jako Becherovka či Budvar? Nebo to mají být i sklárny a keramické závody? Nebo snad všechny potravinářské firmy? Je pravděpodobné, že každý rezort či vládní strana si budou chtít přisadit své.
Poslední pohyby na politické scéně naznačují, že s Češkovým odvoláním to nakonec nemusí být tak horké. Pozice a židle samotného premiéra je možná ještě rozviklanější, podobná akce by ho také stála spoustu energie, protože Češku, který je navíc místopředsedou ODA nejmenovala do funkce šéfa fondu vláda, ale parlament. A možná ještě důležitější je fakt, že proti Češkovi nestojí celá ODS jako jeden muž. Jak již bylo řečeno, ministr financí Pilip, do jehož kompetence koneckonců privatizace spadá, v poslední době několikrát veřejně naznačil, že jeho názor na privatizaci není předsedovi FNM tolik vzdálený.
