Česká republika prožívá již dva týdny první měnové zemětřesení za posledních sedm let, doprovázené vážnou politickou krizí. Po necelých deseti dnech odrážení útoků zahraničních i domácích spekulantů odvolala centrální banka svou dosavadní kurzovou politiku. Podle expertů se jedná o vůbec nejdůležitější hospodářsko-politické rozhodnutí posledních let. Od té doby česká měna dále klesá; proti původní (a dnes již zrušené) centrální paritě poklesla zhruba o deset procent. Další vývoj záleží výhradně na politice a akceschopnosti vlády, která již oznámila poměrně razantní kroky: drastické rozpočtové škrty a zmrazení růstu mezd. Všichni investoři budou ode dneška ostřížím zrakem sledovat, jak vláda své odhodlání uplatní v praxi. Na letní odpočinek mohou ministři a jejich týmy zapomenout.
Příčiny a odpovědnost
Příčiny pádu kurzu nelze hledat především v politických zmatcích, v neschopnosti koalice vládnout a rekonstruovat vládu, v panice investorů a občanů ani v dalších psychologických příčinách. Dokazuje to zdrženlivost většiny zahraničních analytiků, kteří se politickými poměry u nás příliš neznepokojují a dokonce se o ně jen velmi málo zajímají. Deník The Wall Street Journal Čechy přímo upozorňuje, že o politiku nejde - kdyby o ni šlo, musely by poklesnout ceny českých obligací na zahraničních trzích (například Exportní banky, ČEZ a podobně), což se zatím nestalo. Podle Wall Street Journalu investorům vadí výhradně základní ekonomická čísla, především propad běžného účtu platební bilance, konkurenční neschopnost tuzemské ekonomiky a její celkové zdraví. Bylo prý jen otázkou času, kdy se útok na korunu spustí. Naše měna zkrátka bude muset hledat novou, nižší rovnovážnou úroveň.
Dalším důkazem toho, že význam politických turbulencí je u nás přeceňován, podávají okolní země. Politicky mnohem více nestabilní Slovensko nemá se svou korunou výrazné potíže - v návaznosti na pokles české měny se také u ní očekával dramatický pokles, a přitom ztratila na své hodnotě jen 3- 4 %. Slovensko má také značné problémy s rychle rostoucím obchodním schodkem, lépe však zvládá inflaci a vykazuje slušný hospodářský růst.
Klausova vláda minulý týden ve svém prohlášení pojmenovala příčiny našich potíží. Není to žádný objev. Už dlouho je známo, že podniky příliš pomalu hledají nové vlastníky i výrobní programy a nejsou schopny konkurovat. Příčinou je nedotažená privatizace (především bank a infrastruktury), bankovní socialismus (tedy provázanost bank s průmyslovými podniky), neprůhledný kapitálový trh, nízká nezaměstnanost a nemožnost domoci se práva hlavně u obchodních soudů. Zahraniční komentátoři už také delší dobu upozorňují, že naše republika před devalvací směřovala k deficitu obchodní bilance ve výši 10 % HDP, což by byl světový rekord. V takové situaci si kurz musí zákonitě najít novou rovnováhu. Opozice má pravdu, když říká, že je na místě volat vládu k odpovědnosti za většinu zmíněných nedostatků. Ještě předtím si ale musíme uvědomit, že zahraniční investory ani tolik nezajímá, kdo u nás bude vládnout, ale jak rozhodně bude ten či onen čelit nově vzniklé situaci.
Kde byla centrální banka
Mnozí poslanci budou bezpochyby volat k odpovědnosti i představitele České národní banky - centrální banka je koneckonců parlamentu zodpovědná. Jak hodnotit roli této instituce? Už minulý týden jsme mohli slyšet kritická prohlášení o tom, že ČNB utratila zbytečně dvě miliardy devizových rezerv na udržení dosavadní kurzové politiky a po pár dnech boj vzdala. Jenže kdyby ČNB žádné rezervy neutrácela, určitě bychom slyšeli ještě hlasitější kritiku: proč ČNB kurz koruny nebránila, když si sama předtím stanovila kurzové pásmo? Proč neintervenovala a nepoužívala vlastní rezervy, které vlastně mají tomuto účelu sloužit?
Guvernér ČNB Tošovský může na svou obranu uvést i jednu starou pravdu: rozhodnou-li se finanční trhy jednosměrně zaútočit na politiku centrální banky malé země (navíc země s otevřenou ekonomikou), nemá tato instituce šanci obstát. Většina analytiků také tvrdí, že rozhodnutí o změně kurzové politiky dobře načasoval. V pátek 23. května ČNB vytlačila kurz měny zpět k bývalé centrální paritě a v pondělí, kdy to nikdo nečekal, oznámila zrušení dosavadní kurzové politiky. Opět způsobem, který čekal málokdo: většinou se totiž předpokládalo, že centrální banka kurzové pásmo rozšíří, nikoli zruší. Takový příklad autonomních a překvapivých rozhodnutí může budoucí důvěryhodnosti centrální banky jedině prospět.
Jednu věc ale odhadla ČNB vysloveně špatně: schopnost vlády vládnout, dotahovat transformaci a přesvědčit investory i vlastní občany o nadcházející ekonomické prosperitě. Proto lze polemizovat o tom, zda byla politika centrální banky správná v dlouhodobějším horizontu, zda již před rokem či dvěma neměla zvolit úplně jiný způsob kurzového režimu (například podle vzoru Maďarska, viz rámeček Systémy měnových kurzů). To je ale spíše odborný spor a odpovědnost z něj lze vyvozovat jen obtížně. V každém případě by dnes každá snaha donutit představitele ČNB k rezignaci jen zneklidnila finanční trhy a pozice koruny by se mohla nadále zhoršovat. A jak již bylo řečeno, hlavní odpovědnost leží především na vládě a na parlamentu.
Pokles kurzu - o kolik
Předpokládejme, že se turbulence na měnovém trhu brzy uklidní a že se nic nestane ani tehdy, když ČNB odpíská svá dosud platná opatření proti pádu koruny, tedy až zruší vysoké úrokové míry a povolí zahraničním investorům čerpat z krátkodobých korunových úvěrů. ČNB prý hodlá zbývající restriktivní opatření rušit postupně. Nakonec se ale kurz musí stabilizovat sám (a nadále se bude pouze zlehka pohupovat na vlnkách). Otázkou dne proto zůstává, kam až koruna může spadnout. Každý předběžný odhad je velmi nejistý. Hodně například závisí na tom, jak se rozhodnou zahraniční investoři, kteří zase budou s maximální pozorností sledovat, jak na novou situaci hodlá zareagovat vláda.
Z českých finančních analytiků je nejvíc skeptická investiční banka Patria finance. Podle jejího analytika Vladimíra Kreidla se koruna brzy znehodnotí až o 20 % (cca 35 korun za dolar, cca 22 korun za marku). Patria finance navíc počítá v letošním roce s nulovým růstem či poklesem. Jako optimistický se jeví názor Jiřího Křováka, analytika renomované investiční firmy WoodCommerz. Ten očekává pokles koruny mezi 10–11 %. Ředitel Vídeňského ústavu pro mezinárodní hospodářská srovnávání Peter Havlík je ve svých předpovědích mnohem opatrnější. Představuje si znehodnocení měny kdekoli mezi 10–20 %. Vůbec nejoptimističtější názor z agenturních zpráv minulého týdne prezentuje odborník Rakouského ekonomického ústavu (WIFO) Jan Stankovský. Podle něho se koruna nemusí znehodnotit „skoro vůbec“. Zároveň prý ale stačí „jeden negativní komentář v deníku, jako je Wall Street nebo Financial Times, a všechno může být jinak“.
Co bude dál
Předpovídat budoucí vývoj české ekonomiky je ještě obtížnější, protože všechno závisí na tom, jak se koruna znehodnotí a jaký si najde rovnovážný kurz. Optimisté mohou připomínat, že devalvace zlepší pozici vývozců, jejichž výrobky se na zahraničních trzích zlevní, a budou se tudíž lépe prodávat. V ekonomických učebnicích je ale psáno, že vývozci dokážou devalvace využít pouze v situaci, kdy mohou okamžitě mobilizovat volné kapacity, především pracovní sílu. Aby mohl vývozce využít poklesu měny, musí například okamžitě najmout nové zaměstnance a rozjet výrobu i na tři směny. To ale vyžaduje určitý rezervoár volných pracovních sil (nezaměstnanost) a maximálně přizpůsobivý trh práce (možnost stěhovat se za prací). Tyto podmínky ovšem český pracovní trh nesplňuje.
Nelze tedy vyloučit, že nás postihnou nepříjemnější důsledky devalvace. Zdražování zahraničního zboží může vyvolat tlak na zvyšování mezd, a tím naroste inflace. Inflace opět prodraží vývozcům mzdové náklady a brzy bude následovat další znehodnocování měny. Můžeme se tak ocitnout v začarovaném kruhu a doslova na cestě do pekel. V tomto ohledu přinesl minulý týden dvě důležité zprávy, jednu negativní, druhou pozitivní. Mnozí vlastníci obchodních řetězců a dovozci elektroniky a nábytku již zdražili, ale na druhé straně přišel s překvapivě „státotvorným“ prohlášením šéf odborů Richard Falbr: odbory nebudou zneužívat situace a tlačit razantně na růst mezd (ve čtvrtek však přišel s jiným, protichůdným prohlášením). Odbory a obchodníci se koneckonců mohou rozhodnout, jak chtějí. Katastrofálním dopadům devalvace mohou stejně zabránit pouze důsledné vládní zásahy, které Klausův kabinet už ohlásil, ale ještě neprovedl - především rozpočtové škrty a vytvoření rozpočtového přebytku.
Jde o čas
Hodně záleží na tom, jak razantně bude vláda své sliby z minulého týdne plnit - to znamená, jak rychle bude privatizovat, oddělovat podniky od bank či sepisovat reformu obchodních soudů, jak urychlí bankroty, jak rychle bude dotahovat regulaci kapitálového trhu, jestli začne vážně připravovat penzijní reformu apod. Kde může vláda šetřit? Některý z ministrů by měl nahlas říci, že je třeba urychleně a plošně propustit třetinu státních zaměstnanců, omezit některé sociální dávky (především přídavky na děti) a jiné přímo zrušit (porodné a pohřebné). Dále je třeba krátit neinvestiční výdaje (mzdy, režijní náklady apod.). Bohužel hrozí nebezpečí, že se vláda poleká politických důsledků a bude škrtat především ve výdajích do investic na infrastrukturu, kde by přitom měla šetřit až na posledním místě. Takové rozhodnutí by mimo jiné způsobilo další útlum stavební a průmyslové výroby.
Češi mají ve zvyku propadat skepsi. Jenom černě ale současnou situaci vidět nemusíme. Nelze přece vyloučit, že nám „devalvační lekce“ prospěje. Každá vláda si bude napříště pamatovat, že pokud chceme mít otevřenou ekonomiku, finanční trhy nás budou vždy trestat za jakoukoli chybu i chybičku v hospodářské politice. Neprožíváme nic jiného, než k čemu před pěti lety došlo v šesti zemích Evropské unie (v Británii, Portugalsku, Španělsku, Itálii, ve Švédsku a Řecku). Nemusíme se ale srovnávat s Mexikem, kde v lednu 1995 pokleslo peso o 50 % Česká republika je přece jen vyspělejší a politicky stabilnější. Nesmíme se jenom bát drsné léčebné kúry a utahování opasků.
Boj o korunu
15. květen
Kurz koruny se poprvé propadá 5 % pod centrální paritu kurzového pásma. ČNB poprvé intervenuje. Intervence se odhadují na 200–300 mil. USD.
16. květen
ČNB opět intervenuje a zvyšuje lombardní sazbu ze 14,5 na 50 %. Koruna se obchoduje 4,3 % pod centrální paritu.
19. květen
ČNB zvyšuje repo sazbu na 45 % a stahuje z trhu odhadem až 5 miliard korun.
20. květen
Projevuje se vliv vysokých úrokových sazeb. Koruna mírně posiluje na 1,6 % pod paritu.
21. květen
Úrokové sazby na mezibankovním trhu dosahují neuvěřitelných 500 %. Koruna se obchoduje okolo 2,5 % v devalvačním pásmu.
22. květen
Koruna prudce padá až na 6,4 % pod centrální paritou. ČNB administrativně odřezává cizince od krátkodobých korunových úvěrů, přestává poskytovat lombardní úvěry a dále nakupuje koruny. Guvernér Tošovský hájí kurzovou politiku v parlamentu, Premiér Klaus v České televizi. Na kurz koruny začínají tlačit i české podniky, občané převádějí úspory na devizy.
23. květen
Po pádu kurzu na 5 % pod paritou ČNB silně intervenuje a večer kurz vytlačuje směrem k centrální paritě. Značné množství zahraničních spekulantů si spálilo prsty a prodělalo obrovské sumy peněz. V pobočkách bank jsou fronty, směnárnám docházejí valuty.
24.-25. květen
Rezignaci oznamují ministři vnitra a financí, svůj úmysl odejít potvrzuje ministr obchodu. Víru ve stabilitu koruny zveřejňuje v Hovorech z Lán prezident republiky Václav Havel.
26. květen
Obchodování je klidné, protože v USA i v Británii je svátek. Předseda vlády Klaus a guvernér Tošovský večer v přímém televizním přenosu oznamují změnu současné kurzové politiky. Koruna bude mít plovoucí kurz a sledován bude pouze její vztah k marce. ČNB si vyhrazuje právo intervenovat, nehodlá ovšem oznamovat jak a kdy.
27.-30. květen
Kurz koruny vůči marce se pohybuje na 9–12 % pod původní paritou. Obchodování je po zbytek týdne relativně klidné. ČNB zatím neruší vysoké úrokové sazby. Učiní tak zřejmě až tento týden, kdy bude koruna vystavena další zkoušce.
Komerční banky nabídly občanům atraktivní úroky z vkladů.
Zmatení pojmů - co je a není devalvace
Změnu kurzového režimu doprovází zmatení pojmů. Obyčejným smrtelníkům musí jít hlava kolem z toho, čemu se vlastně říká či neříká devalvace (Miloš Zeman tentokrát kupodivu trefně připomněl pohádku o Chytré horákyni - devalvace je i není). Doslovné přeložení devalvace je znehodnocení; bohužel to ale neznamená, že v odborné ekonomické hantýrce je termín devalvace přesně tímto způsobem chápán. Ekonomové - jak se již stalo tradicí - vycházejí z angličtiny, která rozlišuje dva termíny: devaluation (u nás překládáno jako devalvace) a depreciation (znehodnocení).
Devalvace bývá chápána jako administrativní opatření, jako změna kurzového režimu v tom smyslu, že kurz nebo jeho pásmo jsou posunuty směrem dolů na základě rozhodnutí nějakého státního orgánu, zpravidla centrální banky. ČNB zrušila minulé pondělí svou dosavadní kurzovou politiku (pásmo rozptylu), ale nevyhlásila administrativní devalvaci (korunu nechává volně plout a poté, co měna nalezne nějaký rovnovážný stav, ji hodlá připoutat k marce). To ovšem neznamená, že se v rámci své „plavby“ nebude koruna znehodnocovat. Naopak je již dnes jasné, že tomu tak bude. Občanům se ovšem může snadno stát, že i v příštích dnech či týdnech uslyší řadu politiků či představitelů ČNB, kteří budou tvrdit, že k devalvaci nedošlo nebo že o ní nikdo nerozhodl.
Systémy měnových kurzů
Existuje nepřeberná škála postupů, jak stanovit měnový kurz. Jedním z extrémů je tzv. volný floating, tedy volně plovoucí kurz. V tomto případě je kurz stanovován pouze tržními silami, centrální banka do něj nezasahuje, a proto ani nepotřebuje žádné devizové rezervy na intervence ve prospěch jeho stability. Volný floating ve své ryzí podobě nenajdeme nikde na světě. Jeho jemnějším odstínem je tzv. řízený floating, který česká centrální banka hodlá používat od minulého týdne. Na rozdíl od úplného floatingu si ponechává devizové rezervy a může intervenovat ve prospěch měnového kurzu, kdykoliv to uzná za vhodné. Opačným extrémem je tzv. úplný fixing, tedy pevný kurz. Ten jsme zažili za centrálně plánované ekonomiky, kdy byl striktně stanoven poměr mezi korunou a volně směnitelnými měnami a žádná tuzemská instituce se od něj nemohla odchýlit. Pevný kurz je vždy spojen s omezenou vnější směnitelností měny a na Západě se s ním nesetkáme. Tento systém ale využívají některé africké země, které svůj kurz „fixují“ na francouzský frank. Mezi extrémy existují další možnosti. Nejběžnější je stanovení kurzu pomocí tzv. fluktuačního pásma, tedy systém, který u nás platil do minulého týdne. Centrální banka stanoví fixní kurz, tzv. centrální paritu a k tomu koridor, ve kterém se měna může pohybovat. Například deset procent nad a deset pod centrální paritou. Měna se fixuje buď k jedné zahraniční měně, nebo ke koši měn. Dalším způsobem stanovení kurzu je tzv. klouzavý měnový kurz: centrální banka může například stanovit, že v následujícím roce bude měna devalvovat celkově o deset procent. Každý den potom kurz klesá o poměrnou část zmíněných deseti procent. Tomuto způsobu stanovení klouzavého kurzu se říká crawling peg (klouzavé zavěšení). Pokud okolo takto průběžně snižovaného kurzu určí centrální banka ještě nějaké fluktuační pásmo, nazývá se tento systém crawling bend (klouzavé pásmo). Crawling bend používá například Maďarsko nebo Polsko. Řada odborníků se domnívá (nejhlasitější byl česko-americký ekonom Jan Švejnar), že právě postupné a řízené znehodnocování kurzu měla ČNB zvolit nejpozději před rokem. Relativní novinkou při určování měnového kurzu je tzv. currency board (česky zhruba měnová rada). Spočívá v tom, že centrální banka nejprve určí fixní kurz a podle něj řídí množství peněz v ekonomice. Vypouští jich do oběhu jen takové množství, kolik odpovídá množství devizových rezerv. Pokud rezerv ubývá, stahuje centrální banka peníze z ekonomiky, při přibývání rezerv peníze zase do oběhu vypouští. Tento způsob se osvědčil jako účinný nástroj pro potlačení inflace například v Argentině, kde pomohl srazit inflaci z desítek procent na jedno procento za rok. Pro jeho účinnost, která ale také znamená totální rezignaci na jakoukoliv měnovou politiku, jej zavedli i v Bulharsku a Estonsku.
Co má dělat občan
Rozhodně neprodělali občané, kteří před minulým pondělkem převedli úspory na devizy či na valutovou hotovost (pokud jim Miloš Zeman s Josefem Luxem nezmrazí devizové účty, což je ovšem nepravděpodobné). Do budoucna ale nemusí tratit ani ti, kteří si své úspory ponechali na relativně výhodně úročených termínovaných vkladech, ve stavebním spoření či v některých jiných formách úspor: hospodářství musí nejpozději za několik let současné obtíže logicky překonat a kurz koruny se vrátí na svou původní úroveň nebo bude růst. Dnes doporučuje většina analytiků převést úspory do výhodněji úročených půlročních termínovaných vkladů a mnozí experti také radí právě v těchto dnech nákup tzv. větších titulů (SPT Telecom, Komerční banka, ČEZ apod.) na burze cenných papírů. Slušné zhodnocení nabízejí i relativně bezpečné nabídky otevřených podílových fondů. Nejspíš prodělají ti, kdo chtěli koupit nějaký zahraniční vůz, elektroniku nebo drahou dovolenou v cizině a převést úspory na devizy či valuty nestačili. Také občanům, kteří kupují spotřební zboží a potraviny raději z dovozu, se jejich zvyky prodraží nebo je budou muset změnit.
Historie koruny
Vznik české koruny bývá spojován se jménem ministra financí Aloise Rašína, který vyhlásil v roce 1919 měnovou reformu. Vývoj pak směřoval k tomu, aby se koruna stala tzv. měnou zlaté devizy, což se podařilo v roce 1929. Zlatý obsah byl stanoven na 44,58 mg ryzího zlata a k americkému dolaru byl fixován na této paritě. Negativním dopadům hospodářské krize se koruna nevyhnula v roce 1934 poprvé devalvovala o jednu šestinu - na 37,15 mg ryzího zlata. Druhou devalvaci - na 31,21 mg - způsobil pád měny v několika evropských zemích.
V říjnu 1940 byla vyhlášena celní unie s Německem a pevný kurz 10 korun za jednu říšskou marku (reálný kurz byl mezi šesti a sedmi korunami za marku). Po válce koruna začínala enormní inflací; její vývoj pak v roce 1953 ukončila měnová reforma, která koruně pevně stanovila zlatý obsah. Tím se přestala pohybovat v tržním prostředí a ztratila směnitelnost.
V roce 1990 koruna devalvovala třikrát, celkem o více než 86 procent. Počátkem roku 1991 byla zavedena vnitřní směnitelnost koruny, od 1. října 1995 patří koruna mezi stovku měn, které splňují podmínky i pro vnější směnitelnost.
