Investiční a Poštovní banka (IPB), jejíž dva šéfové jsou dosud ve vazbě, je třetí největší bankou v zemi a zatčení Tesaře a Procházky není zdaleka jediným důvodem, proč se už nějaký čas IPB ocitá ve středu zájmu médií. Právě totiž probíhá její privatizace, resp. prodej zbytkového podílu státu (35 %) zahraničnímu partnerovi. Sítem zatím prošli dva hlavní strategičtí zájemci - japonská investiční banka Nomura a holandská ING. Současně je o IPB známo, že ji skrze spřízněné firmy ovládá její vlastní management. Nechme nyní historii banky a její hospodaření stranou a podívejme se právě na vlastnickou strukturu a majetkové účasti banky v různých společnostech.
Čínské zdi pro smích
Kromě úvěrů umísťuje IPB svá aktiva především do cenných papírů. Banka vykazuje v majetkových účastech pouze ty společnosti, v kterých má přímý podíl větší než 20 %. IPB však spolu s fondy PIAS, dceřinými společnostmi, Bankovním holdingem a dalšími spřízněnými firmami (především RIF, který spravuje) vlastní kontrolní balíky akcií významných českých průmyslových a potravinářských společností. Nepřímé vertikální vazby, které vznikly po první vlně kuponové privatizace mezi bankami a podniky, dotáhla IPB do největšího extrému ze všech bank. Investiční fondy PIAS dnes již nelze nazvat nástroji kolektivního investování, jež slouží akcionářům, ale prostředkem IPB k získání kontroly v podnicích. IPB Group přitom udržuje své podíly v ovládaných společnostech těsně pod hranicí 50 %, aby se vyhnula povinnosti vykoupit akcie od ostatních akcionářů. Ze sedmi IF, které PIAS založila, jich 5 mělo být specializovaných na určité odvětví a 2 na určitou strategii. Na konci roku 1996 jsou si ale jejich portfolia velice podobná, s největšími podíly IPB, PVT, Biocelu, Plzeňského Prazdroje, Pivovaru Radegast a dalších firem. Šest z těchto sedmi IF na konci roku 1996 překračovalo desetiprocentní limit podílu jedné emise na majetku fondu, u většiny z nich pak byl podíl největší emise okolo 14 %, u jednoho dokonce 22 %. Diskuse o existenci tzv. čínských zdí v českém bankovnictví musí tedy budit na tvářích managerů IPB úsměv, stejně tak jako „činnost“ bankovního a kapitálového dozoru, který zatím v minulosti udělil PIAS pouze jednu milionovou pokutu.
Stát ztratil vliv
Vysoký podíl cenných papírů a majetkových účastí na aktivech IPB přímo souvisí se změnami ve vlastnické struktuře finančního ústavu, které de facto vyústily v omezení vlivu státu.
Jestliže Fond národního majetku ČR vlastnil po skončení první vlny kuponové privatizace necelých 48 % akcií banky, v lednu 1997 jeho podíl v IPB představoval už jen 31,49 %. IPB se totiž podařilo od doby jejího založení ve formě akciové společnosti do konce roku 1996 čtrnáctkrát navýšit základní jmění. Většinou se jednalo o navýšení úpisem nových akcií stávajícími akcionáři (ne všech se FNM účastnil, přestože při navyšování základního jmění Komerční banky a spořitelny vždy plně využil svého práva), dvakrát ale také o sloučení s jinou společností (při nich došlo k rozmělnění podílu FNM). První fúzí bylo sloučení s Poštovní bankou k 1. 1. 1994 a v roce 1995 se pak IPB sloučila s IF Rychlého výnosu.
Důsledkem neustálého navyšování základního jmění je to, že se IPB dostala pod kontrolu svého vlastního managementu. Již po skončení první vlny kuponové privatizace vlastnily IF PIAS celkem 17 % základního jmění IPB. Protože bylo základní jmění IPB neustále navyšováno, zdálo by se, že není dlouhodobě možné udržovat či zvyšovat podíl těchto IF, které by tak musely výrazně překročit zákonem stanovený desetiprocentní limit podílu jedné emise na majetku fondů. Byla to však iluze: IPB dnes nijak neskrývá překračování těchto limitů, protože ví, že jakýkoli postih je velice nepravděpodobný. Maximálně dochází k tomu, že část akcií je na několik dní převedena na spřízněnou firmu a pak se vrací zpět.
Neviditelné bratrstvo
Především od roku 1996 se vlastníky IPB začaly stávat průmyslové firmy a holdingy, v kterých měla IPB kapitálovou účast nebo (a to častěji) kterým IPB poskytovala půjčky. V červnu 1996 se vedení IPB podařilo přetransformovat Bankovní IF na běžnou akciovou společnost Bankovní holding, která již není omezena vlastnickými limity a jejíž vlastnictví i portfolio zůstávají velkou neznámou.
V polovině roku 1996 se Česká pojišťovna dostala pod kontrolu PPF a IPB. Od té doby je navíc možné považovat ČP, PPF, KIS a její fondy za společnosti v mnoha ohledech spolupracující s IPB. Tzv. IPB Group (IPB, Bankovní holding, Domeana a fondy PIAS) již rok spolupracuje se skupinou České pojišťovny (P.I.F., IF Real, KIS). Spolu například ovládají Velkomoravskou banku, v níž drží přes 65 % akcií, ačkoliv IPB nikdy nepožádala ČNB o svolení držet takový podíl. Když tato skupina ovládla Velkomoravskou banku, svěřila jí přibližně 1,5 % akcií IPB, které se tedy dostaly pod kontrolu managementu IPB. Ovšem ve chvíli, kdy se Velkomoravská banka dostala pod nucenou správu, management IPB ztratil nad tímto podílem kontrolu. Situace vyústila v soudní spor mezi IPB a Velkomoravskou bankou (tzn. v podstatě ČNB) o tyto akcie. Celý problém se však dostal na veřejnost až v druhé polovině dubna 1997. (Mimo jiné se tím potvrdilo, jak jsou vzájemné vazby zobrazené na grafu náročné na smluvní vztahy a jak jsou křehké.)
Velkomoravská banka ovšem nehraje klíčovou úlohu v zatím úspěšném úsilí managementu IPB kontrolovat sama sebe. Tu hraje kromě fondů PIAS, Domeany, Bankovního holdingu, Vojenských staveb a Charouz holdingu, skupiny ČP, Chemapolu Group a imAGe (úloha každého z nich se v různých obdobích mění a uveřejněný graf by prakticky každý týden mohl vypadat trochu jinak, i když v zásadě obdobně) i Banka Haná a její skupina. V roce 1996 a 1997 neustále zvyšuje IPB Group svůj podíl v Bance Haná, počátkem roku 1997 ještě před novým navýšením základního jmění to bylo 31,6 % (pravděpodobně však více). IPB převedla rozhodující podíl v Bankovním holdingu na podzim 1996 na dceřinou společnost Banky Haná BH Securities (a s ním i podíly ve fondech PIAS, v Bance Haná a Velkomoravské bance). Od roku 1997 ovšem už BH Securities znovu omezila svoji úlohu.
Tesař s Procházkou chtějí rozhodnout
Akcionářská struktura IPB se v posledním roce mění neuvěřitelně rychle, a proto je velice složité ji detailně popisovat. Většina vlastnických změn v posledním roce neměla žádný racionální ekonomický důvod. Jedinými důvody jsou vytvoření nečitelné vlastnické struktury s co největším podílem spřízněných firem, snaha vyhnout se výhradám auditorů a státního dohledu a snaha obejít nové omezení hlasovacích práv pro akcie mateřské společnosti držené dceřinou společností, které vstoupilo v platnost po novelizaci obchodního zákoníku v polovině roku 1996. Udržovat tento systém musí být velice komplikované, především v oblasti smluvního zajištění operací. Lidsky řečeno: je velmi obtížné představit si, jak se takový vlastnický pavouk a neustálé změny vymýšlejí a jak musí týmy právníků zajišťovat, aby držel pohromadě.
Kumulovaný vlastnický podíl státu (tj. podíl FNM ČR a České pošty) představoval v lednu 1997 necelých 35 %. Kumulovaný podíl firem, které zřejmě jednají ve shodě, tvoří minimálně 49,5 % (což bylo oznámeno před třemi týdny i oficiálně), nejspíš jde však o podíl mírně větší. Pak ještě zbývá nějakých 14 % akcií, o nichž se v podstatě neví, kdo je vlastní. Je tedy vysoce pravděpodobné (a oficiální místa to potvrzují), že stát by v současné době nebyl schopen získat na valné hromadě většinu hlasů, a naopak, že zájmy managementu IPB by takovou většinu získaly. Na druhou stranu toto tvrzení nevylučuje, že nový vlastník přibližně 35 % akcií IPB nebude schopen v budoucnu získat v IPB majoritu. Možná proto se lidé kolem Tesaře a Procházky rozhodli před třemi týdny odkrýt karty. Jejich spřízněné firmy oznámily jednání ve shodě s firmou Nutshell, která zastupuje zájmy Nomury, tedy jednoho ze zájemců o koupi IPB. Tím dalo vedení IPB státu dosti razantním způsobem najevo, že kdyby náhodou zvítězil jiný zájemce o koupi státního podílu (tedy holandská ING), zřejmě si bez něj ani neškrtne.
Autor studuje na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK.
