O tom, kdo první přišel s myšlenkou kuponové privatizace, se dodnes vedou vášnivé spory. Tomáš Ježek jako ideolog privatizace, Dušan Tříska coby její technický realizátor a Václav Klaus v roli politického štítu privatizace se už šest let nemohou shodnout, koho vlastně spásná kuponová myšlenka napadla jako prvního. Přivlastnili si ji zkrátka všichni tři. Naopak Fond národního majetku, rodný bratr kuponové privatizace, postrádá otce, který by se k němu hlásil. Ale co víc, jedna z ústředních postav české privatizace, Dušan Tříska, chce být dokonce jeho hrobníkem. Podle něj je totiž vznik FNM jednou z ústředních chyb celého transformačního procesu.
Rodinné stříbro
Koncepce české privatizace přiřkla Fondu národního majetku zvláštní roli. FNM měl za úkol pouze realizovat prodej podle privatizačního projektu, ale pravomoc určit, čí projekt je nejlepší a kdo se tedy stane vlastníkem, patřila výhradně ministerstvu pro správu národního majetku. Toto rozdělení kompetencí mezi privatizační ministerstvo a fond mělo za cíl především vzájemnou kontrolu: fond hlídal ministerstvo a ministerstvo naopak fond. Skutečně bylo co kontrolovat, protože celková suma odstátněného majetku v tzv. velké privatizaci se pohybovala v řádu téměř jednoho bilionu korun (976 miliard). Z velké privatizace vytěžil FNM asi 120 miliard korun v hotovosti, ke kterým je třeba přičíst ještě zhruba 30 miliard utržených v privatizaci malé. Tyto peníze jsou zatím uloženy na zvláštních účtech a o jejich použití musí rozhodnout vláda.
Zajímavé ale je, že z celé sumy jednoho bilionu korun dosud ještě nebyl zprivatizován majetek za 210 miliard korun, tedy de facto pětina veškerého majetku určeného k odstátnění. Na část už existuje 1300 schválených projektů, které by měly být podle předsedy výkonného výboru FNM Romana Češky doprivatizovány ještě letos. I tak ale v rukou FNM zůstane balík akcií v ceně 170 miliard, který dostal název „strategická státní účast“. Při pohledu na tuto sumu tedy nelze mluvit o „zbytkových podílech“, ale o majetku, který představuje většinou kontrolní balíky akcií v 58 společnostech. A nejde ani zdaleka jen o banky nebo plynárenské a naftové přepravce, jako je Transgas a Mero. Mezi „rodinným stříbrem“ je i karlovarská Becherovka, Plzeňský Prazdroj, Pražské pivovary nebo První novinová.
Každému něco
Podle Tomáše Ježka byla původní myšlenka taková, že FNM rozprodá co nejrychleji své podíly, získané prostředky, o nichž bude rozhodovat parlament, uloží na zvláštních účtech a sám zanikne. Stalo se ovšem něco docela jiného. Současná činnost FNM by se tak nejspíše dala popsat jednoduchou rovnicí nepřímé úměrnosti: čím méně se privatizuje, tím větší množství peněz požaduje vláda na FNM k záplatování finančních děr v české ekonomice a tím více se fond přeměňuje z privatizátora a správce majetku v účelový nástroj hospodářské politiky státu. Pohled na výdaje FNM ukazuje, že nejvíce peněz fondu bylo od počátku jeho existence vynaloženo na likvidaci dluhů nahromaděných v minulosti. Na úhradu závazků konkrétních privatizovaných subjektů vynaložil FNM zhruba 25 miliard korun. (Takto se například oddlužovaly provozovny v malé privatizaci, které byly prodávány zásadně bez dluhů.) Na podporu speciálních institucí zřízených k odkupu a následnému vymáhání nedobytných pohledávek, jakými jsou Konsolidační banka a státní společnost Česká inkasní, s. r. o., vynaložil fond 7,5 miliardy korun. Téměř 39 miliard korun pak bylo použito na doplnění příjmů státního rozpočtu v letech 1991 až 1995.
V roce 1991 dokonce došlo k dohodě mezi vládou a Českou národní bankou o tom, že FNM bude své příjmy rovnoměrně rozdělovat na účty u všech bank v republice. Podle guvernéra Tošovského se tím měla posílit likvidita malých bank, ovšem v důsledku známých problémů menších bankovních ústavů tak FNM přišel o více než 2 miliardy korun.
Za zmínku pak stojí ještě dva aktuální případy: oddlužení malých bank a vodochodského Aera. Po krachu dvanácti malých bank bylo rozhodnuto o tzv. malém konsolidačním programu, který nespočívá v ničem jiném, než že Česká inkasní odkoupí od malých bank rizikové úvěry. Potřebných osm miliard poskytl z rozhodnutí vlády FNM. Další necelou miliardu z peněz fondu spolkl megalomanský projekt oddlužení Aera Vodochody. Přitom tady už jde o porušení základních principů, na kterých byl fond postaven: v obou posledních případech se totiž záplatují dluhy, které prokazatelně vznikly až po roce 1989 vinou neschopnosti nebo kriminálních činů tamního vedení. „Nemáme už na to všechno dostatek vlastních zdrojů, a proto si musíme půjčovat,“ říká o této vládní politice šéf výkonného výboru FNM Roman Češka.
Třetí vlna
FNM je bezpochyby institucí, která do běžných tržních podmínek nepatří. Jeho existence navíc připomíná důležitý fakt: dokud bude existovat, privatizace u nás ani formálně neskončila. To je také důvod, proč se v ekonomické obci neustále mluví o tom, jak činnost FNM ukončit. S třemi návrhy na jeho zánik pak nedávno přišel známý český ekonom Dušan Tříska.
FNM by měl být buď přeměněn na normální akciovku, jejíž akcie se prodají na burze, nebo by měl sám rozprodat své podíly a zaniknout. Třetí možností je podle Třísky varianta podstatného omezení vlastnických práv FNM s tím, že hlasovací práva by tam, kde má fond akciové podíly, přednostně přešla na ostatní akcionáře. Každá z těchto variant ovšem skrývá rizika. První dvě v tom, že by jejich realizace ohrozila už tak nízkou likviditu na kapitálovém trhu, případně by se velmi dlouho museli hledat strategičtí partneři, kteří by akcie fondu odkoupili. Třetí cesta by zase neoprávněně zvýhodnila stávající akcionáře těch společností, v nichž má FNM podíl.
Roman Češka ale zatím Třískovy úvahy razantně odmítá: „Dokud jsou akcie ve FNM, jsou veřejně privatizovatelné a celý proces privatizace je pod veřejnou kontrolou. A to by při likvidaci fondu nebylo zaručeno.“ Jako nejjednodušší se tak jeví varianta, volně nazývaná jako třetí vlna kuponové privatizace: všechen zbývající majetek FNM by se prostě ještě jednou rozdal všem občanům pomocí kuponů. „To by se mi docela líbilo,“ prohlašuje Češka, s jehož názorem souhlasí i další členové ekonomické obce.
