„Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením.“ Tolik diplomatické hodnocení poválečného odsunu českých Němců, jak je loni publikovala Společná česko-německá komise historiků. Kdo si nemusí dávat tolik pozor na jazyk jako ostře sledovaní vědci, může to říci i jinak: Němci nás sice vyprovokovali, odpověď nás ale zařadila do neslavné kategorie národů, které na svém území provedly etnickou čistku.
Vyhnáním Němců v letech 1945–46 začal náš ústup ze sféry západní civilizace, dovršený o dva roky později komunistickým pučem. Přestože jde o nejtemnější okamžiky moderní české historie, společnost se s nimi dosud veřejně nevyrovnala. Řada událostí a faktů byla vytěsněna z historické paměti, takže nejen průměrní občané, ale ani vzdělanci pořádně nevědí, co se před padesáti lety vlastně stalo. Proto je třeba přivítat, že se věci konečně dávají do pohybu. Tým historiků Slezského muzea v Opavě právě dokončil kroniku drsných poválečných let. Projekt vedený Tomášem Staňkem financovala sto tisíci korunami Grantová agentura České republiky a výsledné tři brožury rozhodně nejsou čtením na dobrou noc. Kdo je prolistuje, pochopí, proč se v Čechách a na Moravě hovoří ještě dnes o poválečném „odsunu“ tak vyhýbavě.
Masové popravy
„Nutz Walter ubitý, učitelku mateřské školky přibili na prkno a ubili k smrti, u Bittnera a Ski Neumanna oběsili v každém oblouku vrat jednoho.“ Záznam kronikáře z Bartošovic v Orlických horách přibližuje bezprávné poměry v květnu 1945 - jsou známy desítky vesnic a městeček, kde osvobození proběhlo stejným způsobem. Z Prahy, Jihlavy a Brna byly v květnu 1945 najednou vyhnány zástupy Němců. Nejdrastičtější byl brněnský pochod: z dvaceti tisíc lidí zahynul na následky „špatného zacházení“ cestou k rakouským hranicím zhruba každý jedenáctý.
Masové zabíjení zpočátku postihovalo zajaté vojáky wehrmachtu - největším masakrem první vlny násilností byla zřejmě květnová poprava 365 zajatců v Rovensku pod Troskami. Později pomstu na vojácích vystřídaly akce, které se už týkaly hlavně civilistů. K tomu nejhoršímu jednoznačně patří události v Postoloprtech, kde bylo na příkaz žateckého vojenského velitelství a okresní správní komise v několika dnech počátkem června zastřeleno nejméně 763 osob. Tak byl vyplněn rozkaz velitele oblasti generála Karla Klapálka: „Prověřit veškeré obyvatelstvo a vymýtit nebezpečné osoby.“ Jiné exekuce proběhly jako odplata za údajný ozbrojený odpor. Neobjasněná smrt českého vojína stála v červnu život padesát náhodně vybraných občanů Tanvaldu, vražda kadaňského policisty měla ve stejné době za následek trestnou výpravu proti nedalekému Tocovu. Podle zprávy mostecké úřadovny StB tam 120 sice vojáků pachatele neobjevilo, ale přesto pobili 32 lidí včetně dvanáctiletého chlapce a sedmnáctileté dívky.
Koncentrační tábory
Již od května se užívaly i mírnější tresty než okamžitá smrt. Němci mohli být posíláni do internačních táborů a tam mohli vyčkat, než budou „jejich zločiny vyšetřeny“. Zákonným důvodem bylo například členství v SS nebo funkce v NSDAP, Vlajce či Hlinkových gardách, do lágru však putovali i lidé s mnohem mlhavějším obviněním. Například Zemské četnické velitelství v Praze nařídilo zadržet osoby, které by „pro svou jinou národnost mohly ohroziti vnitřní národní bezpečnost“. Zpočátku vlastně mohl každý Čech přivést do tábora libovolného Němce, od 15. června 1945 měly - alespoň na papíře - právo nařídit internaci pouze vyšetřovací komise okresních národních výborů. V šesti poválečných měsících vzniklo v Čechách 301 lágrů a počet uvězněných civilistů stoupl ze sedmdesáti tisíc v polovině srpna 1945 na 150 000 v listopadu téhož roku.
„Já vám ukáži, co je Buchenwald a co Češi dovedou!“ vítal vězně podle archivních svědectví velitel internačního tábora v Teplé. Vězňové většiny českých lágrů nemohli mít - především v roce 1945 - o mnoho lepší pocity než oběti koncentračních táborů třetí říše. „Internovaní spí většinou na holé podlaze, a to obvykle churaví starci, malé děti, nemocní a zdraví pohromadě, namačkáni jeden vedle druhého,“ popsal průměrné ubytování nejznámější a po dlouhou dobu jediný vážný kritik poválečných lágrů, člen sociálně zdravotní komise České národní rady Přemysl Pitter. Dospělí vězňové museli vykonávat čtrnáct hodin denně otrockou práci v dolech, hutích a zemědělství. Jediným majetkem vězňů byly šaty, ve kterých do tábora přišli. O tom, jak v prvních měsících vypadala strava, svědčí vyprávění faráře z Dolní Moravice na Bruntálsku, který na podzim roku 1945 ubytoval na faře matku s dětmi, právě propuštěnou z jednoho moravského tábora: „Otevřely se dveře a vstoupily postavy, které vypadaly tak, že jsme museli vykřiknout. Byla to polomrtvá paní K., vešla dovnitř jako smrt, jako kostra. A děti byly vyhublé na kost.“
Vyšetřování
K nejtvrdším táborům patřil stadion na pražském Strahově, kde v květnu 1945 umíralo podle dochovaných zpráv denně 10–20 osob vysílením. Do denního pořádku v pražských táborech patřily „výslechy“, které prováděli členové Revolučních gard (stojí za poznámku, že je v květnu zakládala stejná Ústřední rada odborů, která ještě v dubnu vyzývala pod jménem Národní odborová ústředna zaměstnanecká k mimořádným pracovním výkonům pro „konečné vítězství německé věci“): „Lidé stáli před výslechem až šest hodin v červencových vedrech před baráky, a když padali, byli mláceni pažbami, stráže jim dávaly škatulky od sirek na nos, a komu spadla, toho odvlekly do umývárny a řezaly dokrvava,“ popisuje práci pražských vyšetřovatelů Pitter. K zábavám strahovských strážných patřilo i pálení žen cigaretou. Pitter byl svědkem vražd a opakovaného znásilňování uvězněných žen bez ohledu na věk. Existují policejní a úřední zprávy o dalších bestiálních praktikách včetně vyřezávání hákových křížů do kůže, topení ve vanách a záchodových mísách, nucení běhat bosýma nohama po střepech, věšení na háky, zahrabávání zaživa apod. Většina z nich se ale dál nevyšetřovala.
Na Moravě byl nejhorší tábor v brněnských Kounicových kolejích, kde byli od května do podzimu 1945 ubiti v průměru dva lidé denně. Podle informací shromážděných vyšetřovací komisí ministerstva vnitra z roku 1947 si dozorci zvali k mučení vězňů a znásilňování i své známé, mimo jiné i proto, „aby si vylili vztek“. Ve svědeckých výpovědích se říká, že „podobné poměry nebyly ani v dobách nejkrutější nacistické perzekuce“.
Když v srpnu 1945 skončilo období takzvaných „divokých odsunů“, poměry v táborech se začaly pomalu zlepšovat. Zprávy o bití a znásilňování umlkají počátkem roku 1946. Jídlo, ošacení a hygiena se musely změnit už jenom proto, že transporty nemocných a vyhladovělých vysídlenců by Američané ve své zóně nepřijali. Přesto ještě z listopadu 1945 pochází zpráva o dospělých vězních ústeckého koncentráku, kteří vážili 35 kilogramů.
Nejste náhodou germanofil?
Ze třímilionové německé komunity, která žila v Čechách a na Moravě před válkou, bylo v rámci „divokých odsunů“ roku 1945 vyhnáno půl milionu lidí, většina ostatních následovala „organizovaně“ v roce 1946. Po osmi stech letech společného života a kulturní inspirace tak u nás zůstalo jen minimum Němců: ministerstvo vnitra evidovalo v roce 1949 sto sedmdesát tisíc osob určených k „rozptýlení v českém prostředí“. Teror a internační tábory si podle pracovního odhadu opavského historika Tomáše Staňka vyžádaly v letech 1945–46 celkem 24–40 tisíc přímých obětí.
Neexistují přitom důkazy, že by čeští mstitelé měli ke svým masovým vraždám či mučení nějaké i jen vzdáleně racionální důvody. (Výjimkou může být snad jen bezprostřední reakce Pražanů na hromadné popravy za povstání. A možná ještě teror rozpoutaný v květnu 1945 na Jihlavsku československými vojáky původem z Ukrajiny, jehož velmi problematickou, ale přece jen omluvou mohly být vzpomínky na nacistické krutosti za války.) Naopak jsou známy případy, kdy vražedné chutě rozmlouval Čechům i ruský velitel, který měl přitom na rozdíl od občanů protektorátu, donedávna ještě loajálních, skutečné důvody Němce nenávidět. Jen díky zásahu ruské správy tak například unikli upálení na místním stadionu Němci z Chomutova a po prvních dvaceti exekucích byla zastavena bezdůvodná poprava civilistů v Bruntále.
Oficiální český výklad poválečného období dává vinu za protiněmecký teror skupinkám „kriminálních osobností“ nebo „sadistů“, kteří prý v chaotických poměrech získali na chvíli moc nad lidmi. Nelze však přehlédnout, že se takových sadistů u nás našlo opravdu hodně - od několika desítek nejhorších zrůd, jež bez zábran vraždily i děti, po desetitisíce bezejmenných občanů, kteří se účastnili pogromů a hlásili do Revolučních gard nebo strážní služby v internačních táborech. Terorizovaných Němců se nahlas odvážilo zastat jen několik výjimečných osobností - nejznámějšími jsou výše citovaný Přemysl Pitter, který zachránil před smrtí hladem stovky německých dětí z táborů, a novinář Michal Mareš, jenž začal na jaře 1946 v Peroutkově „Dnešku“ publikovat reportáže o tom, jak policisté a úředníci v pohraničí rozkrádají majetek vyhnanců a terorizují obyvatelstvo. Vyžadovalo to velkou dávku občanské odvahy - když se v září 1945 dostala na veřejnost Pitterova kritická zpráva o táborech, byl napadán za „nadržování Němcům a kolaborantům“ a do táborů mu byl zakázán přístup; Mareš byl trestně stíhán „za poškozování pověsti SNB“.
Milost vrahům
K „potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů“ a tvrdému postupu proti Němcům coby „státně nespolehlivému obyvatelstvu“ vyzvali ještě před osvobozením prezident Beneš i Fierlingerova vláda. Prezidentův dekret také ustavil lidové soudy a vyzval k vytváření Revolučních gard, přitom jasně nevymezil pravidla, podle kterých by se mělo jednat. Vládní prohlášení pouze vyzývalo gardisty a lidové soudce, aby „zneškodnili všechny aktivní nacisty“, a tento nejasný příkaz si každý mohl vyložit po svém. Například generál Oldřich Španiel, šéf jednotek pověřených armádním velením generála Svobody „vyčistit“ severozápadní Čechy, veřejně hlásal, že „dobrý Němec je mrtvý Němec“. Vyšší úřady se sice s ohledem na západní spojence snažily nejhorším výstřelkům lidí v terénu zabránit, v prvních měsících ale nepříliš razantně. Čítankovým dokladem je případ „poručíka“ Revolučních gard Smrčiny, který dostal počátkem června 1945 od svého oblastního velitelství rozkaz „vyčistit“ Mariánské Radčice u Mostu. Smrčinovi lidé přichystali obyvatelům vesnice pro příštího jeden a půl měsíce peklo: okamžitě po příchodu jen tak pro výstrahu ubili čtyři muže a dvě ženy a obec vyrabovali. Podle hlášení okresního velitelství SNB v Duchcově bylo mučení a znásilňování na denním pořádku, koncem června nechal Smrčina bezdůvodně zastřelit jednadvacet mužů. Smrčinův velitel plukovník Bořík na policejní hlášení nereagoval a trvalo šest týdnů, než se policistům podařilo na vyšších vojenských místech prosadit rozpuštění Smrčinova oddílu.
Když už se podobné excesy odehrály, snažila se mocenská elita alespoň zabránit, aby zprávy o nich pronikly na veřejnost. Na jaře roku 1946 schválil tehdejší parlament zákon zakazující trestat činy „související s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků od jara 1938 do podzimu 1945“. Tím unikla spravedlnosti řada zločinců a v Československu byly nastoleny právní poměry připomínající dnešní „Republiku srbskou“ v Bosně - za masakry a mučení v bosenských lágrech byl zatím odsouzen pouze dozorce z tábora Omarska Dušan Tadič, který však musel být zatčen v Německu. Za vraždy a další těžké zločiny v českých táborech byli prokazatelně odsouzeni (a následně si odpykali trest) rovněž jen lidé, kteří emigrovali do Německa. Spojenecký soud v Karslruhe odsoudil v červnu 1951 na patnáct let dozorce brněnských internačních táborů Kouřila za dvě vraždy a zranění osmadvaceti dalších vězňů, rodilý Němec a podle dobových údajů „antifašista“ Kuhn dostal v lednu 1951 od Zemského soudu v Brémách doživotí za čtrnáct vražd, které spáchal jako „táborový starší“ v Rabštejně u České Kamenice.
Zlí, nebo dobří
Knihy opavských historiků dokazují, že poválečné perzekuce lze až na výjimky dobře dokumentovat z českých zdrojů. Staněk a jeho kolegové kromě toho v textu dokládají stanovisko, které u nás již zveřejnili známí badatelé Karel Kaplan a Vilém Hejl: násilnosti na vyhnancích byly prvním jednáním politického teroru, jehož druhý díl přišel po únoru 1948. Strach z Němců nás vehnal do náruče Sovětského svazu a rezignace či rovnou lhostejnost, s jakou většina společnosti přijala nezákonné pronásledování spoluobčanů, znamenala konec právního státu.
Staněk upozorňuje, že revolučním gardistům kryli v prvních měsících po válce záda ruští vojáci (doklady o masakrech pocházejí prakticky výhradně ze sovětské zóny). Protagonisty protiněmeckých násilností byli velmi často členové KSČ nebo příslušníci vojenské kontrarozvědky, kterou řídil jeden z nejbrutálnějších komunistů Bedřich Reicin. Komunistická strana také vždy patřila k nejzapřisáhlejším odpůrcům trestu za poválečné zločiny. Když například v říjnu 1946 proběhl soud se dvěma policisty, kteří zmučili dvě ženy neprávem obviněné z kolaborace s nacisty, zhodnotil šéfredaktor Rudého práva Gustav Bareš záměry „buržoazní“ justice jednoznačně: „Vždyť i nyní dále hájí Němce před důsledky porážky nacismu a očerňuje bezpečnostní sbor, který zasáhl proti Němcům, zrádcům, šmelinářům a kolaborantům.“ Při únorovém puči se pak komunisté mohli za jasně vyslovený slib beztrestnosti spoléhat na kádry zkušené v zabíjení, trýznění a krádežích.
Z dnešního pohledu je důležitá otázka, kolik Čechů se poválečného teroru aktivně zúčastnilo. Na to zatím historici nedokázali odpovědět. Z důvěryhodných současníků se k tomuto problému vyjádřil zmíněný novinář Mareš: „Národ náš skládá se ze dvou táborů,“ napsal v lednu 1947. „Na straně menšiny jsou lidé nenávistní a páchající zlo, kdežto na straně většiny nacházíme ty, kdo mají srdce dobré.“ Pro optimisty to může být důkaz, že Češi jsou více dobří, skeptici upozorní na slovo „menšina“ - to může také znamenat, že se poválečného teroru a rabování aktivně účastnily statisíce Čechů.
„Tuhý boj dobra se zlem, pravdy se lží“ bylo podle Mareše možné pozorovat především v pohraničí a on sám se snažil bojovat na straně pravdy. Šance na vítězství byla ještě v roce 1947, kdy parlament zřídil komisi, která měla poválečné události prošetřit. Komise však byla zrušena v únoru 1948 a Michal Mareš zatčen o měsíc později - strávil v lágrech sedm let. Mareš napsal přesně před padesáti lety: „Člověku je stydno, že za smečku lidí s nízkými sklony, jimž bohužel na čas byla dána volnost, má trpět a být tupen krásný český génius.“ Český génius trpěl ještě dalších čtyřicet let. Vlastně není dodnes jisté, zda se chce opravdu od „smečky lidí s nízkými sklony“ důrazně distancovat.
Přerov
V poledne 18. června 1945 zastavil na přerovském nádraží transport několika stovek karpatských Němců, kteří byli v prosinci 1944 evakuováni před frontou do Rumburka a po osvobození se vraceli domů na Spiš. S vysvětlením, že musí „prošetřit nacisty“, nechal důstojník Obranného zpravodajství Karol Pazúr vyvést z vlaku 265 náhodně vybraných lidí. Pak si vyžádal od velitele transportu sedmnáctého pěšího pluku, který se vracel z pražské přehlídky, dvacet samopalníků. Ti Němce nejdříve okradli a večer je eskortovali do nedalekých Lověšic. Na Pazúrovu žádost sehnal starosta Lověšic Antonín Mikloš sedmadvacet mužů s krumpáči a lopatami. Průvod potom pokračoval na blízké návrší Švédské šance, kde muži do jedné hodiny po půlnoci vykopali dva metry hlubokou a sedmnáct metrů dlouhou jámu. Zadržení se museli svléknout do spodního prádla, postavit čelem k jámě a vojáci je postupně stříleli. Exekuci, která trvala do půl páté, padlo za oběť 71 mužů, 120 žen a 74 dětí. „Ženy vesměs plakaly,“ vyprávěl o tom později lověšický občan A. Kubík. „Jedna měla dokonce dvě děti v náruči, jedno jednoroční, druhé asi tříleté, a u hrobu prosila, nevím zda česky, nebo slovensky, aby nejdříve zastřelili její děti a potom ji. Voják, který se za ně stavěl, ji okřikl slovy ,mlč', načež ji střelil do týla. Žena i s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí nato šel podle hrobu poručík Pazúr. Posvítil si a střelil i ty dvě děti, které byly dosud živé a plakaly.“
Počet obětí i jejich výběr připomíná lidickou tragédii. Bezdůvodně, jen jako odvetu za atentát na Heydricha, pobili vojáci SS v Lidicích 192 mužů, v koncentračních táborech později zahynulo 59 žen a 88 dětí.
Za masakr u Přerova byl vyšetřován pouze Karol Pazúr. Hájil se mimo jiné slovy, že plnil svou „vlasteneckou povinnost“ a že aféra má poškodit komunistickou stranu. Sympatie ale nezískal mimo jiné i proto, že byl odhalen jako bývalý člen Hlinkovy gardy. Přes intervence samotného Reicina byl v červnu 1949 odsouzen Nejvyšším vojenským soudem v Praze na dvacet let - hlavní zásluhu na výjimečném verdiktu měl nesmlouvavý žalobce Anton Rašla (pozdější politický vězeň). V roce 1952 Pazúra amnestoval Klement Gottwald, v šedesátých a sedmdesátých letech patřil masový vrah coby místopředseda Svazu protifašistických bojovníků k významným protagonistům oslav výročí osvobození.
Těla žen a dětí z hromadného hrobu na Švédských šancích byla v říjnu 1947 spálena v olomouckém krematoriu, kostry mužů byly pohřbeny na přerovském hřbitově. V listopadu 1993 odhalil starosta Přerova Petr Dutko na hřbitově nevelký pomník s mramorovou deskou a dřevěným křížem.
České lágry Čechům
Koncem roku 1947 požádal Mezinárodní úřad práce Sociální radu OSN, aby prozkoumala fungování „otrockých táborů“ pro Němce v Československu (tehdy v nich bylo ještě přes osm tisíc vězňů). Na přímý dotaz z New Yorku odpovědělo pražské ministerstvo zahraničí: Němci prý musí pracovat, aby napravili škody způsobené za války, stejnou povinnost ostatně mají i Češi. Autor ministerského dopisu byrokratům v OSN ještě vysvětlil, že pracovní povinnost u nás není jen kvůli „poválečnému stavu nouze“, ale natrvalo, „neboť liberalistický společenský řád dospěl již vůbec do stavu, který ohrožuje blaho a přímo existenci obyvatel, takže je nutný přechod k řízenému hospodářství, jehož nedílnou součástí jsou předpisy o pracovní povinnosti“.
Stalo se jen otázkou času, kdy začnou úřady posílat do pracovních táborů také rodilé Čechy. Šlo to od října 1948, kdy byl odhlasován zákon o táborech nucené práce (TNP). „Lidové tažení proti reakci“ počítalo se zřízením pracovních táborů pro třicet tisíc „osob reakčního smýšlení“ - absentéry, prostitutky, bývalé podnikatele a statkáře. Povinnost hlásit je na úřadech měl podle zákona každý občan. O jejich osudu rozhodovaly tzv. „přikazovací komise“, složené ze „zástupců dělnické třídy“: měly právo posílat oběti do tábora bez soudu až na dva roky. Přitom samozřejmě zabavovaly i majetek včetně bytů či živností.
Zájemců o využití otrocké práce bylo dost, přihlásily se především doly a hutě. Zpočátku se zdálo, že se najde i dost udavačů. Tábory se brzy začaly plnit živnostníky a lidmi, kteří si nedávali pozor na jazyk. Například obchodník Michna z Ostravy dostal šest měsíců za to, že již v roce 1946 označil Stalina za „hromského vousáče“ a „mamlasa“, a obuvník Stavař ze Svinova dva roky za výrok, že „Klement Gottwald je baraba“. Sedmnáctiletá Liselotte Skarabelová z Frýdku zase odmítla při cestě z kina doprovod dvou mládenců. Ti ji udali za výrok „v Americe je to lepší než u nás“ a pyšná dívka putovala na rok do TNP.
Už v průběhu roku 1949 se ale ukázalo, že na celkovou táborovou kapacitu bude u nás konfidentů přece jen málo. Do táborů se totiž většinou dostávaly „osoby dělnického původu“ (odbory je udávaly za absence, opilství apod.). Nucené práce tedy neplnily svůj ideologický účel. Lágry nedokázala naplnit ani akce T-43 z podzimu 1949, která měla „vyčistit města od reakce“. Národní výbory a sekretariáty KSČ tehdy sice vytipovaly dostatek „podezřelých živlů“ (rozuměj: nepohodlných občanů), z dosud neprozkoumaných příčin se ale místo 15 000 plánovaných obětí podařilo shromáždit jen necelých osm stovek. Proto koncem roku 1949 zaplnily TNP jen 5756 míst. Mimosoudní forma postihu třídních nepřátel se tedy uplatnila jen v menší míře a (na rozdíl od lágrů pro oběti politických procesů) tábory skomíraly - poslední byl zrušen v roce 1954. Dohromady prošlo TNP zhruba 20 000 osob.
Roli organizátora nucené práce převzaly vojenské útvary tzv. „černých baronů“ (do roku 1954 jimi prošlo 44 000 vojáků) a až do roku 1989 vězeňský systém. Přesto můžeme považovat za úspěch, že se u nás komunistům nezdařilo vytvořit po ruském vzoru trvalou síť gulagů ani udavačskou síť, která dodávala podle ekonomických potřeb předepsaný počet obětí. Neměli k tomu dost času: v Rusku síť gulagů vznikala přes deset let. U nás sice mohli komunisté využít kromě sovětských i tuzemské zkušenosti ze staveb internačních táborů pro Němce, zastáncům „zostřeného třídního boje“ však vzal vítr z plachet sám Stalin svou smrtí v roce 1953.
