Do ticha obklopujícího zločiny české poválečné historie se rozlehla rána: v Brně byl za brutalitu vůči politickým vězňům po roce 1948 odsouzen na pět let bývalý příslušník StB Jaroslav Daniel. Pětaosmdesátiletý stařec, který si svého času vysloužil u svých obětí přezdívku Prase, všechna obvinění popřel a hned se proti rozsudku odvolal. Sedm dosud žijících svědků ovšem přineslo tak jasné důkazy, že soud považuje vinu za jasně prokázanou. Případ je pozoruhodný zejména tím, že jde vůbec o první popřevratový rozsudek nad vykonavatelem komunistické zvůle v této zemi.
Třídenní peklo
Až do prvních poválečných dní působí Danielův příběh fádním, nezajímavým dojmem. Jako dítě z chudých poměrů se ani nevyučil a hned po základní škole začal pracovat - nejprve jako zubní laborant, potom až do konce války jako dělník v Adamovských strojírnách. O politiku se nezajímal, ve volném čase hrál fotbal za německý klub DSV Brno. Idylku válečných let narušil jen drobný konflikt s německou policií: za heydrichiády prý nepustil v tramvaji sednout Němku a po následné hádce strávil dva měsíce ve vazbě na gestapu.
Rušnější život začal Danielovi, tehdy už ženatému otci dvou synů, těsně po válce. Už pár dní po osvobození Brna nastoupil k bezpečnosti. Jako čekatel kriminální služby absolvoval speciální kurz a v roce 1948 nastoupil k StB. O rok později vstoupil do KSČ a počáteční laxnost brzy nahradilo zanícení. Od jara 1949 zatýkal nepřátele socialismu a sám vedl výslechy, po půlroce se stal dokonce velitelem speciální desetičlenné úderky a svou tvrdostí se rychle proslavil. Jeho metody patřily k nejbrutálnějším v brněnské StB.
Slávka Bítalová, tehdy dvacetiletá, se zrovna chystala do kina, když si pro ni v červnu 1949 přišli. Její provinění? Čas od času se stýkala se skupinkou přátel, mezi nimiž byl i vysloužilec britské armády, a StB je obvinila ze spiknutí proti republice. Své první výslechy popisuje paní Slávka jako peklo. Daniel jí zavázal oči ručníkem a musela si kleknout na židli. Během noci ji pak sedm hodin s přestávkami tloukl přes bosá chodidla elektrickým kabelem. Další den jí vyrazil tři zuby a do třetice přišlo na řadu mlácení hlavou o zeď. Přesto nic neřekla, protože prostě nic nevěděla. Ve vazbě strávila rok a půl, pak ji obžalovali z úmyslu utéct za hranice. U soudu se dozvěděla, že trest už má odsezený a může jít domů.
Podobné zkušenosti s Danielem popisovalo i dalších šest obětí. Na rozdíl od paní Bítalové však pro ně setkání s Prasetem skončilo vynuceným doznáním a deseti či patnáctiletou ztrátou svobody.
Smích proti pláči
Daniel vězně mučil a vyslýchal zhruba rok, pak byl přeložen na jinou práci. Důvodem ale rozhodně nebyly svérázné pracovní metody. Podle dochovaného posudku mu nadřízení vyčítali neukázněnost, nesebekritičnost, hrubost, pití alkoholu a hraní karet. Přechodem si navíc nijak nepohoršil. Dostal židli na pasovém oddělení, kde dalších patnáct let prověřoval lidi, kteří přišli do styku se státním tajemstvím a cestovali na Západ. V roce 1967 odešel do důchodu s penzí dva tisíce korun měsíčně.
Poklidné stáří policejního vysloužilce přerval až listopad 1989. Vír událostí nakonec přivedl tohoto osamělého muže z třípokojového bytu poblíž brněnského centra až do soudní síně. V brněnské StB dokazatelně týrali vězně čtyři vyšetřovatelé, naživu je už jen Daniel. Zabralo to pět let, ale úřady nakonec přece jen dokázaly najít patnáct svědků, kteří Prase jasně identifikovali. O jeho vině nejsou podle státního zástupce Tomáše Malíka žádné pochyby.
„Byl to smutný pohled,“ popisuje dění v soudní síni soudkyně Halina Černá. „Na jedné straně plačící svědkové, na druhé straně smějící se obžalovaný.“ I téměř po padesáti letech Daniel vše popřel. „Nikoho jsem nebil. Když si nemohli vzpomenout, tak jsem jen řekl - haló, probuďte se, a poklepal jim na čelíčko,“ prozradil soudcům se stařeckým smíchem. Psychologové ve svém dobrozdání konstatují, že v bývalém policistovi neobjevili rysy fanatismu, hlavním motorem mu prý bylo prosazení vlastní moci a prospěchu. „Musel jsem se nějak živit,“ vysvětlil doktorům své angažmá u StB.
Přes své stáří působil Daniel při samotném přelíčení bystře, na vše reagoval, pamatoval si jména a události. Pokud se svým bývalým obětem nevysmíval, zlostně na ně křičel. Po vynesení rozsudku se obořil na jednoho ze svědků: „Kdybych byl mladší, držku bych ti rozbil zas.“
